Letní scéna divadla Ungelt přistoupila pro letošní sezónu vedle uvedení několika činoherních titulů i k nastudování původního komorního muzikálu z pera Karla Štolby a Marty Skarlandtové s názvem Touha jménem Einodis. Světová premiéra se konala v červnu 2013. Příběh je inspirovaný nevšedním osudem baronky Sidonie Nádherné, poslední majitelky zámku Vrchotovy Janovice, která žila v letech 1885-1950. Jsou to jakési retrospektivní vzpomínky 64leté Sidonie, která sedí u svého stolu se zrcadlem, probírá se starými dopisy a vzpomíná na své lásky i trápení. To vše se odehrává na pozadí reálných historických událostí. Představení trvá necelé dvě hodiny a je naplněné spoustou informací, které proudí v šíleném tempu jedna za druhou.
Z plakátů i všech reklamních článků, které se ještě před premiérou tohoto díla nahromadily, může člověk nabýt dojmu, že představení je pouze a jen o Martě Kubišové. A v pozadí trošku i o Anetě Langerové, možná. Že se jedná o jakýsi hudební recitál těchto dvou osobností. Po přečtení programu k představení, ve kterém jsou mimo jiné líčeny hraběnčiny vztahy k jejím osudovým mužům, se objeví první známky pochybností. A po zhlédnutí představení je celé původní tvrzení v trapu. Obě zpěvačky jsou obklopeny neuvěřitelným týmem lidí – ať už se jedná o samotné autory muzikálu, herecké kolegy či ostatní tvůrce. Pouhých pět herců a čtyři muzikanti dokážou vytvořit něco, co se na české muzikálové scéně jen tak nevidí. Není potřeba velkoleposti a okázalosti. Komorní muzikály, které se v poslední době začínají objevovat prokazují (vzpomeňme například na Villona v Divadle na Jezerce), prokazují svojí životaschopnost.
Na poměrně jednoduché scéně Zuzany Mazáčové, které dominují pouze stůl se zrcadlem, u něj dvě naproti sobě stojící židle a několik cestovních kufrů, se během necelých dvou hodin odehraje velký příběh o ženě, jež mužům lámala srdce. O ženě inteligentní a odvážné, která toužila po volnosti, svobodě a kontaktu s přírodou. Naplňovala ji obrovská láska ke zvířatům a k mužům z uměleckých kruhů. Musela se vyrovnat se smrtí bratra i s odchodem z milovaného domova, který jí byl zkonfiskován. Přesto nebylo v naší společnosti její jméno dosud příliš známé. Možná se to teď díky libretistce Martě Skarlandtové a hudebnímu skladateli Karlovi Štolbovi změní. Svým uměleckým počinem, kterému říkají Touha jménem Einodis, přiblížili lidem život a osudy neobyčejné ženy.
O hudební stránku představení se postarala skupina Karla Štolby ve složení Karel Štolba – piano, Omar Khaouaj – kytary, Ivan Habernal – baskytara a Robert Štolba – bicí. Štolbovy písně vyzněly v tomto komorním obsazení skvěle. Jsou bravurním podkladem pro syté hlasy Kubišové i Langerové, dvou protikladných představitelek baronky, kterým dají ještě více vyznít. Jednotlivé skladby jsou chytlavé a troufám si říct, že každá píseň by se sama za sebe mohla stát hitem. Společně ovšem fungují taktéž velice dobře. Činoherní stránka je v představení potlačena na úkor té hudební, což ale vůbec nevadí. Právě písně, písně a jejich interpretace jsou, troufám si říci, největším lákadlem pro diváky. Co se týče dojmu vizuálního, na zadní stěně jeviště je promítací plátno, na kterém se po celou dobu objevují filmové dotáčky, pořízené především na barončině zámku a přilehlé zahradě ve Vrchotových Janovicích. Bohužel představení začíná úderem osmé hodiny večerní, kdy je ještě světlo. Ony dotáčky si tedy divák vychutná plně až v druhé polovině představení, což je trochu škoda. Projekce jsou kvalitní a velice příjemně doplňují písně, které na jevišti zní. Ukazují to, co je mnohdy pouze naznačeno.
