Premiéra nové muzikálové inscenace pro mě začala rozčarováním – na představení primárně určeném pro celou rodinu si prý nemohu dát skleničku vína. To ten nový zákon… Probůh, kam se to řítíme, říkal jsem si, myslíc zároveň na nová genderově vyvážená hlášení v londýnském metru. Nedivadelní asociace na divadelní půdě. A pak přišla ta pohádka. Příběh čistý, krásný, vtipný i poutavý zároveň. Ocitl jsem se v Zahradě divů. Reálně i metaforicky.
Starodávnou legendu o věčném boji dobra se zlem přetvořila autorská dvojice Zdenek Merta (hudba) a Stanislav Moša (libreto) ve velkolepou hudební show, která měla premiéru na Hudební scéně Městského divadla Brno v roce 2004. Plzeňské provedení je ovšem v mnohém odlišné. Krom drobnějších úprav textu spočívá zásadní změna v obsazení rolí Chvilky a Snažíka dětskými herci, což se ukazuje v interakci s publikem jako zásadní. Základ, tedy silný pohádkový příběh a skvělé Mertovy melodie, samozřejmě zůstal. Hudba není nikterak prvoplánová, ovšem příjemná melodika ani hit (Bav se) jí nechybí. Zdenek Merta je skutečně schopen komponovat v nesmírně širokém spektru, od expresivního Bastarda přes poetické Sny svatojánských nocí až po písničky pop music. A nesmíme zapomenout na jeho operetu Ferdinand, která měla světovou premiéru právě v Plzni. Orchestr řízený Jiřím Petrdlíkem (atl. Pavel Kantořík) opatřil Mertovy neotřelé písně krásně plným zvukem, hrál barvitě a rytmicky přesně.
Pro Martina Vokouna se jedná o druhou režii s muzikálovým souborem. Zatímco jeho Zvonokosy se mi zdály poněkud chaotické, Zahradu divů inscenuje s velkým smyslem pro nadsázku, pečlivě buduje poutavý pohádkový příběh od samého počátku až k očekávanému vítězství dobra nad zlem. Zlí skřeti s hodnými bílými bytostmi tady nebojují mečem, ale zejména silou myšlenky. Režisérovi krásně funguje interakce s dětským publikem, které hrdinům příběhu rádo a často napovídá. A nebyl by to samozřejmě Stanislav Moša, aby do textu nepropašoval něco ze své filozofie a pár nenápadných odkazů na aktuální témata.
Opravdovou pastvou pro oči je výtvarné pojetí muzikálu. Troufám si říct, že tak krásné kostýmy (Veronika Hindle) a scénu (Dave Benson) jsme v Plzni dávno neviděli. Benson si v duchu fantasy příběhů nádherně pohrál s prostorem Nové scény a vytvořil dokonalou iluzi jakési pohádkové sluje, přenádherné kostýmy zaujmou kvalitními materiály (kůže) a dokonalým smyslem pro detail a zdobení. Vše podtrhuje líčení a paruky. Řada situací nepostrádá ani pohybový vtip, což je zase zásluhou nápadité choreografie Petry Parvoničové. Opomenout nemohu ani dramaturgický přínos Pavla Bára.
Celý soubor přijal „dětský titul“ s obrovským nadšením, což je na jevišti vidět. Radek Antonín Shejbal se v roli vypravěče Gumpána doslova našel a vytvořil v ní jednu ze svých nejlepších kreací vůbec. Je charismatický, vtipný, pohybově excelentní, a co je nejdůležitější, děti na něho slyší. Jeho věrným parťákem je trochu svéhlavý, ale velmi moudrý pes Bafstein, řečený Bafík. Aleš Kohout rozesmává publikum nejen svojí maskou, ale zejména dokonale nastudovanými psími pohyby. Éterickou královnou Ahinsou s nádhernou barvou hlasu se stala hostující Zora Jandová (alt. Soňa Hanzlíčková Borková). Zlým skřetům veleli Ondřej Černý, Jozef Hruškoci a Lucie Zvoníková. Dštili nenávist a zlobu, ale tak trochu naoko. Jeden výkon lepší než druhý, zejména pak Hruškociho proměna. A pak tu máme dvě děti, Snažíka a Chvilku. Říká se, že dobré představitele dětských rolí u nás v Čechách nemáme, že výběr je příliš úzký. Agáta Tandlerová s Miloslavem Frýdlem ale boří tento mýtus, krásně zpívají, přirozeně hrají a zejména Miloslav překvapil naprosto nevídaným smyslem pro pohyb. Parádně šlape i takzvaná company, v Zahradě divů složená povětšinou ze sólistů muzikálového souboru. Všichni táhnou za jeden provaz, jednou v menší roli, podruhé ve větší. Z divadla odcházíte s pocitem, že ten náš genderově podivný svět snad lze ještě zachránit. Magická pohádka má prostě kouzelný vliv i na nás dospělé.