Tanz der Vampire: Nesmrtelní vampýři opět ovládli Berlín. A velí jim ten nejšarmantnější, Graf von Krolock.
Stejně jako k Salzburgu patří Mozartkugeln, k Vídni Sachertorte, s Brnem si vždycky spojíte Špilberk nebo s Londýnem West End, k Tanz der Vampire (záměrně tady nebudu používat často používaný český překlad „Ples upírů“, protože s ním ať chci nebo nechci, nejsem ztotožněná) prostě patří Theater des Westens. Není proto divu, že se v této architektonicky nádherné budově, která v sobě míchá styly renesance, empíru a secese, vampýři zabydleli už potřetí. Opět přišli s velkým očekáváním a opět se setkali s obrovským diváckým ohlasem.
Muzikál Tanz der Vampire libretisty Michaela Kunzeho a hudebního skladatele Jima Steinmana patří již totiž k muzikálové klasice a je právem označován za nejlepší německý původní muzikál všech dob. Nedivím se. Kombinace napětí, skvělého humoru na hranici s parodií, doplněného o neuvěřitelně vtíravé písně, to už slibuje úspěch samo o sobě. Od vídeňské premiéry v roce 1997 ho vidělo skoro osm milionů diváků ve dvanácti zemích a byl přeložen do jedenácti jazyků, včetně japonštiny nebo finštiny. Obnovená berlínská premiéra se konala v neděli 24. dubna.
Příběh muzikálu byl napsán na motivy známého filmu Romana Polanskiho z roku 1967. Jde o velmi povedenou parodií na vampýrské filmy a horory. Koncipován je skoro jako pohádkový příběh, který má pobavit a když už v člověku vzbudí strach, tak příjemným způsobem. Co rozhodně oceňuji, je vyvážený poměr pomalých rockových balad, rychlejších písní, tanečních výstupů i mluvených pasáží. Humor kontrastuje s napětím, sborové scény zase s geniálně napsanými sólovými čísly. Nejen známý ústřední duet, ale každá z písní by mohla z fleku stát na čele žebříčku hitparád. Děj samotný začíná příchodem na kost zmrzlého profesora Ambronsia a jeho mladého asistenta Alfreda do zapadlé vesnice někde uprostřed Karpat. Profesor je podivín, který touží dokázat existenci vampýrů, o kterých psal v mnoha svých studiích. Stydlín Alfred se zamiluje do krásné dcery hospodského, Sary, ta jeho sympatie opětuje. Je tu ale někdo, kdo jejich lásce nepřeje, a tím je tajemný Graf von Krolock, toužící po Saře – lépe řečeno, po její krvi. Je si moc dobře vědom toho, že lidská krev chutná nejlíp, když je darovaná dobrovolně, pokouší se tedy využít Sařiných slabostí – touhy po svobodě a volnosti, ukazuje jí jiný svět a láká ji na velký půlnoční ples. To se mu povede, Sarah uteče z domu a míří k jeho hradu. V patách má ovšem mladého Alfreda, který se ji pokusí zachránit. Povede se mu to? Nebo Krolock nakonec vyhraje? Základní dějovou linkou milostného trojúhelníku mi Tanz der Vampire připomíná ještě známějšího Fantoma Opery. Máme tu stejný koncept – mladá zamilovaná holka, obyčejný kluk, a pak někdo, zahalený tajemstvím, ať už je to Fantom nebo Krolock. Osobně musím přiznat, že ač jsem u Fantoma zarytým příznivcem Raoula (možná jsem ještě neobjevila takového ústředního hrdinu, který by mě přetáhl na svou stranu), tady pro mě na celé čáře vyhrává Krolock, ať je Alfred roztomilý a zamilovaný, jak chce.
