Se začátkem roku 2009 postoupil mezi sólisty jedenadvacetiletý člen baletního souboru Martin Šinták, jenž do Divadla J. K. Tyla přišel začátkem minulé sezony přímo z Taneční konzervatoře hlavního města Prahy, kde vystudoval obor klasický tanec.
Během půldruhého roku angažmá toho mladý tanečník stihl obdivuhodně mnoho. Publikum ho poznalo jako Prince v Labutím jezeře či Franze v Coppélii, hlavní role nastudoval i v nejnovějších tanečních inscenacích: titulní postavu v baletu Faust a zbojníka Jana Kalinu v Čachtické paní. O největší překvapení se však postaral svým vstupem do „muzikálové“ role kulhavého sluhy Alžběty Báthoryové, Ficka. Zejména proto, že tato úloha je náročná hlavně herecky a pěvecky – jen Ficko a Alžběta totiž v Čachtické paní zpívají. Martin Šinták v ní zastupuje domácí umělce vedle původně obsazených pražských muzikálových herců Zbyňka Frice a Jana Révaie.
Kde hledat počátek všeho, kde se vzala chuť tancovat?
M.Š.: „Byl jsem hyperaktivní dítě, chodil jsem na gymnastiku, do dramatického kroužku, navštěvoval pěvecký sbor a ještě jsem doma pořád tancoval. Maminka to vyřešila tak, že jsem v 1. třídě začal chodit na Základní uměleckou školu v Berouně k paní učitelce Janě Nygrýnové. A ta se mě ve 3. třídě zeptala, jestli bych nechtěl zkusit taneční konzervatoř. V té době jsem neměl představu, co to obnáší, balet jsem znal jen jako pojem. Postupně mě tedy začala seznamovat s baletními prvky a připravovala mě na zkoušky, které jsem pak úspěšně absolvoval.“
Kdy jste se rozhodl pro klasický tanec jako svůj hlavní obor?
M.Š.: „V 1. ročníku jsem se vlastně jenom hledal. Zpětně jsem se pak dozvěděl, že nade mnou tehdy dokonce visela hrozba vyhození. Moje dispozice se nezdály dostačující, nevykazoval jsem potřebnou flexibilitu pohybu. Naštěstí pro mne jsme ve 2. ročníku dostali novou profesorku na klasický tanec, paní Alici Kovářovou. Ta mi pomáhala nedostatky odstranit, řečeno s nadsázkou ´zlámala´ mi nohy tak, abych zvládl potřebnou techniku. Ale hlavně ve mně probudila chuť se klasice věnovat, díky ní jsem začal klasický tanec milovat. To se stále stupňovalo, pracoval jsem na sobě víc a víc. Přelomový byl 5. ročník na konzervatoři, kdy probíhalo dělení na klasickou a moderní větev. U mě už bylo jednoznačné, že chci pokračovat v klasice.“
Vnímal jste rok 2007 (mj. rok vašich dvacátých narozenin) jako převratný? Dokončil jste konzervatoř, zúčastnil se mistrovských kurzů Darii Klimentové, nastoupil do angažmá…
M.Š.: „Master classes jsem navštěvoval již dříve, v 5. a 6. ročníku konzervatoře. V r. 2007 mi k tomu dopomohl opět šéf plzeňského baletu pan Jiří Pokorný už v souvislosti s mým nástupem do angažmá. Všem těmto událostem ovšem předcházel 7. ročník konzervatoře, školní rok 2006/2007, a ten byl ve skutečnosti spíš krizový, neboť jsem si dvakrát zlomil nohu. V říjnu mi praskla nártní kůstka, to byla tzv. únavová zlomenina. Když jsem se jakžtakž vyléčil, řekl mi v lednu pan ředitel, že bych mohl jet do Francie a zúčastnit se soutěže ve Valenciennes. Začal jsem na tom intenzivně pracovat, ale jak jsem to vlastně nedoléčil, zlomilo se mi to podruhé. Tentokrát opravdu ´fest´, sádru jsem měl až do konce školního roku.“
Pak je ale neuvěřitelné, že jste všechno zvládl bez opakování ročníku.
M.Š.: „Vždycky jsem se stačil vrátit a dodělat nejdříve pololetní a pak i závěrečné taneční zkoušky. Celé to bylo v podstatě úžasné. Po zranění jsem si nemohl být jistý, jak mi noha bude pracovat dál, přesto jsem na taneční soutěži v Brně v r. 2006 získal cenu za partnerskou spolupráci. To bylo výborné zvlášť pro můj vnitřní pocit. A pak v osmém ročníku mě pan ředitel poslal znovu do Valenciennes. kde jsem získal dvě 2. ceny, v kategorii pre-profesional a pas de deux. To bylo
nádherné…“
Angažmá v Plzni byla jednoznačná volba, nebo jste zvažoval i jiné možnosti ?
