Růžena Knoppová, Miloslav Machoň, Fidlovačka 1984, Foto: Vlasta Mikolášová
Prakticky každoročně se stává, že nás o prázdninách navždy opustí někdo z divadelníků a po návratu z dovolených se smutkem tuto okolnost zjišťujeme. Loni tomu tak bylo v případě úmrtí režiséra a dlouholetého šéfa plzeňského zpěvoherního souboru Miroslava Doutlíka a letos jsme se v průběhu července s překvapením dozvídali z nejrůznějších pramenů, že nás navždy opustila emeritní sólistka tohoto tělesa, někdejší výtečná představitelka širokého spektra operetních i muzikálových rolí, paní Růžena Hanusová Knoppová. Bylo jí pouhých 55 let. Je zvláštní, že ačkoli své nemoci, s níž velmi statečně bojovala, podlehla na přelomu června a července, tedy v době, kdy se ještě divadelní život zdaleka neuložil k prázdninovému spánku, jsme se tuto smutnou zvěst dozvídali pouze pomocí přátelských informací „od ucha k uchu“. Inu, přísloví sejde z očí, sejde z mysli, platí dnes, v době nevídaných informačních možností, více než kdykoli v minulosti.
S Růženkou Knoppovou jsem se poprvé na plzeňském jevišti setkal někdy ve druhé polovině osmdesátých let, když jsem relativně často jezdil do Plzně, abych tam zhlédl operetní a muzikálová představení. V Plzni se tehdy hrála Brabcova a Markovova jevištní verze populárních Chevalierových Zvonokos, jež po výtečně divácky přijaté karlínské premiéře v roce 1974 se postupně objevily na dalších jevištích. Plzeňské představení bylo de facto svého druhu replikou pražské inscenace. Jeho režisér a choreograf Zdeněk Boubelík byl také choreografem a nejbližším inscenačním spolupracovníkem karlínského režiséra Richarda Mihuly, jednoho z nadšených českých propagátorů muzikálů oněch let. Zachoval v podstatě Mihulovu koncepci včetně znamenitého scénického řešení Radka Pilaře a kostýmů Ludmily Lojdové, které perfektně vystihovaly ducha románové předlohy.
A naprostá většina plzeňských představitelů hlavních rolí se se svými úkoly vyrovnala na analogické úrovni jako původní karlínští interpreti, jimž vesměs autoři psali role na tělo. Platilo to v plné míře i o představitelích mladé dvojice zamilovaných, Růženky Baráčkové a Standy Botičky, jež v karlínské premiéře ztělesnili Pavla Břinková a Vratislava Kadlec. Mladičká Růženka Knoppová v plzeňském Komorním divadle své jevištní jmenovkyni propůjčila něžně naivní a přitom francouzsky rafinovaný půvab mládí, přirozené jevištní vystupování a její lehce znějící soprán plně odpovídal požadavkům Brabcovy partitury. Stejně tomu bylo i v případě jejího partnera, o pár let staršího a už zkušenějšího bývalého spolužáka z vyššího ročníku pražské konzervatoře Jana Ježka, který dal svému cyklistickému šampionovi a nečekanému budoucímu otci vše, co tato role vyžadovala jak v hereckém, tak v pěveckém provedení. Už někde tam se začal rodit budoucí skvělý český Jean Valjean.
Už z tohoto vystoupení bylo jasné, že tehdejší vedení plzeňské operety učinilo dobrou volbu, když místní rodačku, kterou pro pěveckou dráhu velmi dobře připravila výborná sopranistka Národního divadla a profesorka pražské konzervatoře Helena Tattermuschová, do Plzně angažovalo. Pilná, svědomitá a cílevědomá Růžena Knoppová si posléze své pěvecké vlohy dále zdokonalovala lekcemi u dlouholeté nedostižné plzeňské interpretky stěžejních sopránových rolí českého i světového operního repertoáru, vždy milé a laskavé, nezapomenutelné paní Libušky Bláhové.
Na tomto místě si neodpustím drobnou odbočku. Ačkoli od těch dob uplynuly pouhé tři desítky let, připadá mi to někdy jako věčnost. Svět a dění kolem nás se změnily od té doby k nepoznání. Je škoda a hlavně chyba, že si to málokdy uvědomujeme. Tehdy jsme se pokoušeli s větším či menším zdarem přivést na české jeviště muzikál, což z mnoha důvodů nebylo vůbec jednoduché. Činili jsme to především v rámci souborů, o nichž jsme velice šroubovaně říkali, že v nich vytváříme “hudebně zábavní divadlo“ a v nichž se jako v nějakém obchodě se smíšeným zbožím pěstovaly všechny možné žánry od klasické operety přes hudební komedii, singšpíl až po muzikál, v té míře, v jaké jsme ho v oněch dobách chápali a znali. Bylo v tom činění a konání té době her a malin nezralých hodně neznalosti a naivismu, ale také hodně poctivého nadšení pro dobré divadlo, jež tehdy v žádném případě nebylo odrazovým můstkem pro budoucí osobní blahobyt.