Pokud alespoň trošku znáte některou z původních verzí, budete asi souhlasit s tím, že nějak zdlouhavě komentovat scénu, kostýmy či režii by bylo zbytečné. Kus je uváděn poměrně podobným způsobem na všech scénách. Najdou se samozřejmě drobné odchylky, jako například když ve Vídni nebylo v Krolockově zámku použito typické točité schodiště. Většinou jsou to ale drobnosti, kterých si všimnou pouze zarytí fanoušci muzikálu. Takže jen ve zkratce. V první řadě je třeba podotknout, že jeviště v Theater des Westens je v porovnání s ostatními muzikálovými scénami poměrně malé, takže při ansámblových scénách na něm není volného místa, což ale rozhodně nevnímám jako nedostatek. A v druhé řadě se tentokrát jedná o produkci, která se v Berlíně neusídlí na několik let, nýbrž jen na několik měsíců a pak vyrazí na turné – minimálně Mnichov už se na ni těší. První půlce tak dominuje na točně fungující dům, chvíli zvenku, chvíli zevnitř, v té druhé se pohybujeme převážně v honosném zámku Graf von Krolocka či na hřbitově. To vše je doplněno o velmi působivé projekce tajemného zámku kdesi v Karpatech (když se před vámi vynoří, neubráníte se vzpomínce na Bradavice a Harryho Pottera), létajících netopýrů a padajícího sněhu. Kostýmy jsou také vesměs stejné, pokud má Sarah jiný střih šatů či košilky, vzor šátku nebo jiný odstín červené, symbolizující volnost a svobodu, to už nehraje zase tak velkou roli. Co ovšem za zmínku stojí, je zpracování ústředního duetu s názvem Totale Finsternis (v anglickém originále píseň od Bonnie Tyler, Total Eclipse of the Heart). Zatímco v téměř všech ostatních verzích, které jsou na youtube k nalezení v obrovském počtu a nepřeberném množství variant, je ze Sary pořád cítit jakýsi odstup a strach z Krolocka, který se v ní pere s její zvědavostí, v nové berlínské verzi je v písni mnohem více romantiky. Už v momentě, kdy Krolock k Saře natáhne ruku a ona mu neuhne, nýbrž mu opatrně kráčí vstříc, moment, kdy se poprvé dotknou, moment, kdy on drží její hlavu ve svých dlaních. Tvůrci tady zkusili hrát na něžnější notu, což já osobně vnímám jako velké plus. Krolock je najednou mnohem lidštější, opravdovější, člověk ani chvíli nemá problém stát na jeho straně. Nehledě na to, že chemie mezi dvěma hlavními představiteli funguje bezchybně, takže je radost se na jejich drobná gesta dívat.
Samostatnou zmínku si pak zaslouží choreografie Dennise Callahana. Ať už sólová čísla, ke kterým se dostanu během hodnocení obsazení, tak hromadné choreografie jsou jednoduše dokonalé. Vampýři se v potemnělé atmosféře pohybují mezi diváky a nakonec to rozjedou na velkém plese. Naprosto skvěle je vyřešen odraz Alfreda v zrcadle, když tančí s Krolockovým synem Herbertem. Jeho odraz totiž obstará jeden jediný tanečník, kterému na tomto místě patří neskutečná poklona. Jen fascinovaně sledujete, jak ani na moment nezaváhá a naprosto perfektně napodobuje každý Alfredův pohyb. Ti dva musí být dokonale sehraní a ani jeden z nich si nesmí dovolit udělat sebemenší chybu. Těžká práce, ale perfektně provedená. Pochvalu si zaslouží nejen Alfred, Tom van der Ven, ale i jeho víceméně bezejmenný odraz v zrcadle.
I když se nejedná o muzikál napsaný v posledních letech, a od své premiéry téměř před dvaceti lety, kdy příběh na jeviště pomáhal přenést sám tvůrce předlohy, Roman Polanski, se hraje prakticky v nezměněné podobě, není z něj cítit stáří či zatuchlost. Právě naopak. Možná i volbou obsazení a velice dobře použitými vtipy je neustále svěží, zábavný – a takový snad i po další desítky let zůstane.
