„Čas letí jako spřežení, nad kterým práská bič,“ zpíváme si s klasikem Jiřím Suchým. Začít zrovna jeho verši není vůbec od věci, když oslavenkyní, která 20. srpna dosáhne prvního velkého životního jubilea, je Stáňa Topinková Fořtová. Oblíbená plzeňská sólistka má totiž vřelý vztah i k Semarofu, s nímž svého času také spolupracovala. Představení Nižního Novgorodu, v němž vystupovala, jsme ostatně mohli svého času zhlédnout i ve Velkém divadle v Plzni. Zítra, 20. srpna, oslaví jedna ze současných největších stálic muzikálového souboru DJKT Plzeň své padesáté narozeniny. A to už je důvod k vyzpovídání.
Jak se v tomto životním bodu cítíte – v soukromí i pracovně?
Když se řekne padesátka, je to veliká darda. Ale jak říkal mistr úžasných lidských bonmotů Rudánek Kutílek: „Každej je tak starej, jak je cejtit.“ K tomu zbývá jen dodat, že „dokud nás něco bolí, žijeme“. A já se snažím žít tak, abych se nemusela za nic stydět, snažím se spřádat i nějaké plány do budoucna. V tempu mě udržuje hlavně to, že matkou jsem se stala v pozdějším věku, což nahodilo můj vnitřní motor tak, že let času moc nevnímám.
V profesním osudu můžu děkovat své šťastné hvězdě a šéfovi, že pro mě stále nachází krásné role, že jsem neměla hluchá místa. Pořád mám co hrát a zaujímám dost rozličné spektrum rolí, z nichž každá mi přináší něco nového.
Vím, že vždy velmi intenzivně žijete rolemi, které máte zrovna na repertoáru. Ale i v úctyhodném zástupu jevištních postav, které už patří minulosti, musí být hodně těch, na které se prostě zapomenout nedá.
Všechno člověku nějak přiroste k srdci… Mám-li se ohlížet, musím začít rokem 1982, kdy jsem nastoupila do plzeňského divadla, a hned dva roky nato jsem dostala obrovskou příležitost jako Sally v Kabaretu. To byl životní zlom, kdy jsem se „naštymovala“ muzikálovým směrem. Ale neodřízla jsem se ani od klasické operety, pořád ji mám ráda a vím, že i plzeňští diváci po ní stále lační.
Když jsem pak odešla do Karlína a spolupracovala se Semaforem, potkala mě spousta věcí, které mě posouvaly dál a dál. Po návratu mi Plzeň přichystala samé „velké pecky“ v poměrně rychlém sledu: Sladká Charity, Hello, Dolly!, Funny Girl, Sugar, Rose Marie.
Přelom tisíciletí vám přinesl tři nominace na Ceny Thálie, korunou bylo její získání v r. 2003. A plejáda zajímavých rolí pokračovala…
Dost neobvyklý úkol mi přineslo Chicago, protože nekompromisní, kyrysnická Máma Mortonová byla můj úplný protipól. Já zásadně neřeším věci přes moc, snažím se domluvit, hlavně aby se u toho nekřičelo… Potom Koločava, nad jejímž uvedením jsem zajásala, protože miluju úžasné písničky Petra Ulrycha a zpěv Hanky Ulrychové. Měla jsem strach, abych ji nekopírovala, ale zároveň abych ve srovnání s ní obstála. Naštěstí mi sám Petr Ulrych po premiéře tyhle obavy vehementně vyvrátil. On i pan Moša byli mile překvapení tím, jak se Plzeňáci vyrovnali s moravskou muzikou, a v klubu před námi všemi smekli. To byl krásný hřejivý pocit. A mohu říct i za soubor, že Koločavu jsme hráli strašně rádi, tím spíš, že mnozí diváci přišli na představení vícekrát po sobě. O Bubulíně v Řeku Zorbovi ani nemluvím, to je excelentní role, jak komická, tak smutná. Škoda jen, že jsem v ní neviděla Mančinku Grafnetterovou, která v tom musela být famózní.
