Foto: Archiv DJKT Plzeň
V pondělí 6. září zemřel ve věku 77 let známý český divadelník Mojmír Weimann. Operní, operetní i muzikálový režisér, jeden z posledních divadelních principálů.
Začnu osobní vzpomínkou. S Mojmírem (léta jsme si tykali), jsme vedli vášnivé divadelní debaty už od roku 1990, kdy já byl naprostým novinářským mladíčkem, zatímco on zkušeným divadelním praktikem. Setkávali jsme se po každé premiéře v plzeňském divadle, které toho času vedl (a vždy zdůrazňoval, že není ředitelem, ale principálem…), posléze pak v Brně a v letech úplně posledních zejména v plzeňských kavárnách El Caffé a Caffé Emily nebo v hledišti Městského divadla Brno. A vedli nekonečné hovory nejen o kultuře společně s Mojmírovým letitým kamarádem, plzeňským kreslířem a někdejším zastupitelem Vladimírem Líbalem či s publicistkou Gabrielou Špalkovou. Mojmír byl totiž až do posledních chvíle aktivním dramaturgem a novinářem, který napsal řadu článků nejen pro náš magazín, ale také třeba pro Operuplus. České divadelní podnebí komentoval se zaujetím a s citem. A také s laskavým smyslem pro humor.
Mojmír Weimann se narodil se 12. listopadu 1943 v Třebíči. Po absolutoriu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, kde studoval angličtinu, ruštinu a divadelní vědu, nastoupit angažmá ve Slezském divadle v Opavě, odkud po roce přešel jako dramaturg a později umělecký šéf operety do Státního divadla v Ostravě. V roce 1980 nastoupil do Hudebního divadla v Karlíně. Pracoval i pro Semafor. Z Prahy se ve funkci uměleckého šéfa Divadla Petra Bezruče vrátil do Ostravy a 1. ledna 1990 se stal prvním porevolučním ředitelem Divadla J. K. Tyla v Plzni. Vedle své principálské funkce také režíroval v opeře, operetě a muzikálu. V letech 1996 – 2002 byl ředitelem Národního divadla Brno. Z jeho brněnských režií tohoto období připomínáme muzikály Jižní Pacifik, Zorba a opery Bohéma.
Kromě toho, že byl zkušeným divadelním praktikem, měl vřelý vztah k divadelní historii a v posledních letech se intenzivně věnoval psaní o osobnostech a dějinách brněnského i plzeňského divadla.
Na křtu své knihy s názvem Plzeňská zastavení v roce 2015 mimo jiné uvedl: „Když jsem poprvé vstoupil do plzeňského divadla v roli ředitele či lépe řečeno principála, za něhož jsem se vždy považoval, trochu se mi roztřásla kolena. Stát se jedním z pokračovatelů Vendelína Budila a sloužit divadlu tak, aby plnilo v daných provozních podmínkách svou funkci, navázalo na své nejlepší tradice a pokusilo se je rozvíjet v souladu s požadavky náročného plzeňského diváka, je těžký úkol. Doba, v níž jsem do Plzně přišel, byla zcela jiná než ta, v níž divadlo řídil geniální představitel krále Leara, ale problémy, s kterými jsem se musel vyrovnávat, nebyly mnohdy jiné než za jeho časů. A ani dnes tomu není jinak. Věděl jsem, že v Budilovi mám oporu stejně jako jsem ji vždy měl v atmosféře města, do kterého mne zavál osud, a v myšlení a cítění jeho obyvatel.“
Mojmíre, děkujeme, dej si na naše zdraví sklenku moravského bílého a pozdravuj „tam nahoře“ Mirka Doutlíka.
