Nestává se často, abychom v našem internetovém magazínu psali o jednotlivých postavách české muzikálové scény. Pro náš portál je obvyklou preferencí aktuální a vyvážené zpravodajství z hudebních divadel. Jde-li však o tak výraznou osobnost a významné životní jubileum, jako v případě našeho dnešního hosta, rádi činíme výjimku…
Životní jubileum, osmdesáté narozeniny, totiž dnes 13.ledna slaví jedna z největších režisérských osobností novodobé éry hudebního divadla, pan Miroslav Doutlík. Opereta a muzikál se staly jeho celoživotním posláním, které nepoznamenala ani násilná umělecká přestávka v letech 1971-1989.
Miroslav Doutlík vystudoval Filozofickou fakultu v Praze a zprvu pracoval jako redaktor, divadelní kritik a publicista. Jeho celoživotní divadelní um je však nejsilněji spojen s Plzní. Po dvě období, kdy soubor vedl, patřila plzeňská opereta k našim nejlepším souborům. V Plzni na šéfovské místo nastoupil poprvé v roce 1961, ale předtím zde už osm sezón pracoval jako dramaturg. V období, které pamětníci označují zlatým věkem plzeňské operety, nastudoval jako režisér například Cikánského barona, Veselou vdovu nebo Mamzelle Nitouche. V době, kdy to ještě zdaleka nebylo běžné, zařadil na repertoár i několik tehdy moderních muzikálů, ať už to byla My Fair Lady, Kiss Me Kate, Šumař na střeše nebo populární italský titul Když je v Římě neděle. Aktivně vyhledával také nová díla domácí provenience, takže Plzeňané mohli už tehdy vidět Filosofskou historii, Limonádového Joea ještě před filmovou premiérou či původní hudební komedii Otec Kondelík a ženich Vejvara. Jako šéf se Miroslav Doutlík nikdy neobával silných spoluhráčů a proto zval k hostování ty nejlepší české režiséry, dirigenty a výtvarníky.
Po několika „odvážných“ inscenacích byl nucen v roce 1971 Divadlo J.K.Tyla v Plzni opustit. Vystřídal několik dělnických a referentských profesí. Zpočátku pracoval jako dělník v kvasničkárně a řidič tramvaje, posléze se vrátil do divadla alespoň jako referent, který se podílel na koordinaci rekonstrukce budovy Velkého divadla. Sám o této době nerad mluví, neboť říká, že je nutné žít přítomností. Jen s úsměvem zavzpomíná: „Člověk by neřekl, kolik zajímavých osobností můžete potkat i mezi úplně obyčejnými lidmi. S mnoha z nich jsem se setkával například jako řidič tramvaje. Ovšem tehdy to nebylo jako dnes, kdy řidič sedí jaksi izolován od lidí i povětrnostních podmínek. My museli ještě vybírat peníze, kontrolovat tramvajenky a to vše v letním vedru nebo zimních mrazech. Tramvaje špatně topily, zastávky byly krátké a jen si člověk prostor malinko zadýchal, už zase otevíral dveře a dýchal mrazivý vzduch.“ S hudebním divadlem udržoval kontakt alespoň pomocí přátel, kteří mu umožnili občas „tajně“ režírovat na Slovensku.
Do čela plzeňského souboru se Miroslav Doutlík vrátil až po politických změnách v roce 1990. Režisérský návrat na domácí scéně pak prožil hned 10.března téhož roku, kdy znovu uvedl emocionální Filosofskou historii. Posléze následovala celá řada titulů. K některým se vracel, ale objevoval i zcela nové. Tak k osvědčeným operetám jako Cikánský baron či Veselá vdova zařadil na repertoár i například u nás nepříliš známou Pepinu Roberta Stolze, Lecocqovu Giroflé-Girofla, Madame Favart J.Offenbacha, skvělý muzikál Sweet Charity a také v zahraničí velmi oblíbenou Gigi. Od svého nástupu k souboru věnoval mnoho sil vyhledávání nových talentů. Současně pátral po svém nástupci, kterému by mohl soubor předat a který by pokračoval v nastoupené cestě. Toho nakonec našel v osobě známého pěvce a prvního českého Valjeana Jana Ježka, jemuž funkci předal na přelomu roků 1996/97. Jan Ježek v Plzni jako šéf operety působil tři roky a posléze jej vystřídal režisér Roman Meluzín, který soubor, nyní „muzikálu a operety,“ řídí dodnes.
Zkušenosti Miroslava Doutlíka jsou natolik cenné, že až do roku 2003 s divadlem J.K.Tyla v Plzni spolupracoval jako dramaturg. Dosud je nesmírně aktivní a osmdesátku by mu nikdo nehádal. Repertoár divadla nadále sleduje a nechybí na žádné muzikálové ani operetní premiéře. Když jsme se naposledy viděli v prosinci na premiéře Řeka Zorby, zavzpomínali jsme i na naše dávná setkání. Když Miroslav Doutlík prohodil: „Když jste mě poprvé navštívil v roce 1990 s tím, že píšete o divadle, byl jste ani ne dvacetiletý mladíček. A dnes jste v podstatě služebně nejstarším publicistou, který se plzeňské operetě věnuje…,“ pochopil jsem, že stárnu rychleji než náš dnešní jubilant. Je to člověk, který svým neuvěřitelně lidským přístupem pomohl celé řadě svých kolegů. Dlouholetý člen souboru, populární František Dvořák, o něm říká: „Mirek byl opravdu mimořádnou osobností. S hercem pracoval na roli od první zkoušky až po derniéru. Nechci nikoho urazit, ale mnohokrát jsem se setkal s režiséry, které bych označil spíš za aranžéry. Ale Mirek byl nejen výborným režisérem, ale také nás tehdy mladé hlídal, abychom na sobě pracovali, moc si o sobě nemysleli a také přehnaně nepili… Rád bych někoho oslovil s myšlenkou, aby se třeba v Plzni za mimořádné umělecké výkony udělovala cena Miroslava Doutlíka. To je nápad, který mám už delší čas v hlavě.“
Samotný Miroslav Doutlík se alespoň symbolického ocenění dočkal, když mu primátor města v roce 1992 udělil Pečeť města Plzně. Redakce našeho internetového magazínu přeje panu Miroslavu Doutlíkovi do dalších let mnoho zdraví, štěstí i elánu a těšíme se na další příjemná setkání.
Na snímku dva šéfové plzeňské operety – Miroslav Doutlík a Roman Meluzín /foto Pavel Křivánek/
