Oldřich Kříž, Anna Romanovská, Miloslav Mejzlík, foto: Martina Root
Rok 1964 patřil na Broadwayi k těm nejsilnějším – premiéru tady měly muzikály Hello, Dolly!, Funny Girl, Muž z La Manchy a Šumař na střeše. Posledně jmenovaný titul zařadil již potřetí na repertoár muzikálový soubor Divadla J.K. Tyla v Plzni. Novou inscenaci zrežíroval šéf souboru Lumír Olšovský.
Děj muzikálu Šumař na střeše se odehrává za carského Ruska a líčí osudy židovských obyvatel v ukrajinské vesnici Anatěvka. Ještě se zde žije podle starých tradic, které mladá generace touží bourat. Hlavním hrdinou díla, které podle povídky humoristy Šoloma Alejchema napsali Jerry Bock (hudba), Joseph Stein (libreto) a Sheldon Harnick (texty písní), je zbožný chudý židovský mlékař Tovje, jehož osud obdařil pěti dcerami. Nejstarší tři jsou na vdávání a rodiče jim spolu s dohazovačkou chtějí najít vhodné ženichy, tak, jak velí tradice. Děvčata sice ctí své rodiče, ale nakonec všechna pravidla poruší a vyberou si muže, kteří jsou blízcí jejich srdcím. A Tovje se, kupodivu, s tímto postupně smiřuje, protože své dcery miluje a pochopí, že jejich štěstí je důležitější než dodržování tradic. Romantický a idylický příběh naruší až protižidovské nálady a přicházející pogromy. Na carův pokyn musejí Židé Anatěvku do tří dnů opustit. Ztrácejí domov, ale neztrácejí naději. Někteří odjíždějí do Ameriky, jiní do sousedního Polska. Muzikál končí nadějí v opětovné setkání.
Muzikál je ještě napsán v obvyklém post operetním stylu, kde se pravidelně střídají sólové a sborové zpěvy s mluvenými dialogy. Je ukázkou skutečnosti, že muzikálový žánr v první polovině 60. let v Americe ve vývoji ustrnul, jen zdokonaloval svojí formu. Mezi muzikálovými milníky, tedy mnohem modernější West Side Story z roku 1958 a Hair z roku 1967, vznikla řada dodnes úspěšných, ale tradičních děl. I přes zmíněný děj a hudební inspiraci židovským a ukrajinským folklórem nelze muzikál označit za „etnický“. A to přesto, že byl napsán a odpremiérován v New Yorku, o kterém se říká, že je největším židovským městem na světě. Náboženské symboly a reálie zde nejsou tak důležité a není třeba je přeceňovat. Tento příběh je především o lidství, tradicích a generačním střetu. Odehrát se může v kterékoli době a v jakékoli komunitě. Proto zůstává až do dnešních dnů aktuálním.
Šumař na střeše, DJKT Plzeň, foto: Martina Root
Šumař na střeše se hraje v Plzni už potřetí, první dvě inscenace měly premiéry v letech 1969 a 2000. Kladu si tedy otázku, zda další Šumařův návrat nepřišel příliš brzo, zejména, když předchozí nastudování sklidila kupodivu pouze průměrný divácký úspěch (obě shodně 34 repríz). Přitom existuje celá řada světově proslulých muzikálů, které v Plzni nikdy nezazněly (Oliver!, Sound of Music, Follies…). Oprávněným důvodem by snad mohlo být, že by do věku Tovjeho dozrál znamenitý člen místního souboru, jako tomu bylo v prvních dvou případech (Jaroslav Heyduk a František Dvořák).
Režijně je Šumař dalším zdařile vystavěným dílem Lumíra Olšovského. Jeho režie vychází z nejlepších muzikálových tradic, je pokorná, bez výstředností. Olšovský přesně chápe logiku rozpracování hudebních a tanečních čísel, jeho vedení herců je přímočaré, ale zároveň nesklouzává k nadbytečnému patosu. Míra humoru, či naopak nostalgie, nebyla nikde překročena. Symbolicky krásně stínuje postavu Tovjeho muzikantskou figurou Šumaře, jakéhosi génia loci. Do politických aktualizací se režisér nepouští. Jedinou výhradu mám snad k přílišné délce prvního dějství, které by si zasloužilo škrty, ovšem netuším, zda je licenční podmínky vůbec připouští.
