Tomáš Svoboda se narodil v roce 1972 v Plzni, kde se vyučil dřevomodelářem. O tři desetiletí později dokončil studium divadelní režie na JAMU u Petera Scherhaufera. Jeho profesní životopis v následujících třinácti letech je až neuvěřitelně pestrý a bohatý ve všech ohledech – co se týče šíře režijního záběru, vlastní autorské tvorby, množství divadel tuzemských i zahraničních, kde působil či hostoval, významných ocenění, dalších komerčních i nekomerčních projektů. A aby toho nebylo málo, v loňském roce byl uveden do kin film Hodinový manžel, k němuž napsal scénář a sám ho režíroval. A protože i na tomto poli dobře odstartoval, pracuje teď na dalším filmu, který přijde v únoru do kin pod názvem Jak se zbavit nevěsty. Bylo tedy už opravdu načase, aby zanechal svůj otisk i v rodném městě. Námět, který Plzni nabídl, i jeho muzikálová podoba budí napjaté očekávání.
V Plzni jsme zatím měli možnost v roce 2002 vidět vaši ještě studentskou režii – hru norského dramatika Jona Fosseho Někdo přijde, kterou tehdy uvádělo ND Brno na Malé scéně. Nějaké vaše představení s divadlem Letí se pak hrálo ještě na Jižním nádraží – a víc si toho nevybavuji…
Vím, že tady byl na Festivalu DIVADLO asi před 10 lety také Trainspotting z Divadla Petra Bezruče.
Hodně děláte autorské divadlo včetně politického kabaretu, takže mě dost překvapilo, že jste v Krakově režíroval kromě svých Srnek třeba také Shakespeara, a to vůbec ne jednoduchého Kupce benátského.
Tam to jde udělat, protože polská společnost je stále do značné míry antisemitská a s tímhle tématem si koledujete o velký skandál. Když Shylock žádá svou libru masa od člověka, který má u něj regulérní dluh, tak nejenže mu nikdo nic nezaplatí, ale ještě se rozhodnou, že ho pokřtí. To se ve hře jen tak řekne, ale mě napadlo, že bych to rád viděl. Takže my tam Shyloka pokřtíme a to ho zabije, dostane infarkt a na místě zemře. Závěrečný spor o prstýnek v poslední scéně pak probíhá nad jeho mrtvolou, herci se přitom převlékají do civilu – takže už je to vlastně jako „za nás“. Už když jsme to zkoušeli, herci mě varovali, že nemůžeme na polské scéně ukazovat, jak křest může zabít člověka – čímž mě utvrdili v tom, že v téhle situaci je to zcela na místě.
Pak se to ovšem hrálo dlouho, v divadle s velkou kapacitou.
Ale skandál to byl, pořád to mělo tu dvousečnost: vždycky někdo odcházel z představení s tím, že do toho divadla už nikdy nevkročí, a někdo tleskal vestoje.
Takže vy neprovokujete jen politickými kabarety, ale i Shakespearem! V Národním divadle v Brně jste právě spáchal „tak trochu nekorektní adaptaci starého dobrého Beaumarchaise“, Figarovu svatbu, a rovnýma nohama skočil do zkoušek Viktorky. Co bylo podnětem k napsání muzikálového příběhu fotbalového fanouška Františka, oddaně sledujícího nejprve marné zápasy „svého“ klubu a pak jeho zázračný vzestup – až na práh své vlastní smrti.
Je to vlastně příběh mého otce. Ne že by tatínek byl teď vážně nemocný, ale to, že ten klub začal takhle výrazně vyhrávat, bere on jako bývalý fotbalista a žákovský trenér osobně, jako že to je obrovský úspěch i jeho. Stal se z něho fanatický fanoušek, chodí na všechny zápasy, doma se na ně dívá ještě jednou ze záznamu, čte všechno, co bylo o tom napsáno. Brácha mu koupil povlečení v barvách klubu, takže v tom i spí – je to legrační u sedmdesátiletého pána. A druhá věc je, že když klub, který má stoletou tradici a vždycky hrál ve spodní části tabulky, najednou hraje rovnocenné zápasy s AC Milan a s Barcelonou – tak to už je fenomén celosvětový. A mě vždycky bavilo různé fenomény pojmenovávat divadlem. Ať už jsme to dělali s Petrem Kolečkem nebo když to teď dělám sám – vždycky mě to nějakým způsobem přitahovalo. Když jsme např. dostali nabídku na spolupráci z Ta Fantastiky, přišel jsem tenkrát s nápadem spojit věci zdánlivě neslučitelné, žánr muzikálu s fenoménem porna a fenoménem Vánoc: co spolu řeší a o čem si povídají o Vánocích lidé, kteří spolu celý rok za peníze souloží před kamerou. Tak vznikl muzikál Pornohvězdy. Teď se tedy snažím žánr muzikálu propojit s fotbalem.
A co samotný fenomén fotbalového fandovství? České filmy zachytily jeho odlišné tváře: v Okresním přeboru je to srdeční záležitost, v Horem pádem bere na sebe militantní podobu.