Některé role vás potkaly opakovaně…
Káča v Divotvorném hrnci v různých divadlech dokonce třikrát, s tou poslední jezdíme s Pepíčkem Dvořákem a jeho společností dodneška, už od 90. let. Zdá se, že Kačence padesátka nevadí, alespoň zatím nikdo nenaznačil, že bych se jí měla vzdát.
O velké pestrosti vašeho repertoáru svědčí sestava vašich současných rolí, kde se střídá svůdná Tornádo Lou se zlotřilou Paní Meersovou v muzikálu Hledá se muž. Zn.: Bohatý!, anglická dáma Eleanor Fogg v Cestě kolem světa s tajuplně indiferentní Princeznou Orlofsky v Netopýrovi. A nade všemi veliká a náročná role Rose v muzikálu Gypsy. Vyrovnat se s touto neúprosně ambiciózní matkou pro vás jistě nebylo jednoduché.
Ve skládance mých rolí představuje Rose významnou položku a kus života. Hodně mi dala i vzala, hlavně těch nervů. Měla jsem problém vstoupit do postavy, která jedná naprosto proti mé nátuře – a jsem moc ráda, že mě to potkalo.
Pan šéf Meluzín byl tak hodný, že mě nechal před Rose trochu vydechnout. Ale ta „doba hájení“ strašně rychle utekla, a když jsem dostala text Gypsy, zhrozila jsem se, že to je obsahově i herecky snad nejnáročnější věc, která mě v životě potkala. Dělali jsme sice třeba s Frantou Dvořákem klubové představení sami dva, ale to bylo celkově odlehčené, nebyla to extrémní zátěž. S kládou, jako je Rose, jsem se střetla poprvé.
Je to fantastická role a krásné zpívání, zároveň velký ořech a velká škola. Premiéra byla hektická jako obvykle, ale i na další představení jsem stále přicházela se strašnými obavami. A to jsem vždycky v divadle už tři hodiny před začátkem a přeříkávám si roli – prostě stará škola. (Nám ještě kladli na srdce: musíš přijít, aby ses vpila do atmosféry divadla.) Ale teď už jsem se v Rose zabydlela, nejsem tak svázaná, těší mě hledat si v tom různé libůstky a představení si užívám. Je to nádherná věc, kdy hlavní zodpovědnost leží na téhle postavě, a já doufám, že lidi to nějakým způsobem ocení.
Ani divácká odezva není zrovna jednoznačná…
Párkrát jsem se setkala s tím, že diváci byli představením zaskočeni, čekali něco veselého s cikánskými melodiemi, netušili, že titul Gypsy nemá s cikány nic společného. Ale když už lidé vědí, na co jdou, že to je dlouhé představení a že to není žádná legrace, tak se jim to líbí.
Vráťme se ještě k začátku a k vašim plánům do budoucna.
V divadle si člověk nic plánovat nemůže, takže ty „plány“, či spíše úvahy o budoucnosti, se týkají hlavně soukromí. Jak jsem se zmínila, máme devítiletého syna, a člověk si tudíž musí dobře rozvrhnout síly. Vládík se dostává do pubertálních let a přichází s nápady, na které – i když změny očekáváme – nejsme nikdy dost připravení. Snažím se tomu čelit tím, že ho pořád usměrňuju, ale netrestám. Musí sám poznat, že mi není jedno, když přinese špatnou známku. Snažím se ho navést na to, že se učí pro sebe a že s tím souvisí i splnění jeho představ a přání. Jestli to bude mít nějaký dopad, nevím. Ale snažíme se s ním mluvit jako s dospělým a doufáme, že nějaké plody to přinese.
To vám za sebe a jistě i za vaše četné příznivce ze srdce přeji !
Foto: Pavel Křivánek
1) Tornádo Lou – Limonádový Joe
2) Portrétní fotografie Stanislavy Topinkové Fořtové
3) Paní Meersová – Hledá se muž. Zn.: Bohatý!
4) Rose – Gypsy
