Může se valčík a čardáš z dob, na které již dávno sedl prach, snoubit s dnešním stylem hudebních klipů a světem animovaných figurek? Nové nastudovaní klasické operety Vévodkyně z Chicaga slavného hudebního skladatele Emmericha Kálmána /1882 – 1953/ a vídeňských libretistů Brammera a Grünwalda muzikálovým a operetním souborem DJKT Plzeň naznačuje, že zdánlivě neslučitelná jevištní kombinace překvapivě funguje.
Dramaturgie tentokrát oprášila donedávna neprávem pozapomenuté dílo, které v současnosti prožívá na světové scéně velký comeback. Kálmán napsal Vévodkyni z Chicaga v roce 1928 /tedy v době, kdy už měl po premiéře první skutečný muzikál, Loď komediantů/ jako svou jednatřicátou operetu z rovných čtyřiceti a pokusil se v ní namíchat svůj typický hudební rukopis s prvky jazzu i dalších modernějších stylů a přizpůsobit se tak módní vlně, která začala dobývat Broadway. Svým hudebním pojetím předběhl libretisty, jejichž jednoduchý příběh, stavbou připomínající Čardášovou princeznu i Veselou vdovu, v původním znění nenabízel mnoho nového. V propojení tradičních a moderních rytmů, mnohdy i v jedné skladbě, nalezneme klíč k pochopení záměrů plzeňských inscenátorů. Ti pod vedením režiséra Romana Meluzína pojali „Vévodkyni“ jako pestrobarevnou hudební revue v tempu skečů, klipů a řady nápaditých výstupů. Základem k tomuto přístupu je nový překlad, který napsal sám režisér /dialogy/ spolu s renomovaným muzikálovým textařem a překladatelem Michaelem Prostějovským. Jeho překlady bývají nejen velmi zpěvné, ale nebojí se ani uchylovat k typicky českým opisům a slangovým výrazům, čímž povětšinou vtiskne písním nezaměnitelný charakter. Jeho přebásnění umožňuje posunout původně archaický příběh směrem k muzikálovému žánru. Podobně operety v poslední době inscenuje Městské divadlo Brno /Orfeus v podsvětí a Mamzelle Nitouche/ i Hudební divadlo Karlín /Čardášová princezna/. Posun k muzikálu naznačuje také nazvučení hudebních čísel, byť by většina sólistů své party s přehledem zvládla bez něj. Osobně nejsem proti, ale bylo by lepší ozvučit inscenaci kompletně /prózu, pěvce i orchestr/, neboť takto dochází k velmi nepřirozenému zvukovému efektu při přechodu z dialogů ke zpěvu.
Režisér Meluzín servíruje divákům celou plejádu barvitých scén, při nichž se jistě nenudil nikdo. Určité výhrady mám jen k „werichovsky“ groteskní scéně politiků-šašků s asociací televizních teletubbies, která jakoby do inscenace nezapadá, byť bude divácky jistě vděčná. Skvělé spolupracovníky našel šéf souboru zejména v choreografovi Pavlu Strouhalovi, pro kterého je Vévodkyně z Chicaga brilantním operetním debutem, i v obou výtvarnících, scénografovi Jaroslavu Milfajtovi a kostýmním návrháři Tomáši Kyptovi. Slušivé kostýmy skvěle dotváří velkolepou podívanou a podtrhují rozdílnost moderních a tradičních světů, scéna díky projekci /pravda, divadelně laciné/ umožňuje v souladu s režijním záměrem budovat iluzi starých časů v kombinaci s nejmodernějšími prvky. Početný orchestr, doplněný o jazzovou kapelu hrající přímo na jevišti, podal strhující výkon pod vedením výrazného dirigenta Jiřího Petrdlíka /alt. Pavel Kantořík/.
Pro svůj záměr našel šéf souboru Roman Meluzín ideální představitele hlavních rolí. V premiérovém obsazení excelovala celá ústřední čtveřice – operní pěvci Aleš Briscein a Radka Sehnoutková / princ Sándor Boris a Miss Mary Lloyd/ podávali nejen výborné pěvecké výkony, ale zvládli své role v kontextu českých poměrů zcela nevídaně i pohybově. Všechny dispozice pro muzikálový a operetní žánr opět neméně skvěle zúročili Zuzana Krištofová-Kolářová jako princezna Rose Marie a Bronislav Kotiš v úloze amerického tajemníka Mr.Bondyho /alternuje populární herec a moderátor Vlasta Korec/. Přesnou charakteristiku vtiskli svým postavám ministrů také Jiří Untermüller a Jan Kaštovský, který roli nastudoval v rekordním čase místo nemocného Romana Krebse.
Opereta již přežila mnoho pokusů o modernizaci. Nová Vévodkyně z Chicaga je líbivá v dobrém smyslu slova – znalce moderního hudebního divadla jistě potěší, milovníky klasické operety snad neurazí. Každopádně show, která se v Plzni může stát divadelní událostí roku.
PLZEŇSKÝ DENÍK 6.února 2009
Foto: Pavel Křivánek a Josef Hrubý
