Radka Sehnoutková je již třetí sezonu sólistkou opery DJKT. Jejím debutem na plzeňských prknech byla ještě před nástupem do angažmá role operetní, Pepi Pleiningerová ve Straussově Vídeňské krvi. Po ní propůjčila svůj znělý dívčí soprán dalším postavám temperamentních mladých žen, jako je Zuzanka ve Figarově svatbě, služka Despina v Così fan tutte, Frasquita v Carmen, Esmeralda v Prodané nevěstě, emancipovaná Karolina ve Dvou vdovách či nejnověji Miss Mary Lloyd v osobité operetě E. Kálmána Vévodkyně z Chicagaa Mimi v Pucciniho Bohémě. Radku jsme slyšeli ale také jako Jitku v Daliborovi, 1. žínku v Rusalce, Annu v Nabuccovi, Karolku v Její pastorkyni a konečně v Panně orleánské k nám promlouvá Hlasem anděla.
V současné době vystupuje rovněž v operetním programu Státní opery Praha “Vivat opereta!”
Jaká je opravdu tato zpěvačka drobné postavy, jasného pohledu a otevřeného srdce – o tom nechme raději vyprávět ji samotnou.
Vystudovala jste konzervatoř, zdá se tedy, že o pěveckém povolání jste měla jasno už v útlém mládí.
R.S.: “Odmalička jsem toužila zpívat populární hudbu, Karel Gott byl můj vzor již od jesliček… Žila jsem s maminkou v Ústí nad Labem z velmi omezených finančních prostředků. A maminka, jejíž vlastní touha být zpěvačkou ztroskotala na ještě tvrdších životních podmínkách rodiny se čtyřmi dětmi, mi umožnila nejvíce, co mohla – konzervatoř v Teplicích, kam se dalo z Ústí dojíždět.Tam mě už drápkem chytla opera, a tak jsem se na konci studia sebrala a dojela do Brna, na přijímačky na JAMU, a tím se určil další směr mého života.”
Od rolí ve studentských inscenacích do plzeňského divadla vedla ještě docela dlouhá cesta…
R.S.: “Po škole jsem začala od nuly. Pracovala jsem jako asistentka v počítačové firmě a zároveň zpívala v Českém filharmonickém sboru Brno. Po třech letech jsem začala hostovat v Plzni. V období zkoušek jsem v pět ráno vyrážela do Plzně, tady přiběhla pět minut před desátou do divadla rovnou na scénu. Ve čtvrt na dvě mi jel autobus zpátky do Brna, kde mě čekala zkouška od půl sedmé do půl desáté ve sboru. Ačkoliv jsem byla vděčná a šťastná za příležitost vyřádit se na jevišti, nešel tento způsob života vydržet dlouho. Naštěstí zasáhl osud: po odchodu Marušky Fajtové do Národního divadla se v Plzni uvolnilo místo a mě bylo nabídnuto angažmá.”
V uplynulé sezoně máte v Plzni na kontě čtyři premiéry, hostujete i na jiných scénách, včetně Národního divadla a Státní opery. Jak všechno zvládáte?
R.S.: “Letošní sezona se mi nezdá být oproti loňské tak náročná. Ale je pravda, že nejsme ještě u konce. Za loňský rok jsem nastudovala celkem 9 rolí, takže když jsme tady končili Dvěma vdovami, byla jsem téměř na konci sil. Hodně energie mi dodávala maminka, moje velká fanynka, jak sama říkávala.”
Při premiéře ale na vaší Karolíně žádné vyčerpání nebylo poznat.
R.S.: “Na představení se člověk většinou vybičuje. I když jste nemocná, přijdete na jeviště a jste někdo jiný, otevřete skryté rezervy a napojíte se na energii shora, která vás vyživuje. Na JAMU jsem například zpívala Ariadnu od B. Martinů s natrženým vazem v koleni. Běhala jsem po šikminách na jevišti a nevnímala to, ale jakmile jsem zašla do zákulisí, potřebovala jsem berle. Kolegové by mi jistě dali za pravdu, že to tak funguje, ale nic se nemá přehánět. Zdraví si to vybere dříve či později.”
S čím jste se při vstupu mezi sólisty musela vyrovnávat?
R.S.: “Nějaký čas jsem o sobě pochybovala, o tom, zda jsem na správné cestě – hodně povolaných a málo vyvolených, však to znáte. Ale pak jsem si řekla, kdyby to Pánbůh nechtěl, tak bych tu nebyla. Svěřila jsem se do rukou osudu a teď si hudbu vychutnávám plněji. Snažím se skrze ni dělat radost lidem, sobě, Pánubohu, ale i mamince, která bohužel letos zemřela. Takže zpívám pro ni do světlých výšin..”
