Na české muzikálové scéně se zčista jasna objevila slečna, ještě nezkažená showbyznysem, která má v sobě neuvěřitelnou dávku pokory a zároveň touhy po dobrém hudebním divadle. Je to dvacetiletá začínající muzikálová herečka Viki Matušovová. Říká o sobě, že hodně sní. Zároveň však má v hlavě jasno a ví, co chce v budoucnu dělat. Hudbě se věnuje od pěti let, má za sebou vítězství v soutěži Elán je Elán, Czechtalent Zlín 2009 či účast v Eurosongu. Momentálně ji můžeme vidět v muzikálu Jekyll a Hyde na hudební scéně Městského divadla Brno, kde hraje jednu z hlavních rolí – prostitutku Lucy.
Před třemi lety jste na Slovensku vyhrála soutěž Elán je Elán, takže u sousedů vaše jméno není zcela neznámým. Na českou muzikálovou scénu jste ale spadla „jako blesk z čistého nebe.“ Kdo vlastně je Viki Matušovová?
Ještě před pěti lety jsem já sama měla úplně jiné priority než dnes. Říkala jsem si „zpívající violistka.“ Ale pak jsem se přihlásila na konzervatoř a najednou jsem zjistila, že chci studovat herectví a že housle pro mě nebudou úplně to pravé, protože nevydržím osm hodin denně tvrdě cvičit, což je na konzervatoři potřeba. Tak jsem se rozhodla, že se vydám na pěvecko-hereckou dráhou a skončila jsem na muzikálovém oboru na církevní konzervatoři v Bratislavě. Dnes bych sama sebe označila za „začínající muzikálovou zpěvačku.“
Jste z muzikantské rodiny, kde vás od dětství vedli k hudbě a umění? Po kom jste zdědila talent?
V pěti letech mě jako talentované dítě přijali na základní uměleckou školu, kde jsem začala hrát na housle a zpívat. Talent jsem zdědila asi po svém otci, který je sice amatérský zpěvák, ale má neskutečně nádherný tenorový hlas, který mu mnozí závidí. Jednou jsme spolu seděli po představení Jekylla v divadelním klubu, byla už pokročilá hodina a my s tátou začali zpívat. Všichni jenom říkali: „Tak už víme, po kom to ta Viki má!“
Máte zkušenosti s hraním například v cimbálové muzice nebo klasickém orchestru?
Můj otec je ten lidovkový typ, zpívá s cimbálkama a v dechovce. Já jsem samozřejmě jezdila po vystoupeních s ním, takže jsem jednoduše odchovaná na lidových písničkách. Ke klasické hudbě jsem přičichla až na konzervatoři, kde jsem si ke studiu herectví přidala zároveň i housle, protože láska k nim mě neopustila. Ale dohromady jsem to dělala jenom pár let, protože se to nedalo stíhat. Když člověk chce něco dělat pořádně, tak zastane jenom jednu věc.
Máte nějaký hudební vzor?
Tohle je téma na delší povídání, ale člověk, kterého obdivuju už od malička, je Sting. Miluju ho, ať už jako zpěváka, muzikanta nebo skladatele, protože je to neskutečná osobnost. Byla jsem dokonce nedávno na jeho koncertě, když byl se symfonickým orchestrem v Bratislavě. To bylo něco neskutečně krásného. On jen přišel na podium, a já asi deset minut plakala. I když jsem měla lístek úplně dozadu. Plakala jsem jenom proto, že ho vůbec vidím…
A oblíbený hudební styl?
Tak tady se ještě trošku ztrácím. Sama nemám vyhraněné ani to, co já, jako sólová zpěvačka, chci zpívat. Před dvěma lety jsem vydala na Slovensku CD a zjistila jsem, že popový styl muziky mi není až tak blízký. Že to není to, čemu bych se chtěla věnovat celý život. Takže se ještě pořád hudebně hledám. Teď jsem například v kapele, se kterou zpíváme funky. Říkáme si RH Funkiss a já zjistila, že mě to strašně baví. Doufám, že mi to zůstane, že mě to nebude bavit třeba jen dva roky. Zatím si myslím, že funky je super cesta – na české scéně tenhle styl muziky není rozšířený, tudíž bychom tu mezeru mohli nějakým způsobem vyplnit…
Jak dlouho RH Funkiss jako kapela vůbec funguje?