S výběrem herců měli totiž tentokrát v Berlíně šťastnou ruku. Samotná role Graf von Krolocka je jednou z těch, o kterých se sní. Na svém kontě ji má nemálo velkých jmen muzikálového světa, mimo jiné i Drew Sarrich, Thomas Borchert či Jan Amman. Teď se k nim může přidat Mark Seibert. Když bylo na sociálních sítích oznámeno jméno nového berlínského Krolocka, rozpoutalo to mezi fanoušky řadu vášnivých diskuzí, které ve většině případů směřovaly k jednomu názoru: „Možná má hezkou tvářičku, ale taky moc jemný hlas, v němž chybí právě ta špetka tajemna a temnoty, které je pro tuto roli potřeba.“ S potěšením musím ale konstatovat, že Seibert dostál své pověsti a nezklamal. Všichni zlí jazykové se mu teď chtě nechtě v duchu i veřejně omlouvají. Jeho Graf von Krolock je totiž nejen dostatečně démonický, ale zároveň i nadmíru šarmantní. Seibert vzal roli jako obrovskou výzvu a je na něm vidět, že i když má na svém kontě mnoho titulních úloh v a v Německu i Rakousku se honosí kultem hvězdy, má v sobě pořád jistou dávku pokory a ke každé nové příležitosti přistupuje s obrovským respektem. Svůj hlas dokázal zabarvit do tajemna i do výsměchu, naprosto přesně odhadl, kdy je potřeba ubrat, kdy přidat a při jeho Unstillbare Gier jste se málem báli nadechnout, aby to nenarušilo ten tok emocí, který kolem vás proudí. Jistota a čistota zpěvu je ve spojitosti s jeho jménem samozřejmostí. V úloze Krolocka ale ještě navíc ukázal hereckou polohu, kterou od něj jen málokdo čekal. Trošku sebestředný, svůdný, ale zároveň i záhadný, kdo v ostatních probouzí zvědavost. Musíte mu věřit každé slovo, každé gesto, pohyb jeho bravurně namalovaných vampýrských rukou. Tento Krolock je někde uvnitř pod svou drsnou vnější slupkou neuvěřitelně něžný a zranitelný. A pak taky, jeho okouzlující úsměv nezakryje ani tuna make-upu. Myslím, že nejen Sarah a já, ale i spousta dalších žen sedících v sále, by se mu ten večer dobrovolně a s radostí vydala napospas. Seibert byl prostě trefa do černého.
Stejně tak obsazení dalších rolí bylo zpočátku podrobeno velké kritice. Tentokrát ovšem ne kvůli barvě hlasu, ale kvůli národnosti. Hlavní hrdinka z Itálie a její herecký partner z Holandska? Proč brát „levnější“ umělce ze zahraničí, když je přece dost těch domácích, kteří nemají „otřesný přízvuk?“ To byla slova, která na nás vyskakovala odevšad z internetu. Ano, možná Veronicca Appedu, představitelka Sary, v promo videu, zveřejněném několik týdnů před premiérou, dost výrazně frázovala, a věřím i tomu, že to pro uši rodilých mluvčích nemuselo znít zrovna příjemně. Za těch pár týdnů zkoušek udělala ale neskutečný pokrok, a nejenže její němčina na jevišti působí naprosto přirozeně (lehounký přízvuk není rušivý, spíš její postavě ještě přidává na roztomilosti), má tahle Italka s velkýma očima vše, co by divák od Sary očekával. Krásná, mladá a zvídavá holka, ale taky dost koketní a tvrdohlavá, protože jakožto rozmazlený jedináček, tatínkova holčička, je zvyklá dostat to, co chce. A tím je v tuto chvíli volnost a svoboda. Její kolega, představitel studenta Alfreda, Tom van der Ven, je na tom s jazykem poněkud lépe, i když na bezchybnou němčinu svého holandského spolužáka z konzervatoře, Oeda Kuiperse, který hrál poslední půlrok ve Vídni titulní roli v muzikálu Mozart!, musí ještě dost trénovat. Přesvědčí ale velice příjemným hlasovým zabarvením a rozkošným vystupováním. Je to přesně takový moula bez špetky sebevědomí, který potřebuje, aby se za někoho mohl schovat, aby ho někdo chránil. Proto se upíná na profesora Ambronsia, v jehož stínu se může neustále zdržovat. Když se pak sám odhodlá zachránit Saru ze spárů proradného Krolocka, překoná sám sebe a vy byste mu fakt rádi drželi palce, kdyby… Kdyby jeho protivník