Mirandolina – Vilém Míšek (Rytíř di Ripafratta), foto archiv DJKT Plzeň
Je podzim 2018. V plzeňských Masných krámech se konají mimořádná Herecká setkání s pěvci opery Divadla J. K. Tyla. Když zpívají, z publika se k nim přidává zvučný, lahodný baryton. Nepatří nikomu jinému, než legendárnímu sólistovi plzeňské opery Vilému Míškovi. Zpívá, svým kolegům neváhá aplaudovat vstoje, vtipkuje. Nic nezmizelo z charizma jeho hlasu i zjevu, kterým tolik let okouzloval své publikum. Nic z toho se už nebude nikdy opakovat. Vilém Míšek v pondělí 21. ledna 2019 zemřel ve věku dvaaosmdesáti let.
Odešel pěvec, který vtiskl život stěžejním postavám českého i světového barytonového repertoáru. A který byl pro publikum neodolatelným magnetem. „Barytonista Vilém Míšek nebyl jenom špičkovým sólistou, pro plzeňské divadelní fanoušky byl přímo symbolem jejich opery,“ charakterizoval jej mimo jiné ve své knize někdejší ředitel DJKT Mojmír Weimann. „Je těžké vyzvednou některou z jeho rolí a upozadit tím jiné. Snad připomenu alespoň dva zcela protichůdné charaktery – Escamilla v Carmen a Bohuše v Jakobínu,“ dodává Mojmír Weimann. Vilém Míšek byl obdivuhodný nejen ve své pěvecké preciznosti, ale i ve ztvárňování rolí, v přístupech k nim a skutečně je těžké vyzdvihnout jakoukoliv z nich. Mně se hluboce do paměti vryl jeho Kalina, hrdý, přitom tak zraněný a zranitelný muž! Vilém Míšek zpíval jeho árii pro mě nezapomenutelným a neopakovatelným způsobem. Bravurně, sugestivně, v jeho podání to byla touha po svobodě vytrysklá z nejhlubšího nitra. Nebo jeho Nabucco, Macbeth, hrabě Luna, Simon Boccanegra! Těžko lze zapomenout na jeho šviháckého Figara z Lazebníka sevillského, který se mi dodnes vybavuje, kdykoliv tuto operu znovu slyším. Když Vilém Míšek dostal v roce 2007 cenu Senior Prix udělovanou nadací Život umělce, ptala jsem se ho v rozhovoru, kterou z rolí měl nejraději. Dlouho váhal, přemýšlel – nechtěl stejně jako jeho publikum jmenovat jednu, aby kvůli ní zamlčel jinou. Nakonec se rozhovořil o svých smetanovských rolí a o Evženu Oněginovi. Oněgin hrál v kariéře Viléma Míška klíčovou roli a s odstupem času ji lze snad označit za životní, i když každý, kdo Viléma Míška zažil, může za takovou směle označit kteroukoli, jež ztvárnil. Všechny jeho postavy totiž žily, dýchaly, hluboce se dotýkaly diváků, nikdy nebyly ´odzpívané´, ale vždy prožité. Každá byla jiná, nikdy nebyly stejné či podobné. Ale jeden rys měly přece jen společný – byly vždy elegantní. Oněgina zpíval Vilém Míšek hned po svém triumfu v titulní roli slavné operety Rudolfa Frimla Král tuláků. Operetní premiéra se konala v říjnu 1965, Evžen Oněgin v listopadu téhož roku pod taktovkou Jiřího Kouta, s Marcelou Machotkovou jako Taťánou, Zdeňkem Jankovským v roli Lenského a s Olgou Libuše Márové. Během své kariéry se s Oněginem setkal hned ve třech různých inscenacích.
Do angažmá v DJKT nastoupil ovšem Vilém Míšek již o dva roky dříve, v roce 1963. Jak k tomu došlo, vzpomínal v knize Jiřího Šantory Divadelní návraty. Studoval tehdy na pražské konzervatoři u Karla Leisse. „Na moji hodinu zpěvu přišel neznámý pán. Posadil se, mlčel, dlouho poslouchal, načež hodil na klavír partituru Prokofjevovy opery Zásnuby v klášteře, abych se na to do zítřka podíval, že se zítra zase zastaví. Profesor Leiss mi ihned představil Bohumíra Lišku, šéfa plzeňské opery. Druhý den jsem mu zazpíval část z Prokofjeva, pan profesor Liška vstal od klavíru a tvářil se spokojeně. Zeptal se, zda ovládám Bohuše v Jakobínovi, a když jsem přitakal, řekl mi, že v sobotu ho tedy budu v Plzni zpívat.“ A Vilém Míšek v Plzni zpíval až do roku 1991. Jeho repertoár zahrnoval krásné smetanovské role – Tausendmarka v Braniborech v Čechách, impozantního Voka v Čertově stěně, později krále Vladislava v Daliborovi. Ještě pod taktovkou Karla Vašaty byl vynikajícím Wolframem v Tannhäuserovi Richarda Wagnera či Verdiho Rigolettem. V Palliašviliho Daisi, v československé premiéře gruzínského autora, provedl pěvec v červnu 1975 dramatický, efektní part Kiaze. A zároveň i dynamickou postavu Pantalona v opeře Zvědavé ženy od Ermanna Wolfa-Ferrariho. Tehdy již zpíval svého nezapomenutelného Rosiniho Figara, s nímž hostoval i v Praze v tehdejším Tylově divadle. A v říjnu 1983 hostoval jako Macbeth v tehdejším Smetanově divadle v Praze, dnešní Státní opeře.
„Spolupráce s Vilémem Míškem byla pro mne vždy velkým zážitkem. Zpíval ve většině inscenací, jež jsem v Plzni dirigoval. Ten jeho báječný Marcel v Pucciniho Bohémě nebo Guglielmo v Mozartově opeře Cosí fan tutte! Ale nesmazatelnou vzpomínkou na něj je především jeho ztvárnění role Mandryky v Arabelle Richarda Strausse a Muž s helmou v Juliette Bohuslava Martinů. Velký umělec a laskavý člověk!“ vzpomíná dlouholetý dirigent a porevoluční šéf plzeňské opery Ivan Pařík, který s Vilémem Míškem nastudoval celou řadu operních titulů.
Angažmá v Divadle J. K. Tyla získal Vilém Míšek ještě za studií. Ale rozhodně neusnul na vavřínech. Pěvecky se dále zdokonaloval u Ladislava Mráze a se svojí tehdejší manželkou a kolegyní Ivou Malinovou rovněž v Itálii u Ettore Campogaglianiho, profesora takových pěvců, jakými byli Mirella Freni a Luciano Pavarotti.
Plzeňská éra Viléma Míška skončila velmi netradičně a překvapivě – v roce 1987 zpíval Vilém Míšek na koncertu v lázních Jáchymov. Tehdy se zde léčila legendární česká pěvkyně, dlouholetá sólistka Metropolitní opery v New Yorku Jarmila Novotná. Míškův výkon na ni udělal veliký dojem a nabídla mu zprostředkování koncertů pro české menšiny v USA. Nakonec z toho vzniklo pět let pobytu a koncertní činnosti ve Spojených státech! Vrátil se, znovu se oženil, našel nové, šťastné zázemí. A jeho věrní Plzeňané jej znovu vídali. Nikoliv však na jevišti, ale na druhé straně – v hledišti. Stal se jedním z nich. A naposledy mu svůj hold vzdali na podzim loňského roku v Masných krámech.