A pro interprety to bylo nesmírně náročné, leckdy nejspíš při nejmenším škodlivé pro jejich další vývoj. Mladá zpěvačka v tomto žánru byla nucena jeden večer zpívat velkou náročnou offenbachovskou či lehárovskou partii, aby následujícího dne se představila jako Dulcinea v Muži z La Mancha či Sally Bowlesová v Kabaretu. Myslím si, že si tato fakta neškodí občas připomenout. Stejný osud potkal i Růženu Knoppovou, která se stala sólistkou plzeňské operety v první polovině osmdesátých let. V souboru tehdy působila řada výtečných sopranistek, ale Růžena Knoppová měla všechny předpoklady mezi nimi zaujmout v relativně krátké době důstojnou pozici především v oboru tzv. druhých subret, pro nějž byla ideálně disponována přirozeným pěveckým i hereckým výrazem, schopností něžné a nevtíravé komediálnosti a v neposlední řadě celým svým zjevem, kterým dokázala probudit sympatie publika.
Od počátku svého plzeňského působení byla doslova zahrnuta řadou úkolů v klasických operetách, v nichž mohla své představitelské kvóty naplno uplatnit. Jmenujme alespoň některé, jako byly Audranova Maskotka, Kouzlo valčíku Oskara Strausse, Audranova Loutka či Fallova Madame Pompadour. Vedle toho ztvárnila například zcela odlišný typ role, jakým byla Pepička v Tylově a Škroupově Fidlovačce. Patrně největší rolí, v níž se výtečně prosadila i v tzv. prvním oboru, byla hlavní ženská role v Offenbachově Orfeovi v podsvětí, přesvědčivě také ztvárnila typově odlišné role,, jakými byly Wanda v Nedbalově Polské krvi či Laura v Millöckerově Žebravém studentovi. Svou všestrannost prokázala plně v jednom z nejzajímavějších dramaturgických počinů plzeňské operety onoho období, v prvním českém uvedení španělské zarzuely Antonia Vivese, Doňa Francisquita, v níž pod režijním a choreografickém vedením Josefa Koníčka ztvárnila titulní roli.
Růžena Knoppová, Jiří Samek, Mamzelle Nitouche 1991, Foto: Pavel Dolejš
Četné velké příležitosti přinesla Růženě Knoppové éra Miroslava Doutlíka, který se do šéfovské funkce, z níž byl násilně vyhnán, vrátil v prosinci 1989. Doutlík si ji obsadil do role Márinky v pietně obnovené inscenaci Filosofské historie věnované památce tragické oběti normalizace, výtvarníka Vladimíra Hellera a poté do role Pepičky v novém nastudování Königsmarkovy divadelní adaptace Herrmannova Otce Kondelíka a ženicha Vejvary. Byla výtečnou Winifred v Koníčkově inscenaci Limonádového Joea, ecelovala v jí tak blízké titulní roli Mamzelle Nitouche, v operetě U bílého kníčka Ralpha Benatzkého, v Künnekeho Bratránkovi z Batávie i coby Stázička v Kálmánově Čardášové princezně. Se ctí se vyrovnala s velmi náročnými partiemi, kterými byly Valencie v Lehárově Veselé vdově, primadona Bella Giretti v Paganinim, Arséna ve Straussově Cikánském baronovi, Ciboletta v Noci v Benátkách a zejména Adéla v Netopýrovi.
Přízeň diváků si získala i ve zcela jiné oblasti, v titulní roli muzikálu Loeweho a Lernera Gigi. V jedné z nejúspěšnějších inscenací tohoto období, v Moulíkově, Šimerdově a Prokešově inscenaci jevištní adaptace filmu Někdo to rád horké vystoupila v titulní roli Sugar. Uplatnila se výborně i v titulech původní tvorby. Zapadla do party válčících žen v Šimerdově bujaře rozehrané inscenaci Brabcova muzikálu Nejkrásnější válka a v semaforské adaptaci Erbenovy Kytice se představila jako Dornička ve Zlatém kolovratu a Dívka ve Vodníkovi .
Jedním z největších úspěchů umělecké kariéry Růženy Knoppové byla titulní role v Offenbachově Madame Favart, v níž mohla uplatnit všechny valéry svého pěveckého projevu stejně jako hereckých kvalit a svého přirozeného půvabu.
Připomeňme při této příležitosti rovněž velkou péči hudební a pěvecké stránce jednotlivých představení, o níž se výtečně starali všestranný dirigent Ivo Pavelka a mladý, pro žánr zapálený Pavel Kantořík, oba navíc s dlouholetou korepetitorskou zkušeností.
Postupem času se Růžena Knoppová začala přehrávat do jiné typové kategorie. V Piskáčkově Děvčeti z předměstí se v režii hostujícího Františka Laurina představila v roli paní Zvonečkové, v Heubregerově Plesu v opeře vytvořila pod režijním vedením Oty Ševčíka paní Margueritu Beauharnaisovou a v Zellerově Ptáčníkovi byla představitelkou kněžny Marie. Naposledy jsem se na plzeňském jevišti setkal s Růženou Knoppovou zhruba před sedmnácti léty v postavě Mercedes v Kalašově Mlynářce z Granady a v roli Emmy v inscenaci muzikálu Funny Girl, v němž se velmi sympaticky představil mladý, talentovaný a perspektivní režisér, současný ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser.
Krátce poté se Růžena Knoppová s divadlem rozloučila. Její umělecká dráha nebyla příliš dlouhá, ale zanechala v plzeňském divadle výraznou stopu. Dále zpívala koncertně, provozovala kavárnu Vídeňka a v posledních letech našla smysl života ve filosofickém směru Cesta Brandon Bays. Jménem fanoušků plzeňského divadla a zejména lehké múzy jí alespoň touto cestou dodatečně poděkujme a popřejme ji klid a mír.
Růžena Knoppová, Madame Favart 1994, Foto: Pavel Křivánek
