V rytmu swingu bušila srdce ve Velkém divadle v Plzni

V rytmu swingu buší srdce mé

Publikum aplaudovalo inscenaci pražského Národního divadla v rámci Mezinárodního festivalu Divadlo

Před týdnem v Plzni skončil 24. ročník renomovaného Mezinárodního festivalu Divadlo a publiku přinesl řadu mimořádných uměleckých zážitků během skvělých divadelních inscenací různých forem. Samozřejmě především činoherních, ale i takových, které pracují s loutkami, s iluzí, jak inscenace her slavných dramatiků, tak dramatizace slavných románů, díla kontroverzní a alternativní. A také v rámci epilogu inscenace hudební. Národní divadlo v Praze přivezlo do západočeské metropole svoji produkci autorské dvojice Martina Vačkáře a Ondřeje Havelky o osudech českého jazzového pianisty minulého století, skladatele a textaře Jiřího Traxlera V rytmu swingu buší srdce mé. Ta se v Plzni stala senzací. Publikum ve Velkém divadle bylo svědkem mimořádných výkonů hereckých, tanečních i pěveckých. Svědkem detailně promyšleného a prokomponovaného celku, v němž každá částečka zapadá jedna do druhé bez sebemenšího zaškobrtnutí, v tempu, které dává vyniknout jak živelnosti swingu, tak komorním, dramatických i dojemným scénám, až vygraduje v působivě jímavý, bolestný závěr, jenž se hluboce dotkne nás všech.

Martin Vačkář a Ondřej Havelka vystavěli děj napsaný podle memoárů Jiřího Traxlera obdivuhodně. Ačkoliv je jeho podstatou boj svobodného člověka s krutou podlostí dvou totalitních režimů – fašistického a komunistického, je prosycen humorem, vtipem i lehkou parodií. Ondřej Havelka vedl herce k výborných výkonům, k vytvoření plastických postav. Před divákem tak defiluje celá plejáda lidských charakterů a zcela nenásilně ožívá tragická doba fašistického Německa a komunistického únorového puče v Československu v roce 1948. Své osudy vypráví publiku Jiří Traxler sám, retrospektivně a s nadhledem ze ´swingového nebe´. Děj se odvíjí od počátku Traxlerovy kariéry, osudy jeho i přátel přibližují historické události – zřízení protektorátu, protektorát, osvobození, Únor 1948 a sílící komunistický tlak. Inscenace končí Traxlerovou emigrací. A ztracenou láskou. Skeče i dramatické momenty jsou výborně zrežírovány, vše charakterizuje hudba Jiřího Traxlera, Alfonse Jindry, Jana Šímy a Jaroslava Ježka. Vystihuje, dokresluje i podbarvuje jednotlivé momenty děje.

Výtečně hraje big band Melody Makers v nastudování Jakuba Šafra, který je rovněž autorem hudebních aranží. Neméně výborná byla Rozálie Havelková jako Zpěvačka. Živý orchestr na jevišti je sám o sobě působivý, jeho umístění je režijně velmi dobře vyřešeno. Hudebníci jsou přítomni téměř neustále, neboť živě hrají takřka po celou dobu představení a jsou buď v pozadí, nebo naopak vpředu, podle situace. A samozřejmě v určitých momentech je od dění na jevišti oddělí opona. Vynikají přesností souhry i kvalitním přednesem sól, ať už se jedná o housle, trubku, tenorsaxofon či klavír. Bubeník kapely se navíc blýskl ve skvělé ´bojové´ scéně, v níž si účty vyřizují Jiří Traxler a jeho kamarád, později sok a nepřítel Jindra Feix. Jejich neuvěřitelně přesný pěstní souboj, v němž každý zásah doprovází příslušný úder na buben, byl jednou z nejoriginálnějších scén inscenace. A Plzeňany samozřejmě nemohla nechat chladnými scéna osvobození města americkou armádou, mimochodem velmi nápaditě pojatá. Na jeviště vjíždí americký džíp a ve Velkém divadle ožívá osvobození Plzně v plné parádě. Vlají americké vlajky, selka v kroji přináší chléb a lidé na ulici spontánně tančí, samozřejmě za doprovodu Melody Makers.