V představení se objevuje řada velice dobrých nápadů. Tím prvním z nich je například použití jedné a té samé písně (Temný anděl) ve dvou podobných situacích. Poprvé při smrti barončina bratra Johannese, podruhé v repríze při smrti jejího osudového muže Karla Krause. Taktéž stojí za zmínku myšlenka, propojující všechny muže, kteří se v jejím životě objeví. Muže, kteří přijdou a zase zmizí. Zanechají po sobě jen vzpomínky. Vzpomínky, kterým inscenátoři dali hmotnou podobu. Jejich symbolem se stává kabát, či plášť, který muž při odchodu pověsí na věšák, umístěný napravo od dveří, vedoucích ze scény. Na konci představení je na onom věšáku slušná sbírka pánských svršků. A v barončiných vzpomínkách sbírka vlivných milenců. Sidonie přitahovala muže, a ti zase přitahovali ji. To ovšem neznamená, že by malé jeviště zaplnil tucet mladíků. Stačí jeden, když je dobrý. V tomhle výběru měli inscenátoři šťastnou ruku. Igor Orozovič, v představení chvíli Max Švabinský, chvíli Max Thun, poté Rainer Maria Rilke. Pokaždé stejný, a zároveň jiný. Stačí malá vizuální stylizace – jednou vrabčí hnízdo na hlavě a bradka, po druhé knír, po třetí uhlazené vlasy a sako. Divákovi neunikne, že se Orozovič na jevišti objeví v trojroli. Zároveň ale nebude ani na chvíli zmatený, o kterou z postav právě jde. Je to velice dobrý tah, stylizovat jednoho herce do všech těchto pozic. Může to být jistým znamením, že baronku přitahoval jeden typ mužů – umělci. Všichni tito pánové jejím životem neprošli bez povšimnutí. Jejich představitel objevil v každém z nich kromě duše umělce a milovníka také kus dítěte. Jsou šarmantní, rozverní, ale zároveň citliví a Sidonii nepřestávají obdivovat. Igorův nezaměnitelný hluboký hlas je pro roli také skvěle vybrán. Písně jsou mu psány vysloveně na tělo a on je bravurně interpretuje. Druhým z mladých pánů, kteří pro baronku byli nesmírně důležití, je její bratr Johannes. Ačkoliv tahle role nemá na jevišti tolik prostoru, Ondřej Novák v roli energického mladíka hýří vtipem a nespoutanou dětskou radostí. Každý si určitě zapamatuje píseň „Balada o Juditě“, kdy s mladou Donií v podání Anety Langerové pobíhají po jevišti. Jejich dětský smích a naivita jsou naprosto uvěřitelné. Právě dva výše zmínění pánové, Igor Orozovič a Ondřej Novák, mají také na starosti tu vtipnou stránku představení. Momenty, kdy se člověk může zasmát. Ostatní postavy jsou psány spíše ve vážné poloze. Třetím z mužských herců, kteří dámám na jevišti sekundují, je Milan Hein, představitel Karla Krause. Muže, který baronce imponuje a ke kterému se vždy vrací. Jejich vztah plný rozchodů a návratů trval celých třiadvacet let. Napsali si spoustu dopisů, které slouží Sidonii jako vzpomínka. Vzpomínka, kterou nechce ztratit. Hein je v roli Krause přesvědčivý po stránce herecké i pěvecké. Je vzdělaným a inteligentním mužem, který občasnou Sidoniinu rozvernost usměrňuje. Dává jí určitou rovnováhu a životní nadhled.
O mužských představitelích tu už zaznělo hodně. Možná až moc na to, že je představení především o ženě – pardon, o ženách. Ne nadarmo se ale říká, to nejlepší nakonec. Marta Kubišová a Aneta Langerová. Spojení, které budí zvýšenou pozornost. Spojení, které slibuje neskutečný hudební zážitek. Spojení, které může překvapit. O tom, že obě dámy jsou výbornými zpěvačkami, není pochyb. Ale Touha jménem Einodis vás přesvědčí, že jsou i skvělými herečkami. Marta Kubišová po celou dobu představení vůbec nesleze z jeviště. Ať už zrovna zpívá, či pouze sedí na židli, kouří cigaretu a přihlíží svým vzpomínkám, v každé chvíli je dámou a ani na moment neztrácí svou pověstnou eleganci. A Aneta Langerová? O jejích pěveckých schopnostech pochyboval snad málokdo. Ale to, že prokáže i velký potenciál herecký, asi nikdo nečekal. Aneta zobrazuje mladou Sidonii se vší hravostí a lehkostí. Ví, kdy se smát, kdy brečet. Každý její pohyb, každé gesto je detailně promyšlené, ale zároveň působí naprosto přirozeně. Právě Aneta je tím největším překvapením, které Touha jménem Einodis přinesla. Na velkých divadelních prknech si ji asi nikdo představit neumí, ale to ani není potřeba. Komorní scéna, to je místo, kde může být za hvězdu. A taky za hvězdu je. Tohle představení bylo psané jako dárek k sedmdesátým narozeninám Marty Kubišové. Nebylo by ovšem divu, kdyby se teď řada tvůrců pustila do výzvy psát komorní muzikály „na tělo“ Anetě Langerové.
Závěrem mě možná napadá ještě jedna věc. Spousta lidí se ptá, co že to vlastně ta Einodis znamená? Zkuste si to přečíst pozpátku. Přečíst, a pak přijet. V divadle Ungelt se představení hraje ještě do 22. srpna. Neváhejte, nebudete litovat.
Foto: Divadlo Ungelt