Je to poměrně nová kapela, popsala bych to spíš jako hudebně-tanečný projekt, který funguje asi rok, já sama jsem se tam dostala teprve před půl rokem velmi zvláštní náhodou. Pak jsme byli i v soutěži Československo má talent. Dohromady je nás hodně, když jedeme na nějaké vystoupení, je to asi dvanáct lidí – osm hudebníků a k tomu tři, čtyři tanečníci, kteří tančí různé street styly, break-dance, lockin, poppin…
Když už jste zmínila své CD – jmenuje se Skús ma nájsť a nachází se na něm celkem 14 písniček. Psala jste některé z nich i sama, nebo jste pouze jejich interpretka?
Já jsem původně chtěla, aby celé CD bylo moje autorské, ale vydavatelství s tím nesouhlasilo, protože tvrdilo, že moje písničky jsou pro většinové posluchače příliš těžké. Dělala jsem i písně, které měly blízko k jazzovým baladám. V některých bylo strašně moc akordů, které mi chtěli osekat třeba jen na čtyři, s čímž jsem nesouhlasila. A pak jsem začala spolupracovat s producentem Brunnem Oravcem. S ním jsem udělala 12 popových písní. Ale poslední dvě, anglické, ty jsou vlastně moje. Prosadila jsem si, že když už je to moje cédéčko, tak aspoň pár písniček by mohla být moje tvorba.
Myslíte si, že divadlo, ve vašem případě asi muzikálové divadlo, je právě to, čemu byste se chtěla v budoucnu věnovat? Nebo vás víc láká samotný zpěv, koncertování či dokonce účinkování ve filmu?
Samozřejmě, že divadlo je něco neskutečného. Ten potlesk a standing ovation, co míváme po představení… , to je opravdu příval energie. To člověk například ve filmu nezažije. Takže se určitě chci věnovat muzikálovému herectví, ale na druhou stranu mě velice láká i sólová pěvecká dráha. Ale všechno uvidím teprve časem.
Hrála jste hlavní ženskou úlohu ve slovenské rock opeře Matúš Čák Trenčiansky. Tam jste se poprvé potkala i s Dušanem Vitázkem, s nímž se dnes opět setkáváte na jednom jevišti. Co to vlastně bylo za projekt?
To bylo hned po skončení soutěže Elán je Elán. Tehdy nás oslovili, že se bude dělat tahle rocková opera a zeptali se mě, jestli nechci hrát hlavní roli. Tak samozřejmě, že neřeknu ne. No a tam jsem se poprvé s Dušanem potkala. Původně měl hrát jeho roli Stano Slovák, bohužel věci se měly tak, že nakonec nemohl, narychlo za sebe sháněl náhradu a povídal, že v Brně má jednoho kolegu, který je strašně dobrý, talentovaný a že to nazkouší. No a přišel Dušan Vitázek. Toho Matúša Čáka zahrál naprosto perfektně a s přehledem. Takže my se spolu na jednom jevišti potkali vlastně sice už dřív, ale Matúš byl jenom krátkodobá záležitost. Hrál se tehdy snad třikrát, čtyřikrát. Až teď jsme se s Dušanem po třech letech znovu sešli v Brně. Já tehdy měla sedmnáct, nosila jsem rovnátka, hrála jsem zamilovanou princezničku Isabel, která zpívala jenom o lásce a teď najednou … hraju prostitutku. Takže je to něco úplně jiného. Ale hrát s Dušanem, to je vždycky moc fajn.
Po vítězství v soutěži Elán je Elán jste se měla objevit v muzikálu Osmý světadíl. Jeho premiéra byla tehdy odložena, v současné době se ale v Praze i Bratislavě už hraje, ale bez vás. Proč z toho nakonec sešlo?