Kterou ze dvou současných stěžejních rolí vnímáte jako náročnější, Karolinu ve Dvou vdovách nebo titulní Vévodkyni z Chicaga?
R.S.: “Každá je úplně jiná a před oběma mám respekt. Ve Vévodkyni je pohybová a mluvená složka takřka rovnocenná s pěveckou, a protože jinde netančím, ve volných chvílích chodím trénovat na baletní sál. Dvě vdovy mají zase velmi těžké virtuózní pěvecké party. Všeobecně – jakákoliv role je jedinečná a vyžaduje specifický přístup.”
Často jste obsazovaná do postav živé letory, rozhodných a cílevědomých žen. Jste taková i ve skutečnosti?
R.S.: “Hlasově a typově možná; také proto, že jsem hodně impulzivní, mi jdou tyhle temperamentní role dost na tělo – ale uvnitř jsem spíše lyrik a idealista. Milovník všeho, co se dá nazvat krásným, a života vůbec. Asi mám tak trochu stále duši dítěte.”
Jak byste charakterizovala svůj hlasový obor?
R.S.: “Náhodou jsme to nedávno řešili s panem korepetitorem Markem, že nejsem jednoznačný lyrický soprán, ani koloratura, ani čistá subreta – osciluji někde mezi – a proto jsme můj hlas označili za lyricko-subretní soprán.”
V právě odpremiérované Bohémě zpíváte Musettu. Našla jste vztah i k ní?
R.S.: “Když dostanu úlohu, začnu se jí zabývat do hloubky a dříve či později si ji zamiluji. Vždycky žiji rolí, na které právě pracuji. Pucciniho hudba je tak melodická, s klenutými frázemi, plnými emocí, musí svou nádherou a bohatostí oslovit snad každého.”
Paní Libuše Bláhová, někdejší báječná Mimi, ráda vzpomínala, jak jí a jejím kolegům někdy před půl stoletím nedělalo žádný problém se s bohémy v Pucciniho díle ztotožnit – také měli hluboko do kapsy, pro operu byli zapálení, ale dokázali si užít spoustu legrace i při nejvážnějších kusech.
R.S.: “Jsem přesvědčena, že něco z toho se zachovalo i dnes. Jako celek se vnímáme, jsme svorní, máme se navzájem rádi a fandíme si. Nejraději mám období zkoušek, když už roli umím a aranžuje se – zažijeme hodně legrace, těšíme se na zkoušky a na sebe navzájem.”
Zúčastnila jste se zajímavého filmového projektu, animované verze Lišky Bystroušky. Že hollywoodské (a v dabingu i naše) hvězdy s gustem propůjčují svůj hlas nejroztodivnějším animovaným figurkám, není nic nového, ale že také operní pěvci…
R.S.: “Celkem jsem nazpívala už dvě animované opery. Po Lišce následovala s režisérem Tomášem Studeným opera Mluvící dobytek, vzniklá v rámci absolventského projektu na JAMU, která měla premiéru na filmovém festivalu ve Zlíně 2004; nazpívala jsem postavy Boženy Němcové a Selky.”
Bystrouška vznikala ve velkolepé koprodukci BBC, ČT, Opus Arte, European Opera Center a Los Angeles Opera. Tvůrci usilovali o nejlepší kvalitu, konkurzem prošly stovky zpěváků. Jak se vám podařilo získat titulní úlohu?
R.S.: “Prošla jsem konkurzem, který trval naštěstí dva dny, protože první den jsem z něj utekla. Přišlo mi zbytečné nervovat se bez reálné šance na úspěch. Pro mne připadal v úvahu jen part Lišky, na který jsem se necítila, navíc byl již obsazen chorvatskou zpěvačkou. Ale přeci jen jsem se druhý den vrátila s tím, že si zazpívám jen tak pro radost. Překvapivě mě pozvali za týden znovu a já jim měla přezpívat celou postavu Lišky. Když mi pak napsali, že budu zpívat Cvrčka, Slepici i Lišku, vůbec jsem tomu nemohla uvěřit. Ale zaujala jsem je i tím, že je mi rozumět, a říkali, že pro českého posluchače bude česká interpretka daleko lepší. Nabídka pro mne měla ještě jiný hluboký význam. Jako malá jsem často pobývala na hájence u babičky a dědy v Zábřehu na Moravě. Jezdil k nám pan Kočí, který neměl rodinu, a já si ho odmalinka zamilovala. Vždycky mi něco přivezl s tím, že mi to posílá liška z lesa. Třeba kytičku jahůdek nebo chleba se sádlem a cibulí – což já normálně nejedla, ale jak to bylo od lišky, tak jsem slupla všechno. Pak jsem chodila do lesa lišku hledat a bylo mi líto, že nikdy za mnou nepřišla. Takže když jsem se dozvěděla, že tuhle roli budu dělat, cítila jsem to jako osudové setkání.”