Mimořádná je i choreografie Jany Hanušové a Janka Kabelky. Neuvěřitelně nápaditá, svěží, působivá, přesně odpovídající hudbě i náladě. Všichni na jevišti jsou perfektně sehraní. Takovou detailní souhru nevídáme někdy ani u baletních sborů. Navíc inscenace klade na herce velké nároky i proto, že tanec se jaksi přelívá, průběžně prochází celou inscenací podobně jako zpěv. Výkony všech účinkujících činoherců byly zcela mimořádné, a to po všech stránkách. Hráli a tančili s obdivuhodným nasazením a vervou. Dbali na dobrou artikulaci, slova nezapadala a všem bylo výborně rozumět. Své zpěvní party zvládli bravurně.

V rytmu swingu buší srdce mé

Igor Orozovič v roli Jiřího Traxlera vytvořil na jevišti postavu mladého muže, nezávislého, morálně silného, bohémského, se sympatickou slabostí pro ženy. Sám výborný pianista, nezůstal postavě Traxlerově nic dlužen, dodal jí šarm i nonšalanci. Pavla Beretová byla vynikající jako Zuzana Tylová, dívka z Plzně, kterou Traxlerovi přivedl jako zpěvačku její mládenec Jindra Feix. Zuzana začíná zpívat, avšak Jindra se začíná měnit. Poněmčuje si jméno a dívce začíná být mnohem bližší zásadový Traxler. Milostný trojúhelník se prolíná celým dějem, jeho průběh i vyústění nejsou však prvoplánové. Jak se totalitní režimy střídají, přizpůsobuje se i Jindra Feix. Sympaťáka, který se nakonec promění v zápornou postavu, výborně hrál Jan Bidlas. Pavla Beretová byla bezchybná pohybově, pěvecky a samozřejmě herecky. Excelentní byl rovněž Karel Dobrý jako tak zvaně ´hodný´ Němec, který pomohl jak Jiřímu, tak Zuzaně. A navíc byl neodolatelný (a k nepoznání proměněný) v druhé půli večera v roli sovětského poradce pro správný tanec. Výtečně se role R. A. Dvorského zhostil Filip Kaňkovský, který dal postavě přesnou míru noblesy a prvorepublikové elegance, navíc dokázal zcela přesně vystihnout okamžik, kdy nečekaně přichází o všechno. V dalších rolích předvedli nadprůměrné výkony Martina Preissová, Jana Pidrmanová, Magdaléna Borová, Martin Zbrožek, David Matásek a Filip Rajmont. Mnozí sehráli za večer postav hned několik. A nikdy vám nepřišlo, že by tento moment rušil, že byste se v ději ztráceli. Pokaždé totiž byli herci zcela jiní. Nejen jinak oblečení, ale především jinak hráli. I když jejich role byly epizodní, v každé dokázali vytvořit někoho jiného. Ani to nebývá na všech scénách a u všech režisérů samozřejmé.

Nápaditě vyřešil scénu Martin Černý, když umístil orchestr do zadní části jeviště a podle potřeby jej buď přiblížil, oddálil, oddělil. Nebo v závěrečných scénách zcela ´zneviditelnil´. Dění na jevišti je v určitých momentech vhodně doplněno filmovou projekcí dobových událostí, především záběry z historických týdeníků. Nápaditě je koncipována lyžařská scéna, kdy Zuzana a Jiří v lyžařském a s lyžemi na nohou visí jako loutky na lankách ve vzduchu nad jevištěm, za nimi se promítá zasněžená krajina. Atmosféru a dobu výborně vystihují elegantní kostýmy Kateřiny Štefkové, které zcela nenásilně jednotlivé postavy charakterizují. A neplatí to jen o dámách. Byť mají pánové obleky, nejsou stejné. Odpovídají svou barevností a typem jejich rolím. Ani tento moment, zdánlivě nepodstatný, nebývá vždy respektován.

Zkrátka – inscenace V rytmu swingu buší srdce mé je mimořádným hudebním divadlem. Je tak působivá, protože je precizní. Má jasnou koncepci. Neponechává nic náhodě, její tvůrci nad ničím nemávli rukou, vše je dotaženo do detailu. A proto si z ní tolik odnesete. Zábavu i zamyšlení. Skrze smích si hořce uvědomujete bolest doby. A odcházejíce z divadla si prozpěvujete písničky, které znáte, které jste kdysi zpívali a které díky této inscenaci znovu ožily ve vaší mysli. A přitom cítíte velmi silně varování. Probleskuje neodbytně mezi synkopami tak, jako jste je podvědomě cítili v divadle. Neuniknete mu. Stejně jako svobodnému swingu, který oběma režimům tolik překážel.