V Praze jsem byla na konkurzu v Divadle Kalich, skončila mezi šesti nejlepšími dívkami, ale prý jsem se na hlavní roli typově nehodila. Zúčastnila jsem se i bratislavského konkurzu, kde jsem musela projít od začátku celým tím procesem, který jsem absolvovala už před třemi lety, ale bylo mi řečeno, že to bez toho nejde. Po dlouhé době se pak rozhodli, že mě vezmou, ale já už mezi tím měla domluvené Brno. Takže na mně zůstávalo velice těžké rozhodnutí, jestli vzít Bratislavu nebo Brno…
Dneska už je jasné, jak jste se rozhodla. V Městském divadle Brno máte nazkoušenou roli Lucy v muzikálu Jekyll a Hyde. Berete ji jako svůj velký start do muzikálové oblasti, na prkna, která znamenají svět?
Ano. Nazvala bych to hned takovým prudkým startem (co se náročnosti týče).
Z těch větších rolí jste vlastně jediná, která vzešla z konkurzu. Jinak je Jekyll obsazený stálicemi Městského divadla. Takže jste v podstatě naskočila do rozjetého vlaku, mezi skupinu lidí, kteří jsou spolu zvyklí pracovat.. Bylo nějak poznat, že jste nová, nebo jste velice rychle zapadla?
V divadle jsou moc příjemní lidi, kteří mi opravdu pomáhali. Pro mě nebylo až tak těžké jít mezi lidi, které neznám, ale spíš, jak říkáte, „nastoupit do úplně cizího vlaku.“ Ještě nikdy jsem žádné divadlo nezažila. Nevěděla jsem, jak fungují zkoušky, co mě čeká, na co se mám připravit… Všichni lidé kolem mi ale neuvěřitelně pomáhali. Nechci zmiňovat někoho konkrétního, protože jich je hrozně moc, takže bych na půlku lidí určitě zapomněla, ale například Svetlanka Slováková, to je můj anděl.
V Jekyllovi mluvíte krásně česky. Dělala vám čeština nějaké větší problémy?
Říká se, že lidé, kteří mají dobrý sluch, se snáze naučí cizí jazyky. Asi před rokem jsem přišla do Prahy, češtinu jsem neuměla vůbec, nikdy před tím jsem česky nemluvila. Pak jsem nastoupila do školy, ve dvaceti letech jsem šla znovu jakoby na střední školu – na konzervatoř, kde některým mým spolužákům bylo kolem patnácti. A já zjistila, že oni už opravdu nerozumí určitým slovenským slovíčkům. Takže jsem byla okolnostmi donucená mluvit česky. Ale v soukromí češtinu zatím moc nepoužívám. Na to si ještě počkám rok, nebo i dva, než ten jazyk budu umět opravdu stoprocentně…
Co bylo na zkoušení Jekylla nejtěžší? A na co naopak nejraději vzpomínáte?
Úplně nejtěžší pro mě bylo začít pracovat na postavě Lucy. Nehrát, jakože ji hraju, ale doopravdy ji prožít. To mi trvalo hrozně dlouho a dost jsem se na tom natrápila. Pan režisér by o tom mohl povídat svoje. Já jsem na škole sice měla fantastickou profesorku herectví, Táničku Radevu, ale rozdíl byl hlavně v tom, že jako studenti jsme jedno představení dělali třeba deset měsíců, takže jsme měli dostatek času si v hlavě ujasnit psychologické pochody postav… Tady jsem naběhla a měla na to jeden měsíc, nestíhala jsem, neuměla jsem to tak rychle. Ostatní byli už dávno přede mnou a já zůstávala někde úplně vzadu…
A moc krásné bylo asi to období, kdy jsme přišli zkoušet na velkou scénu divadla, na to obrovské jeviště. Na takovém jevišti jsem já v životě nestála. Najednou jsme to začali všechno skládat dohromady a já jsem viděla, že to bude nádherná věc. Ale úplně ze všeho nejkrásnější byl pro mě první potlesk.
Co vám Jekyll přinesl, co vás naučil?