M.Š.: „Chtěl jsem zůstat v Čechách a hledal jsem soubor, kde bych se mohl hodně ´vytancovat´, kde by mě čekala spousta práce a hodně příležitostí. Ty úvahy pochopitelně zahrnovaly Národní divadla v Praze a v Brně, Státní operu Praha a DJKT v Plzni.Teprve později jsem pochopil, že SOP nebo Plzeň by pro mne byla ta nejlepší volba.“
Nakonec všechno dobře dopadlo, alespoň pro Plzeň jistě. Podle toho, co máte za půldruhého roku angažmá za sebou, vám ta počáteční hyperaktivita vydržela dodnes.
M.Š.: „Mě strašně baví rozdávat radost divákům v hledišti; snažím se využít každé příležitosti, abych dával lidem něco ze sebe.“
Velmi brzy jste začal tančit velké role klasického repertoáru jako je Franz v Coppélii nebo Princ v Labutím jezeře. Bylo těžké vstupoval do inscenace, která již je několik let na repertoáru?
M.Š.: „Coppélii jsem sice studoval od začátku, ale jako Franz jsem byl doobsazen v prosinci a první představení jsem měl teprve v únoru. Takže jsem velmi pozorně sledoval pana Hradila v té roli i jeho partnerku paní Jeličovou a učil se od nich. Přesto byl Franz pro mne těžší, neměl jsem žádnou předchozí zkušenost s tak velkou rolí. Ve škole jsme nazkoušeli vždy jen určité části z každého baletu, kdežto tady provázíte celým dějem. Musel jsem dávat bedlivý pozor, co chce partnerka, a co nejpřesněji plnit pokyny šéfa souboru. Princ pak byl o to lehčí, už jsem nabyl přece jen trochu větší schopnosti k partneřině
Musím v této souvislosti velice poděkovat za podporu pana Pokorného. Kdyby mi nevěřil, dělalo by se mi to mnohem hůř, takhle jsem se strašně snažil, abych ho nezklamal. Vždycky, když jsem dostal nějakou možnost, chtěl jsem za ni odplatit svou prací, abych nezklamal toho, kdo mi ji dal, ani další lidi – partnerku, repetitora a konec konců také sám sebe.“
Vaším až neuvěřitelným husarským kouskem bylo převzetí role Ficka v tanečním muzikálu Čachtická paní, kde jste musel zvládnout rozsáhlý zpěvní part. A pokud je známo, žádné velké pěvecké zkušenosti jste neměl.
M.Š.: „Do dětského sboru jsem chodil 4 roky, na konzervatoři jsem sice opět dostal chuť se realizovat i v tomto směru, ale nebyl čas. Znovu jsem to zkusil až tady v angažmá, začal jsem chodit k paní Venuši Dvořákové, což pro mě bylo velmi obohacující a přitom jsem si na těch hodinách krásně odpočinul; dechová cvičení jsou prospěšná nejen pro zpěv, ale i pro pohyb. Začátkem této sezony jsem ale začal vyučovat v baletní školičce a na konzervatoři, takže zpěv musel jít stranou.
Pak opět zasáhl osud a od pana Pokorného přišla nabídka na Ficka. Poděkoval jsem za tu šanci, ač jsem v té chvíli nemohl odhadnout, jestli na to vůbec mám. Po několika zkouškách s paní Dvořákovou jsem začal doufat, že i když to na prvním představení nebude stoprocentní, ale budu na tom dál pracovat, nakonec to dokážu, jak to má být.“
V té době se ovšem také připravovala premiéra Fausta…
M.Š.: „Čtrnáct dní jsem piloval Ficka, učil se texty, ale v generálkovém týdnu jsem se plně soustředil na Fausta. Pak jsem měl zase týden na přípravu Čachtické paní. Bál jsem se, zároveň mě to ale strašně bavilo a naplňovalo. Je to něco zcela nového, mám to rád, přesto hodlám prozatím zůstat u tancování.“
Dělat Ficka je jistě o to těžší, čím větší máte odstup mezi představeními.
M.Š.: „Nejsem vystudovaný zpěvák ani nemám čas chodit pravidelně na hodiny, takže se musím udržovat sám. Když mám chviličku před učením nebo po učení, udělám si stupnici nebo si řeknu text. Pokaždé se bojím, aby se ten hlas ´našel´, posadil do správné polohy a do výrazu. Snažím se podávat plnohodnotný výkon, ale ono to přece jen vždycky nejde.“
Cítíte uznání i od diváků?
M.Š.: „Pořád pozitivně vnímám rozdíl mezi plzeňskými diváky a diváky kdekoliv jinde. Když jsem se tady byl poprvé v divadle ještě před svým nástupem podívat na Labutím jezeře, překvapilo mě, jak lidé chodí do divadla slavnostně oblečeni i naladěni a hlavně jak reagují. Myslím, že jevištní výkon tu opravdu dokáží lépe ohodnotit než jinde, jsou vděčnější souboru i hře a je na nich vidět, když je představení zaujme. Jejich potlesk mi dává krásný pocit, že za tu dřinu to stojí.“
Foto: Marta Kolafová /divadelní plakát a snímky z incenace DJKT Plzeň Faust/
