Divadlo Marta – studiová scéna Divadelní fakulty Janáčkovy akademie múzických umění pravidelně překvapuje diváky kvalitními inscenacemi studentů. V podstatě se není čemu divit, vždyť tento jediný vysokoškolský studijní institut oboru muzikálového herectví v ČR „vyrobil a dodal“ nejeden talent do řady profesionálních divadel. Mnozí absolventi končí v Městském divadle v Brně, kde mají příležitost uplatnit svůj talent a nadšení pro věc na Hudební scéně. A možná právě proto, že zdejší studenti mají před sebou tak slibné příležitosti, i proto je jejich práce na škole tak skvělá. Mají výborné pedagogy, mají pravděpodobně přijímací komise s dobrým „nosem pro talenty,“ mají prostor v divadelním studiu, aby mohli přivést na svět kromě klasických titulů hudebně – dramatického žánru i díla zcela nová. Takový je například muzikál v čerstvé premiéře, Trůn pro královny.
Vskutku měl libretista (a dramaturg MdB) Jan Šotkovský odvahu, přenést na scénu již tolikrát uvedené drama. Od Schillerovy Marie Stuartovny až po třídílný velkofilm Královna Alžběta režiséra Kapura s Cate Blanchettovou v hlavní roli se o osudu dvou královen snad řeklo vše. Seriozně i bulvárně. Povrchně, i s patřičnou hloubkou ponoru do životní a politické pouti těchto antagonistických královen.
Libreto nového díla nepřinášelo (naštěstí) do příběhu nic za každou cenu novátorského. Jde prostě o vděčné téma a v muzikálové podobě nelze vést komplikované a dlouhé dialogy – kdo, co, jak a proč. Děj sice vychází z historického rámce, ale nakládá s ním volně, s fabulací. Více se autor spoléhal na znalost tématu a v kvalitní dramatické mluvě vyzdvihl právě to podstatné. A jak vždy říkával guru teorie muzikálů, doktor Ivo Osolsobě (ostatně stařičký pán seděl v hledišti na premiéře), v muzikálu jde o to, že když už se TO nedá vyslovit dialogem, musí se TO vyzpívat a když už TO nelze ani vyzpívat, musí se TO vytančit a když už TO ani vytančit nelze, musí se TO říci dialogem. A toho se libretista Jan Šotkovský a skladatel Matěj Plíhal drželi. Mimochodem, Plíhalova muzika byla opravdu invenční. Střídaly se v ní velmi odlišné žánry, od hlučného rocku po intimní komorní projev, vše však drželo pohromadě jakýmsi jednotným rukopisem. Škoda jen, že malý prostor divadla Marta a určitě také rozpočet inscenace nedovolily plné nasazení všech hudebních nástrojů „naživo“ v představení. Občas znějící „živé“ piáno či kytara jenom dávaly tušit, jak by mohl znít celý živý orchestr.
Pakliže jsem napsal, že libreto nepřineslo nic nového, jeden šťastný prvek tam přece jenom byl. Z tradice divadla alžbětinského, z Commedie del´Arte, z tradice forbín V+W a dalších, se pravidelně na scéně zjevovaly dvě holky, komičky. Bětka Evy Marešové a Maruna Petry Vraspírové. Oživovaly, komentovaly, zlehčovaly ponurý příběh, vytvářely kritický odstup současného diváka od temné doby úskoků a vražd a dávaly inscenaci opravdu „šťávu“. S krásným nasazení a talentem vytvářely celkový rámec muzikálu.
Lze říci, že svých rolí se zhostili všichni výborně. Vokálně vyspělé, herecky připravené byly zejména Jitka Cafourková jako Marie Stuartovna a Silvia Soldánová jako Alžběta Anglická. Pánové měli přirozeně v inscenaci menší prostor než obě královny. Díky citlivé režii Sylvy Talpové ale měli – hrabata i lordi, básník i tajemník – dostatek možností pro svou prezentaci, přesně společně vytvářeli celek inscenace.
Muzikál Trůn pro královny byl zdařilý a lze mu jenom popřát, aby se dostal i na jeviště českých profesionálních scén. Myslím, že si to zaslouží.
Jan Šotkovský – Matěj Plíhal: Trůn pro královny
režie: Sylva Talpová
choreografie: David Strnad
dramaturgie: Helena Michková
scéna: Katarína Kováčiková, Lucie Halgašová
Hrají:
Jitka Cafourková, Veronika Gidová, Eva Marešová, Silvia Soldánová, Petra Vraspírová, Jozef Hruškoci, Martin Hubeňák, Aleš Kohout, Tomáš Majláth, Kristián Pekar
Foto: Pavel Nesvadba (snímky laskavě poskytlo Studio Marta)
