Novým nastudováním slavného muzikálu Hello, Dolly! bude v Divadle J.K. Tyla jako režisér debutovat Tomáš Juřička, jehož k plzeňské scéně pojí mnohé vazby osobní i rodinné. Jak jinak, když jeho maminka Marie Grafnetterová patřila od r. 1960 k hvězdám plzeňské operety, do nového tisíciletí vstoupila muzikálovými rolemi ve Funny Girl, Šumaři na střeše a Šakalích letech. Na přelomu 80. a 90. let v operetě a v činohře působila i Tomášova sestra Lucie Schneiderová Juřičková. On sám si plzeňská prkna ošlapal již v raném mládí, ještě dříve, než se pro hereckou dráhu vůbec rozhodl.
Z čeho máte větší trému – že se poprvé představíte v Plzni jako režisér nebo že budete režírovat také svou maminku, která patří k legendám tohoto divadla?
To nedokážu říct, trému mám značnou, ale přes to všechno se nesmírně těším.
Jako desetiletého vás v r. 1970 obsadil Ota Ševčík ve svém Idiotovi do roličky bezprizorního chlapce. V čem ještě jste si tu zahrál?
Ve spoustě věcí, zejména v operetě. Bylo to ve svízelném období, kdy mi z politických důvodů zavřeli tatínka, takže se všichni režiséři snažili naší rodině pomoci tím, že mi dávali drobné roličky. Hrál jsem v Uličnici s Milenou Krhutovou (a během její mateřské dovolené dokonce s mámou), v Noci v Benátkách s Frantou Dvořákem, který se nám teď vrátí jako Louis, pak s Honzou Stříbrným v Lodi komediantů. V Prodance jsem párkrát na záskok dělal „Medvěd se utrh!“, tančil jsem Ivana v Louskáčkovi, na víc si takhle narychlo nevzpomínám – no panečku, takhle pestrou minulost mám!
Musel jste mít tedy nějakou průpravu?
Chodil jsem do baletní školy k Miladě Papežové – už z toho důvodu, že jsem chtěl jít na konzervatoř. Mimochodem rozhodl jsem se pro ni právě po zhlédnutí filmu Hello, Dolly!, který přišel do kin začátkem 70. let. Byl jsem na něm s mámou a z kina jsem šel úplně vykolejený. Máma říkala: no vidíš, to je povolání! A já na to, že bych to rád dělal! Jenže přijetí na konzervatoř bylo v mém případě naprostou iluzí, nikdo tomu tehdy nevěřil. Leč neuvěřitelné se stalo skutkem a teď se tedy na základě tehdejšího rozhodnutí sem vracím právě touto komedií. Mezi tím uplynulo pravda asi 40 let.
S filmem ani s leskem a výpravností broadwayských produkcí se nemůže plzeňská scéna měřit. Čím by měla vaše inscenace upoutat a okouzlit diváky?
Snažíme se tu komedii stavět divadelními prostředky, protože nám chybí filmový střih a zároveň doba se nám posunula. Když si dnes pustíte film, tak ty efektní pasáže, ze kterých jsme byli v 70. letech úplně paf, jsou už někdy příliš dlouhé. Byť se jedná o příběh jednoduchoučký až naivní, má svůj půvab. Vždyť vztahové a citové problémy jsou stále stejné, ať žijete v jakékoliv době. A počítáme samozřejmě s plzeňským publikem, které je trochu konzervativnější než třeba v Praze. A to je zavazující. Člověka to nutí moc si nevymýšlet a nedělat zbytečné experimenty.
Hello, Dolly! je prostě Hello, Dolly! a potřebuje, co potřebuje. Jsou věci, které jsou v té komedii neopominutelné, a my si dovolíme sem tam z toho malinko někam ustřelit, aby kromě diváka-pamětníka ani dnešní mladý divák neměl dojem, že přišel na fousaté divadlo. Snažíme se udržet osu příběhu, takže jsme někde zamíchali skladbou inscenace. Přeházeli jsme a dokonce i rozpůlili některé scény, posunuli hudební čísla, změnili jejich pořadí – aby nám příběh fungoval od začátku do konce a zároveň aby získal pro dnešního diváka větší dynamiku a pestrost.
Přeji hodně úspěchů!
Foto: Pavel Křivánek (příjezd režiséra Juřičky a snímky ze zkoušek)