nebyl tak skvělý, aby vaše sympatie už dávno nepřetáhl na svoji stranu. Kromě ústředních tří hrdinů si diváky získá také Victor Petersen v roli šíleného vědátora, profesora Ambronsia, který je posedlý tím, že musí dokázat existenci vampýrů. Pod bílými vlasy, knírkem a vráskami se skrývá mladý kluk, který teprve před rokem absolvoval doktorské studium na slavné Theaterakademie August Everding v Mnichově. Pro roli profesora je zapotřebí velký komický talent, a ten Peterson rozhodně má. Stařecká chůze, zmatenost, rozklepané pohyby rukou i výborně posazený hlas, kterým se dostává až do neuvěřitelných poloh. V sólových písních ze sebe doslova chrlí stovky slov a nevěřícně ho pozoruje nejen vedle stojící Alfred, ale spolu s ním i celý sál. To, že má tento člověk ve skutečnosti o nějakých padesát let míň než na jevišti, zůstane utajeno i tomu nejvšímavějšímu divákovi – dokud si jeho jméno nezadá do internetového vyhledávače. Určitě si zapamatujete také milenku hostinského Magdu, Merel Zeeman, především pro její neuvěřitelně čistý a silný hlas, kterým i během jediné písničky ovládne celé jeviště. Ani ostatní představitelé větších či menších rolí nezklamou, v obsazení se nenajde slabého článku. Vyzdvihnout musím i taneční sólisty, Kevina Schmida, Mátého Genei a zejména Alessandru Bizzarri, jejíž vystoupení při „Rote Stiefel“ bralo dech. Tanečním výrazem naprosto přesně vystihla nevinnou dívku, toužící po svobodě, po lásce a připravenou ztratit nejen srdce, ale i rozum. Všem účinkujícím patří obrovská poklona a jedno velké „bravo.“ Kvůli nim se opravdu vyplatí do tohoto kusu investovat – i když vám ceny vstupenek možná budou rvát srdce.
Pokud si totiž chcete naplánovat výlet za kulturou do hlavního města Německa, pořádně vám to provětrá peněženku. Ceny lístků začínají v „levnější dny“ na padesáti eurech, v ty dražší téměř na sedmdesáti. Za tuto cenu ale pořídíte jen pár ojedinělých míst v zadních řadách, pokud chcete trošku vidět, počítejte s tím, že za jednu vstupenku vysolíte něco mezi 90 a 150 eury. S nějakými studentskými slevami či slevami na poslední chvíli moc nepočítejte, občas se sice objeví nějaká akce „dva lístky za cenu jednoho“, je to ale na velmi omezený počet míst, která jsou obvykle hned pryč. Nehledě na to, že když už zaplatíte takovou sumu za lístek a vydáte se do nádherné budovy Theater des Westens, budou po vás chtít další dvě eura za šatnu a pokud projevíte zájem o program, bude vás to stát celých dvacet euro. A v programu nenajdete fotku Seiberta, kterou by vám mohl po skončení představení podepsat, nýbrž snímky z předchozích produkcí. Vnímám to jako podraz, že za takovou cenu není divákům nabídnut nově nafocený program s aktuálními účinkujícími. Chápu, že Krolock se v průběhu hraní inscenace bude několikrát měnit, ale zbytek ansámblu ne, ten půjde na podzim do Mnichova ve stejném složení. A trošku úcty ve formě fotek v programu by si každý z nich zasloužil. Tohle se produkci zkrátka nepovedlo.
Nicméně i přes to si nenechte zkazit náladu a nedejte se od návštěvy Berlína odradit. Místo předraženého programu si dejte předražený drink na baru a užijte si večer. A mimochodem, pokud chcete v roli Graf von Krolocka stihnout zde do nebes vychváleného Marka Seiberta, musíte to zvládnout do 12. července, po tomto datu se na zbytek léta k roli vrací taktéž mnohými milovaný Jan Amman, což bude rozhodně jiná, ale určitě ne horší volba. Od 5. října do 15. ledna se pak vampýři přestěhují do Deutsches Theater v Mnichově, které je s cenami vstupenek i možnými slevami poněkud přívětivější. A věřím, že tamní Krolock, Thomas Borchert, bude taky stát za to. Užijte si vampýry a jejich ples. Dočkáme se jich i v Praze?
Foto: Oficiální snímky produkce Tanz der Vampire
