Muzikál Matterhorn, St.Gallen, foto: Andreas J. Etter
Témata muzikálů se dnes hledají všude. Hledají se v historii, filmech, knihách, hledají se v životech slavných osobností nebo jsou pouhými výplody fantazie autorů. Málokoho by ale napadlo, že je možné napsat muzikál o hoře. Muzikál, jehož hlavní myšlenkou je nejen zdolávání sedmého nejvyššího alpského vrcholku, ale hlavně vztah člověka a přírody. A pokud by to někoho napadlo a ten někdo se také rozhodl, tohle téma zpracovat, pravděpodobně skončí katastrofou. Tedy pokud se ten někdo nejmenuje Michael Kunze. Jeden z nejuznávanějších a nejlepších současných německojazyčných libretistů a překladatelů je známý svou zálibou schovávat do textů hlubší poselství, myšlenky, kterými mluví k divákům, zároveň ale umí zachovat zpěvnost, srozumitelnost a nechá vyniknout kráse německého jazyka. A když se takový libretista spojí s dobrým skladatelem, může vzniknout klidně i muzikál se jménem Matterhorn, který nebude průšvih, ba právě naopak. Byli jsme přítomni na světové premiéře 17. února ve švýcarském St. Gallenu. A rozhodně tohle dílo považujeme za jednu z událostí roku, která by neměla zůstat opomenuta!
Jak už jsem naznačila, hlavní dějová linie vypráví příběh mladého ilustrátora Edwarda Whympera, toužícího zdolat vrchol Matterhornu, hory, která byla dlouhá léta považována za nedostupnou a nedosažitelnou. Příběh je inspirován skutečnou tragickou událostí smrti několika horolezců, která je s osudným výstupem v červenci 1865 spojena. Kolik z ostatních momentů je inspirováno skutečností, je otázkou. Každopádně se Michaelu Kunzemu povedlo vytvořit skvělý dramatický příběh, kterému dominuje životní cesta mladého Whympera, odvážného snílka, plného představ a očekávání, toužícího stát se hrdinou a zapsat se do historie. Občas kvůli tomu zapomíná a přehlíží svoje okolí. I přes tvrdé pády a překážky zůstává ale upřímným klukem, který je neskutečně důvěřivý, na což také doplatí. Paralelně s příběhem, kterak se po zradě italského průvodce rozhodla skupina sedmi mužů vylézt na alpský vrcholek z Zermattu, z mnohem nebezpečnější – ale taky rychlejší – švýcarské strany, se však objevuje Orka. Postava, která symbolizuje Matterhorn, přírodu, je duší a světlem představení. Je legendou, o které lidé mluví, ví, že žije někde na hoře, a právě proto v nich budí respekt a podporuje dojem její nezdolatelnosti. Pro Whympera je Orka a legendy o ní stejně fascinující, jako pro diváky její představitelka, ale k tomu se ještě dostanu. Je to ovšem bytost, která nejenže varuje Edwarda před nebezpečím, které ho při výstupu čeká, chrání své území a brání ho před zničením lidmi, hlavně je to postava, která má divákům předat vyšší poselství. Postavy tohoto typu má pan Kunze velmi rád. Orka se tedy snaží promlouvat k lidem. Kritizuje jejich zaslepenost, neohleduplnost, lehkovážnost, touhu po velkých cílech, chamtivost a neskromnost, zároveň ale v případě brzkého a nečekaného konce polemizuje nad maličkostí a bezvýznamností každého z nás, říká že „každý je jen kousek, ale celek je něco víc.“ Lidé jsou slepí a neuvědomují si, že ničí svou zem, která je nosí, která je živí. Proč jim nestačí to, co mají, proč za to nejsou vděční a neustále se ženou za něčím, co nemůžou mít. Proč někdy neposlechnou vědu, která je větší, než oni a proč se neustále snaží nad přírodou zvítězit. Zapomínají přitom na to, že oproti ní jsou mnohem menší a zanedbatelnější a že právě ona může zničit je.
