Jediná nesmrtelná opereta Florimonda Hervého Mam’zelle Nitouche se vrací na scénu libereckého Divadla F.X. Šaldy. A návrat by to měl být velkolepý – režíruje Oldřich Kříž, scénu navrhl je ho syn Jan (známý muzikálový herec) a v hlavních rolích se představí hned tři hvězdy pražské muzikálové scény: Lumír Olšovský coby klášterní varhaník Célestin a zároveň operetní skladatel Floridor a Michaela Doubravová v alternaci s Ivanou Korolovou v takřka titulní úloze Denisy de Flavigny.
Mam’zelle Nitoucheje fenoménem nejen českého hudebního divadla. Její úspěch je tak obrovský, že každý divadelní hodnostář znejistí, nemá-li Nitušku pět let na repertoáru. Započne prohledávat archiv, až na NÍ narazí. Nejmladší subreta se zaraduje /konečně si JI zahraji/, soubor povzdechne /už je to tu zas/, publikum zajásá /konečně něco pro nás/ a divadelní kasa se začne spolehlivě plnit… Již 130 let. Pouštějí se do ní soubory nejen operetní, ale často i činoherní. Rozkošné dílo, v celé operetní literatuře ojedinělé, vždy potěší milovníky žánru napříč generacemi. Velkou zásluhu na popularitě Mam’zelle Nitouche má bezesporu český „nituškolog“ Oldřich Nový. Ten ji nově přeložil a upravil v roce 1938 /poprvé se u nás hrála dokonce na scéně Národního divadla v Praze v roce 1890/ pro pražské Nové divadlo, kde si také premiérově s obrovským úspěchem zahrál Célestina. Od té doby se k režii i jedné ze svých typických rolí mnohokrát vrátil, a to nejen na pražských scénách.
Nacházíme se právě v malém francouzském městečku Pontarcy. Klášterní zeď přelézá na první pohled trochu zmatený muž. Představuje se jako Célestin – muž dvou tváří. Je totiž nejen váženým varhaníkem a učitelem zpěvu v klášteře U vlaštoviček, ale také autorem operety Babetka a její kadet, jejíž premiéra se právě chystá v Paříži. Tak začíná děj libretistů Meilhaca a Millauda. Celestin ale večer co večer neodchází do divadla jen kvůli zkouškám svého veselého kousku, ale také kvůli primadoně Corinně, jíž tajně miluje. Svými city k ní se však netají ani nerudný major, bratr matky představené od Vlaštoviček. Jedna ze schovanek, Denisa de Flavigny, andílek s čertem v těle, partituru nové operety objeví, odhalí pravou identitu Célestina a domáhá se účasti na premiéře, kde se chce zastavit cestou za svým ženichem Fernandem, kterého dosud nezná… Vše se dále zamotá, když uražená Corinna odmítá dohrát představení a premiéře hrozí debakl. Vše zachraňuje Denisa, která zná z partitury všechny role nazpaměť. Ač se v kostýmu strašně stydí, bravurně odehraje druhé dějství operety a sklidí bouřlivý aplaus. V divadle se náhodně setká i s Fernandem a okamžitě se do sebe zamilují… Po mnoha dalších peripetiích a vtipných situacích míří, kam jinam, než do Fernandovy náruče, díky léčkám, které sama vymyslí. „Ona je anděl“, říká v závěru matka představená a Denisa kontruje oním známým „Taková jsem já, matinko..!“
Autorem rozkošného dílka je francouzský skladatel Hervé, vlastním jménem Florimond Ronger /1825–1892/. Za svůj život napsal přes šedesát operet, ovšem nesmrtelnost mu přinesla jen jediná. Byla to právě Mam’zelle Nitouche, která měla premiéru v Paříži v roce 1883, když bylo Hervému 58 let. Dodnes patří mezi nejoblíbenější díla svého žánru, protože vedle všech atributů dobré operety nese v sobě i punc jisté autentičnosti. Hervé totiž klášterní prostředí velmi dobře znal a postava Célestina je tedy jeho více méně věrným obrazem. Už od dětství se setkával s tím, co později v Nitušce s humorným nadhledem vylíčil – se světem uniforem /jeho otec byl strážník/ a světem okázalé zbožnosti /matka byla ortodoxně katolicky vychovávaná Španělka/. Od čtrnácti let byl varhaníkem v klášteře Bicerte, který byl zároveň ústavem pro duševně choré. Právě pro ně, v rámci terapie, komponoval Hervé, tehdy vlastně ještě Ronger, první písně a divadelní výstupy. Divadlo jej nakonec zlákalo natolik, že si v roce 1854 otevřel na pařížském bulváru du Temple své vlastní a začal v něm uvádět výhradně svoje díla. Neproslavil tím však sebe, ale kolegu Offenbacha, který jím inspirován založil rovněž divadlo, komerčně daleko úspěšnější. Hervé ztratil nervy, opustil Paříž a cestoval jako provinční herec, režisér a dirigent po Francii. Nakonec se vrátil ke komponování a triumfoval opět v Paříži. Od úspěšné premiéry Mam’zelle Nitouche nikdy nezmizela ze světových jevišť.
V Liberci měla Nituška naposledy premiéru v roce 1994 a na repertoáru se udržela přes deset let! Tentokrát se jejího nastudování ujal režisér Oldřich Kříž, který je libereckému publiku znám především díky úspěšným inscenacím muzikálů Sugar, Zpívání v dešti či She Loves Me. Ke spolupráci režisér přizval jako scénografa svého syna Jana Kříže, kostýmní výtvarnici Veroniku Hindle a choreografku Denisu Kubášovou, pod hudebním nastudováním je podepsán dirigent a sbormistr Tvrtko Karlovič. V hlavní mužské roli umělce, jenž přes den brouzdá v církevním modech a v noci v divadelních chodbách, se představí Lumír Olšovský. Do titulní ženské role, Denisy de Flavigny (přezdívané Mam’zelle Nitouche) byly pozvány Ivana Korolová a Michaela Doubravová. V dalších rolích diváci uvidí například Blanku Černou, Dušana Růžičku, Ladislava Duška, Oldřicha Kříže, Věru Poláchovou, Zdeňka Nádeníka či Mariána Mičjara.
Foto: Petr Našic