Jak práce na filmu probíhala?
R.S.: “Týden se korepetovalo a čtyři dny natáčelo. Nezvyklé bylo, že jsme museli trochu ´nectít´ pana Janáčka, protože animovaná verze byla původně dělaná na anglický jazyk a my se museli vejít s českým textem do pohybu úst postaviček.
Zajímavá byla i příprava s korepetitory Královské opery v Londýně, kteří neuměli česky, ale velice dobře věděli, co která fráze obsahuje a jak by měla vyznít. Třeba mě zastavili: „Víš, o čem zpíváš?“ – „Ano, vím.“ – „Ale zní to jako přísná učitelka a ne jako zamilovaná fráze!“ Českému korepetitorovi by to možná i uniklo, ale oni šli po výrazu, který měl být z hlasu cítit. Byla to krásná práce na tak vysoké profesionální úrovni, že jsem se nebála a úžasně si to užívala. Když se vychytávají i maličkosti, máte pocit, že to máte opravdu zvládnuté. “
Vaše činorodost se nepromítá jen do zpěvu, vaše dobrodružné výpravy by musely vyvolat závist i u zkušených cestovatelů.
R.S.: “Deset let, dokud nás nerozloučily časové nároky mé profese, jsme s bývalým přítelem podnikali každé prázdniny cesty do zahraničí. Říkali jsme si: „Čím dál, tím lépe, pokavaď máme kuráž a zdraví.“ Koupili jsme si průvodce, pořídili letenky a na dva měsíce jako batůžkáři vyjeli za poznáním. Jezdili jsme stopem nebo dopravou, jakou používají prostí lidé, stravovali se zrovna tak – podle toho, co bylo k mání. Takhle jsme cestovali po Indonésii, Africe, Austrálii, Turecku, Kamčatce, centrální Asii – Kirgizstán, Tádžikistán, Kazachstán…
Z nás dvou byl on ten přísný, já stále nadšená, vstřícná a s každým se přátelila, nebezpečí jsem si nepřipouštěla. Ale bylo jich opravdu dost, od zvířat i od lidí. V Asii jsme zažili občanskou válku, stanné právo, Mudžahediny, prchali jsme před ruskou armádou i sněžným leopardem. V africkém kempu se v noci mezi stany procházeli lvi, sloni zakopávali o šňůry. Několikrát nás chtěli domorodci oloupit. Pro ně je běloch zosobněním bohatství, zažila jsem i nůž u těla. Zachránilo mě, když jsem prohlásila že ovládám woodoo a jako důkaz vytáhla své talismany od kamarádů – malinký umělohmotný mečík na jednohubky a paraplátko z koktejlu. Řekla jsem, že když mi ublíží, do roka umřou. To zapůsobilo, naštěstí jsou hodně pověrčiví a já už to uměla říci svahilsky. Ale byly i jiné, nezapomenutelně krásné chvíle, např. když jsem v Austrálii zpívala na otevřeném oceáně velrybě a ona do toho tančila. Nejvíce se jí líbil rytmus valčíku. Pak také když po týdnech v horách, kde narazíte nejvýše na petrolejky, vrátíte se do civilizace, oslnění záplavou světel a „luxusu“ a pocítíte očistu. Všeho si jinak vážíte, že vám z kohoutku teče dokonce teplá voda, rozsvítíte si – vůbec to neberete jako samozřejmost.”
Chápu dobře, že to vše patří minulosti?
R.S.: “Teď už není možné dva měsíce cestovat a nezpívat – jak řekla mezzosopranistka Marilyn Horne: „Zpěvák nesmí nikdy nechat svůj aparát vychladnout.“ Upřímně řečeno, je to i nákladný koníček. Často ale zatoužím hodit si batoh na záda a do hor! Teď používám batoh hlavně na trase Brno – Plzeň a kolega Jevhen Šokalo mi s úsměvem přezdívá ´výsadkář´.”
Foto: Pavel Křivánek – Vévodkyně z Chicaga /s Alešem Voráčkem/, Marta Kolafová – Bohéma /s Jiřím Hájkem/ a soukromý archiv Radky Sehnoutkové