Personifikace Orky do fascinující ženy je velmi chytrý nápad, zvlášť proto, že svým způsobem doplní i milostnou linku příběhu, která je jinak velmi v pozadí. Edward se sice setká s dcerou továrníka Buckinghama, Olívií, která ho velmi inspiruje, zároveň v sobě však chová neutuchající vášeň k Matterhornu, čili k Orce. Konfrontace Olívie a Orky patří taky hudebně k nejsilnějším zážitkům představení. O velké lásce tenhle příběh ale není. Je to spíš příběh o odvaze a touze zdolávat velké překážky, o touhách, které má každý z nás. O pocitu viny, který člověka může ovládnout a úplně změnit. A taky o tom, že bychom si měli uvědomovat naši křehkost a fakt, že nejsme všemocní. Že bychom měli být ohleduplní a vnímat a akceptovat lidi a svět kolem nás. Stejně jako v Tanz der Vampire varuje pan Kunze před lidským konzumem, Matterhorn přináší podobná skrytá poselství. A když se v nich naučíte číst, uvědomíte si, že právě tohle dělá jeho díla stále velmi aktuálními.
Muzikál Matterhorn, St.Gallen, foto: Andreas J. Etter
Zatímco Kunze je v oblasti muzikálu již etablovaným autorem, hudební skladatel Albert Hammond, který napsal řadu hitů např. pro Dianu Ross nebo Tinu Turner, si Matterhornem odbyl svoji velkou divadelní premiéru. Možná je to právě tím, že je v této oblasti nováčkem, a že nemá jak sám sebe vykrádat, takže Matterhorn je po hudební stránce velice pestrým a originálním dílem. Střídá nepřeberné množství žánrů, od hip hopu přes pop-rockové písničky, pomalé balady, songy se šlágrovým a lidovým charakterem až po operu. Celá tahle směsice hudebních stylů je ale velice nenásilně propojena a tvoří kompaktní celek, který v žádném případě nenudí! Nejeden song má potenciál stát se hitem. Melodie Orky, kterou se představení otevírá, se potom v různých modulacích nenápadně vine jako leitmotiv celým představením, což má obrovské kouzlo. Orchestrace Koena Schootse, zkušeného hudebního aranžéra a dirigenta, jen pomáhá Hammondově hudbě vyniknout a zapsat se do povědomí diváků. Hraje se s živou kapelou, což už by mělo být vlastně v hudebním divadle považováno za standart, bohužel se stále najdou výjimky. Stejně jako Hammond, debutuje Matterhornem v oblasti muzikálu i indický filmový režisér Shekar Kapur. Nenásilně pracuje se všemi liniemi příběhu a daří se mu je propojit. Je jen hrstka momentů, které by lépe fungovaly samostatně, v příběhu trošku ztrácí své opodstatnění, například Orčina píseň „Warum sind sie blind?“, která má sice nádherný text, silnou výpověď, odehrává se na prázdné scéně, v pozadí pouze obrovská zeměkoule. Je to jedna z písní, kterou si zaručeně zapamatujete, když byste se ale zeptali, proč v příběhu byla, nedovedete odpovědět. Dokud ale takovýchto momentů není tolik, abyste zapomněli na hlavní dějovou linku, je všechno v pořádku. Kapur pracuje především na emocích postav, což se mu výborně daří a divákovi je nabídnut velmi intenzivní zážitek. Jeho indický původ je také markantně znát na kostýmu Orky, ze kterého cítíte závan orientu. Odděluje ji to od běžných smrtelníků a zároveň umocňuje její přitažlivost.
Choreografie Anguse Wilikinsona i kostýmy Franze Blumauera pouze doplňují příběh a jsou v souladu s prací ostatních. Kromě již zmiňovaného Orčina kostýmu, se zbytek inscenace nese v duchu viktoriánské Anglie, či lidovosti venkovských obyvatel, oblečených do národních krojů. Úsměvně může působit snad jen moment, kdy se Whymper rozhodne vylézt na Matterhorn – v košili, saku a s kloboučkem. Ale podle dobových fotografií se tohle tehdy fakt nosilo, tak nebuďme zbyteční detailisté.