Jediným představitelem Tovjeho je pražský herec Miloslav Mejzlík. V něm našli inscenátoři zjevově ideálního představitele, herecky trochu rtuťovitějšího než byl předcházející František Dvořák. Mejzlíkovým problémem je ovšem zpěv. Chápu, role klade mimořádný důraz především na herecký výkon (a často je obsazována znamenitými činoherci), jenže tady nemůžeme hovořit ani o často zmiňovaném „hereckém zpívání“. Miloslav Mejzlík jen recituje do hudby, anebo text zkrátka vykřičí. Jenže v moderním muzikálovém světě už se zkrátka předpokládá, že herci umějí zpívat. A protože v mladém, jinak skvělém muzikálovém souboru DJKT prostě Tovje není, možná by stálo za úvahu podívat se k „sousedům“ do opery. Domnívám se, že Dalibor Tolaš nebo Jan Ježek, oba s velkými muzikálovými zkušenostmi, by byli lepší volbou.
Stanislava Topinková Fořtová, Miloslav Mejzlík, foto: Martina Root
Ostatní představitelé hlavních rolí zpívají naopak báječně. Energickou a herecky naprosto přesnou Goldou je už podruhé Stanislava Topinková Fořtová. Pokornou, ale svéhlavou Cajtl ztvárnila jako nádherný herecký protiúkol ke svým obvyklým figurám Soňa Hanzlíčková Borková. Až nebesky čistým zpěvem i pohybovým nadáním uchvátila Kateřina Falcová (Hodl) a trojlístek dospívajících dcer doplnila všestranně talentovaná Charlotte Pščolková (Chava). K nejvýraznějším hercům inscenace patřil také Lukáš Ondruš v přesvědčivě sehrané postavě rebela a revolucionáře Perčika. Z dalších pěkných kreací bych rád zmínil alespoň Jozefa Hruškociho jako Motla, Rabína Jaroslava Someše, Mendla Zbigniewa Kaliny či nepřehlédnutelného Feďku Pavla Klimendy. Jen netuším, kdo a proč mu vtiskl do úst komickou rusko-češtinu (strážník v podání Romana Krebse naopak hovořil rusky srozumitelně). A když už se celým dílem prolíná jako téma tradice, je pěkné, že režisér Lumír Olšovský nabídl dvě role i dřívějším ikonám plzeňského operetního souboru. Zatímco František Dvořák je stále hercem par excellence, s výbornou dikcí a charismatem, Libuše Staňková v malé roli báby Cajtl bohužel opakovaně chybovala.
Výbornou práci s orchestrem odvedl hostující dirigent Kryštof Marek (alt. Pavel Kantořík), který se k Šumařovi vrátil po osmnácti letech společně se sbormistryní Sárou Bukovskou. Na pomoc si při ozvučení Velkého divadla přivedli z Hudebního divadla v Karlíně ještě zvukového designera Petra Košaře. Autorem půvabné scény s dominantním téměř pohádkovým domečkem je Dave Benson, sloupy ve tvaru šibenic zřejmě symbolizují dění budoucí. Historické a pohledné kostýmy navrhla Kateřina Bláhová. K nejsilnějším stránkám inscenace pak patří originální, neotřelé a rytmicky perfektní choreografie Denisy Kubášové.
Plzeňský Šumař na střeše je pohlednou klasickou inscenací, která chytne za srdce, potěší známými melodiemi i přiměje k zamyšlení.
Psáno z 1. reprízy 13. března 2018
PLZEŇSKÝ DENÍK ze dne 21. března 2018
Lukáš Ondruš, Kateřina Falcová, foto: Martina Root