Dal mi hodně hlavně po duševní stránce. Pro mě, jakožto začínající herečku, která přišla „odnikud“ a najednou dostala velkou roli, je to opravdu velice těžké. Hodně mě naučil soustředění. Já jsem jinak dost rozlítaný dvacetiletý člověk. Takže zůstat v té jedné lince, jakože „Teď jsi Lucy, teď nejsi Viki“ je občas dost těžké, ještě někdy se mi stane, že z toho vypadnu. Asi je to opravdu tím, že mám tolik let kolik mám a jsem ještě taková nevyběhaná, nevylítaná… I když, k té Lucy se to možná i celkem hodí. (smích)
Máte nějaký herecký či pěvecký sen? Vysněnou roli nebo člověka, s kterým byste si třeba jednou chtěla zahrát či zazpívat?
Herecký sen se mi asi splnil už tady v Brně. Člověk nikdy neví co bude, možná si teď dlouhou dobu nikde nezahraju, protože opravdu nejsem známý člověk a budu muset chodit po těch konkurzech, což je těžké. Já jsem musela vydržet tři, čtyři roky, kdy se mi vůbec nedařilo uspět, ale věděla jsem, že jednou to přijít musí. Člověk jen musí vydržet. Třeba teď budu muset čekat další tři roky, kdo ví… Takže herecky je tohle asi moje jediná vysněná role a paradoxně ji vlastně už hraju. A pěvecky asi s tím Stingem, já jsem skromná. (smích)
Máte talent kromě hudby i na něco jiného?
Asi ani ne. Třeba výtvarné umění, to mi nic neříká. Když pánbůh rozděloval nadání, mě toho hudebního nadělil dvakrát, protože umím hrát na docela dost hudebních nástrojů. Například na klavír, housle, violu, kytaru, baskytaru, zobcovou flétnu, fujaru… Nevím sice, jestli je to na takové úrovni, abych se s tím mohla chlubit, ale do dalších let to chci určitě ještě rozvíjet a věnovat se tomu intenzivněji, abych pak mohla říct, že na ně umím hrát na profesionálnější úrovni.
Působíte jako neuvěřitelně veselý a nespoutaný člověk. Kdy jste se naposledy opravdu upřímně od srdce zasmála?
Jo, tak to vím úplně přesně. Když jsme zkoušeli Jekylla a Ivanka Vaňková hrála tu scénu, jak jsme v bordelu a máme zpívat text „K snídani musím každý den chlapa mít, mám ráda společnost a dokážu žít…“ Pak je tam taková otočka…, a ona spadla. Ale spadla takovým způsobem, že jsme se všichni začli nejdřív smát, až pak jsme si říkali, co je s ní, jestli je v pohodě. Dušan Vitázek, ten se rozběhl za ní, že jí jde jako chytat. Nikdo ani nedýchal, a najednou Ivanka spustila „….a dokážu žít…“ Zpívala dál, jakoby nic. Dušan se uprostřed cesty svalil na zem a začal se smát. Nezadržitelný smích trval asi pět minut… (smích)
Máte nějaké životní motto?
Doteď jsem se řídila Schillerovym mottem „Život znamená snít“, asi hlavně kvůli tomu, že jsem ve znamení vodnáře. A my, vodnáři, se vznášíme tak deset centimetrů nad zemí, jsme takové umělecké typy, takže já si dost sním… Ale některé věci člověka poučí a on pak spadne zpátky na zem. Proto si teď hledám nejaké nové motto. Mimochodem, teď jsem našla jedno krásné. „Život je divadlo, v kterém se člověk dočká víc poklesku jak potlesku…“
Kde vidíte sama sebe za nějakých deset let? Nebo možná spíš, kde byste se ráda viděla?
Já zatím vůbec nevím, jestli zůstanu v České republice, vrátím se na Slovensko, půjdu třeba zkusit nějaké muzikálové věci do Německa, nebo ješte někam dál. Opravdu je to stále v takovém procesu. Mám teprve dvacet let a doufám, že mě vítr odfoukne tam, kam mám patřit. Takže já vlastně stále čekám. Sním, létám si a čekám.
Tak ať se dočkáte toho, po čem toužíte. Děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí do budoucna.
Foto:
Tino Kratochvil (snímky z inscenace MdB Jekyll a Hyde)
Archiv Viktórie Matušovové ( portrét a přebal CD)