Co se ale zmínit musí, je scéna. Příběh vypráví o Matterhornu, není proto divu, že tato hora také dominuje celému kusu. Scéna Petera J. Davisona je jednoduše fascinující. Jeviště je šikmo nakloněné a přirozené přechází do nádherného obrazu švýcarské přírody. Vidíme Matterhorn v celé své kráse, když jsme v místnostech, vidíme Matterhorn za okny. Vidíme jeho obrys, zrcadlení na vodní hladině, vidíme ho ve dne, v noci, jsme svědky, jak se hora rozestupuje, ocitáme se i na strmých svazích a samotném vrcholku. Zbytek scény je doplněn většinou velmi jednoduše, Matterhorn zůstává středem pozornosti. Jako doplnění slouží také promítání, velice působivé jsou Whymperovy malby krajin, se kterými se tak v příběhu můžeme taky seznámit. Až mrazivý efekt způsobí projekce při scéně pádu z hory, kdy jsou promítány filmové ukázky. Dramatická hudba a tenhle obraz člověku nahání až strach.
O Matterhornu se právem říká, že je to jedna z nejkrásnějších hor Evropy – v příběhu ji Edward Whymper dokonce označuje za nejkrásnější horu světa. Když se podíváte na reálné fotografie, opravdu uvidíte nádherný jemný reliéf, který připomíná ženskou tvář. Tvář Orky – duše hory. Nadpřirozená všudypřítomná bytost, která symbolizuje čistotu a panenskost ještě nezdolaného Matterhornu i přírody samotné. Do téhle role prostě nebylo možné obsadit nikoho jiného, než Sabrinu Weckerlin. Vstoupí na jeviště a vy přestáváte dýchat. Ona je opravdu bohyně, je legendou, která nahání strach, ale zároveň fascinuje. Je nedosažitelná, nepřístupná, ale přitom člověku neuvěřitelně blízká. Přichází jak z jiného světa. Není divu, že je první postavou, která se na scéně objeví a taky tou poslední, na kterou padnou světla. Na premiéře byla uprostřed boje s nemocí, utlumená léky, ale na svém výkonu to nedala ani trochu znát. Jediná myšlenka, která mě dodnes trápí, je ta, jak by to asi vypadalo, kdyby byla stoprocentně zdravá? Nevím, kam se ještě může posunout, stupňovat dokonalost je velmi obtížné. Její první výstup je plný energie a života, s nabušenou hudbou, pak následují pomalé krásné balady s hlubokým textem, každou minutu jí všechno věříte, a každou minutu ji milujete. A nedivíte se Edwardovi, že ho Matterhorn/Orka nepřestává fascinovat. Tahle role je zkrátka Sabrině Weckerlin psaná na tělo – a vzhledem k tomu, že se jedná o původní dílo a světovou premiéru, nedivila bych se, kdyby se tento dojem opravdu zakládal na pravdě. Je to její představení, „ukradla“ si jej pro sebe.
Muzikál Matterhorn, St.Gallen, foto: Andreas J. Etter
Sekundovat Sabrině je téměř nadlidský úkol. Potřebuje proto člověka se stejně nadpozemským vyzařováním, se stejně ohromujícím talentem. A to ve Švýcarsku vyšlo taky. Neméně skvěle se totiž premiérovému publiku představil Oedo Kuipers v roli Edwarda Whympera. Je ctižádostivý, plný odhodlání, touhy, nechce se vzdávat, zároveň ale zůstává čistým a upřímným klukem, kterého jen na chvíli zaslepila vidina slávy. Kdy jde ale o život, obětoval by se pro ostatní. Sám se také těžko vyrovnává s pocitem viny, který přičítá své lehkovážnosti. Emočně tahle role není jednoduchá, Oedo Kuipers je ale přesně tím mladíkem, kterého inscenátoři hledali. Umí být jemný, umí být i rozervaný, věříte mu každou vteřinu a celý příběh nadšeně prožíváte s ním. Pěvecky je taktéž naprosto jistý, těžké a rozmanité party dává s přehledem bez sebemenšího zaváhání. Role Edwarda Whympera je jednou ze dvou alternovaných rolí, bylo by zajímavé vidět, jestli Rune Høck Møller dovede s Kuipersem držet krok, ale jasné je jedno – laťka je hodně vysoko.