Myslím, že fanouškovství v Plzni militantní není, nebo jen minimálně. Spousta piva agresivitu utlumuje, lidi jsou pitím trochu zpomalení. Možná jsou konkrétní příklady odlišné, ale já si to takhle idealizuju, ono je to spíš jako pohádka… Vždycky mám potřebu vymyslet k reálnému příběhu něco jakoby odjinud. Jako když jsme psali s Petrem Kolečkem hru o Jaromíru Jágrovi a každému hokejistovi jsme přisoudili nějakého filozofa, který se mu zjevuje. Tady se František zamiluje do sestřičky na chemoterapii a pak se ukáže, že to je jeho anděl strážný, s kterým se ale nesmí souložit, protože on pak ztratí svou moc… Baví mě dostat tam nějaký nadpřirozený nebo snový prvek.
Jak bude se skutečností rezonovat moment, kdy Viktorka hraje zápas pro nemocného Františka, jste ovšem při psaní nemohl tušit.
Tohle mě úplně zaskočilo. Je to strašné a myslím, že panu Čišovskému minimálně věnujeme nějaké představení, se vší skromností a pokorou.
Jak jste našel autora hudby?
S Reném Ryparem jsme se potkali při filmu Hodinový manžel. Spolupráce nás oba strašně bavila a vím, že René je ohromný fanda do sportu. Pochází chudák z Ostravy, kde to s fotbalem teď není dobré, ale sleduje i evropské ligy. Hlavní je, že René cítí rytmus fotbalu. V případě Viktorky totiž existoval nejdřív text a pak on na něj skládal hudbu. Což myslím, že je pro skladatele příšerně těžké, protože když já píšu ty verše, tak si pod tím něco broukám – a vlastně pořád to samé. Následkem toho je verš pořád stejný a po něm pak chci, aby každá písnička byla úplně jiná. Za to si zaslouží velký dík.
Jak vyhovuje vašim záměrům Nové divadlo?
Mně se strašně líbí – jak architektonicky, tak funkčně. Komorní divadlo bylo přece jenom kino, kde vlastně lidi vidíte dvourozměrně. Elevace v novém divadle vytváří prostorové členění, je dobře vidět, jak je postavená mizanscéna, což je v divadle důležité. Je tam dobrá akustika, pojme to dostatečný počet diváků – když jde o muzikál o fotbale, tak se nepředpokládá, že to bude komorní záležitost. Myslím, že je to super.
A bude na scéně trávník, jak jsme ho viděli na maketě?
Bude po celé ploše. Jestli tohle divadlo něco umí, tak umí být velké. A přesně to teď potřebujeme.
Ještě jsem se nezeptala, jak jste na tom se vztahem k fotbalu vy osobně.
V mládí mě od něj naštěstí osvobodil úraz. Tady blízko Nového divadla bývala TJ Potraviny, kde můj otec trénoval – mimo jiné i mně. Což bylo hrozné, být synem trenéra, na kterého on řve, protože mu to nejde, ale pořád ho nasazuje, takže spoluhráči jsou na něj naštvaní, protože mu to nejde – sype se to na něj ze všech stran. Já jsem potom fotbal dlouho nesnášel. V dospělosti jsem si k němu našel cestu a začalo mě to znovu bavit. Už proto, že jsem si ji musel najít sám – ta první z donucení byla peklo.
Muzikál o plzeňské Viktorce zapadá do linie her s regionální tematikou, kterou nastolila činohra. Máme to brát z vaší strany jako výraz patriotismu?
Původně jsem chtěl dělat Babišovřesky, ale společnost už je natolik normalizovaná, že by na to nikdo nechodil. Hledal jsem tedy nějaký nový fenomén a našel ho při svých cestách do Plzně za rodiči. Přišlo mi, že najednou se zvedá obrovská hrdost na to město, která tu dřív nebyla, a že to není jenom to fanouškovství. Že jsou lidé hrdí, jak Plzeň dnes vypadá, hrdí na to, že jsou Plzeňáci, že můžou z toho malého města dát něco světu. To jsou zcela nové hodnoty – a je to moc dobře.
Nezbývá než si přát, aby střetnutí vašeho divadelního fotbalového týmu s diváky skončilo oboustranným vítězstvím! 
Osoby a obsazení
František Novotný: Zdeněk Palusga
Fanoušek René: Radek Štědronský Shejbal
Pavel Vrba, trenér: Jan Krafka
David Limberský: Pavel Režný / Tomáš Löbl
Jarda: Jozef Hruškoci / Richard Pekárek
Darida: Aleš Kohout
Horvát: Martin Šefl
Jiráček: Lukáš Ondruš
Rezek: Adam Rezner
Rajtoral: Lukáš Vilt
Paclík, Rozhodčí: Roman Krebs
Míra Bosák: Míra Bosák
Doktor, Tatér, Bůh: Ondřej Černý
Míč: Jan Kaleja
Gól: Petr Ryšavý
Masér: Václav Kolář
Traktorista: Evžen Engler
Sestřička Jana: Soňa Hanzlíčková Borková / Adéla Petřeková
Michala Limberská: Kateřina Falcová
Karolína: Kateřina Herčíková
Sabina, Penalta: Kristýna Bečvářová
Hospodská Mamina, Liga: Venuše Zaoralová Dvořáková / Hana Spinethová
a company
Premiéra v Novém divadle v Plzni 26. září 2015
Foto: Pavel Křivánek