Slabším článkem v hlavní trojici představitelů byla ovšem Lisa Antoni v roli Olivie Buckingham. Pěvecky sice naprosto skvělá, její postavě ale chyběl život. Byla nudná, unylá, v přítomnosti Kuiperse a Weckerlin jako by na jevišti vůbec nebyla. Určitě k tomu nahrál i scénář role. Olivia má sice nádherné písně, její postava nemá ovšem tak zajímavou dramatickou linku, většinu je spíš do počtu. Anebo je to opravdu její osobností, které chybí jisté kouzlo. Opět by bylo zajímavé porovnání s alternací, temperamentní italskou herečkou Veroniccou Appedu. Pak bychom možná byli schopní soudit, jestli je Oliviina nevýraznost dána libretem nebo interpretací.
Dalším drobným zklamáním byl i Benjamin Oeser jako nejlepší znalec horských vrcholků, Ital Antoine Carrel. Bohužel mu troška toho italského temperamentu chyběla. Měl šanci si s rolí hrát, měl možnost se v ní projevit, přihodit trošku komického italského akcentu – tak jako to udělal Rainwald Kranner v roli Feliceho Giordana. První jmenovaný tohle všechno nevyužil. Zato ten druhý skoro dvojnásob. Výsledkem byl velice příjemný projev, vtip a lehkostí. A je celkem komické, že když se dva italové spolu baví, že udělají italskou výpravu, jeden mluví s přízvukem a druhý ne. To by chtělo trošku doladit.
Muzikál Matterhorn, St.Gallen, foto: Andreas J. Etter
Jako posledního bych chtěla zmínit Luigiho Schifana v roli hrbatého mrzáka Luca Meyneta. Je to člověk, kterému ostatní ubližují, neberou na něj ohledy. Když se ho Whymper zastane, snaží se mu odvděčit – tak, že ho varuje před Orkou, varuje ho před nebezpečím, které se může stát, když se vydá na Matterhorn. Překvapivě jsou Meynetovy výstupy psané v operních partech. Pro muzikál možná nevídané, rozhodně neočekávané, jevištně a divácky neskutečně fungující. Nádhernými áriemi otevírá své nitro a dokáže si rázem podmanit celé publikum. Luc Meynet je jiný než ostatní lidé, a tahle odlišnost je znázorněna nejen jeho vizáží, ale i hudbou – v rámci celku působí zkrátka jako zjevení. Hammond velmi riskl, když se rozhodl zakomponovat operu do muzikálu. Ale zatím to tak vypadá, že mu risk vyšel.
Jak jsem zmiňovala na začátku, troufám si Matterhorn označit za jednu z událostí letošní sezóny. Je to představení s příběhem, představení, které vám dá něco navíc, bude ve vás ještě nějakou dobu doznívat, představení, nad kterým musíte přemýšlet. Termíny jsou v prodeji do června, vypsané jsou ale už i na další sezónu. I když je St. Gallen trošku z ruky, pokud jste příznivci Michaela Kunzeho, rozhodně si tohle dílo nenechte ujít. A doufejme, že se mu časem otevřou dveře i na jiných scénách v Rakousku a Německu. Má k tomu slušně nakročeno.
Muzikál Matterhorn, St.Gallen, foto: Andreas J. Etter
