Pro vynikající hornistku napsal koncert držitel Českého lva za filmovou hudbu Kryštof Marek. Světová premiéra se koná 8. 11. ve Smetanově síni Obecního domu v Praze, druhé provedení proběhne 9. 11. tamtéž.
Setkání se sólohornistkou Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK Zuzanou Rzounkovou je dobré si naplánovat na začátek týdne – bezpečně totiž víte, že pozitivní energie, kterou z něj načerpáte, vás nabije na všechny nadcházející pracovní dny. Získá si vás svou bezprostředností, upřímností, svým entuziasmem pro hudbu jako takovou. Stejně tak si svou precizní a procítěnou hrou na lesní roh získává posluchače v koncertních síních. Její umění si bude moci široké publikum vychutnat letos 8. a 9. listopadu ve Smetanově síni Obecního domu v Praze při mimořádné události – pod taktovkou Tomáše Braunera se tu uskuteční světová premiéra Koncertu pro lesní roh a orchestr „Vzpomínky“, který pro Zuzanu Rzounkovou napsal Kryštof Marek, klavírista a dirigent, držitel Českého lva za filmovou hudbu.
Vlastní koncert Kryštofa Marka je zasazen do dramaturgicky zajímavě řešeného večera. Zahájí jej suita z filmové hudby Star Wars Johna Williamse a v druhé polovině zazní slavné Planety op. 32 Gustava Holsta, jenž byly pro Johna Williamse a jeho Hvězdné války inspirací. Se Zuzanou Rzounkovou jsme hovořily o mnohém – o klasické hudbě i o filmu, o Gustavu Mahlerovi i Ennio Morriconem, o inspiraci, o síle hudby jako takové. O její hloubce. A o potřebě skutečných hodnot v našem současném světě zmítaném válečnými konflikty. Při takových hovorech nebývá člověku zvláště zrovna do smíchu, ale se Zuzanou Rzounkovou máte najednou pocit, že i v tragických událostech může dojít k obratu k dobrému, že je přece jen mezi lidmi ještě dost laskavosti a pochopení. Že tyto lidské vlastnosti nezmizely a nezmizí. Že jsou mezi námi. A uvědomujete si, že vlastně i o tom bude koncert, který pro ni napsal Kryštof Marek.
Koncert se jmenuje Vzpomínky. Jaké vzpomínky byly inspirací? Nebo co vůbec bylo inspirací pro hornový koncert s rysy filmové hudby?
Nový koncert pro lesní roh – to bylo moje velké přání, velký sen. Koncert vznikl na objednávku FOKu a já chci FOKu moc poděkovat, že mi ten můj sen splnil a že oslovil autora, kterého jsem navrhla. Nesmírně si toho cením. Vznikla skladba, která mi je velmi blízká a věřím, že bude tak blízká i posluchačům, že je osloví tak, jako oslovila mě. Celý koncert má tři věty – první nese stejný název jako celé dílo – Vzpomínky, druhá se jmenuje Loučení a třetí Návrat. Každý se snažíme mít příjemné vzpomínky a doufám, že bude ze skladby cítit pozitivum šťastných vzpomínek a šťastných návratů.
Má koncert příběh?
Každý se může hudbou inspirovat a prožít ten svůj. V době, když koncert vznikal, jsme prožívali poměrně složitou rodinnou situaci. Kryštof Marek možná tím, že jsme byli tak moc při fázi vzniku na sebe navázáni, jako interpret a skladatel, vycítil moje rozpoložení a napsal nezvykle jako první druhou, pomalou větu s podtitulem Loučení. Tato část je plná citu a emocí. Po tomto smutném období vznikly Návraty – rodina se dostala z těžké situace dobře a začali jsme znovu. Každý zažíváme příběhy…. Hudba inspiruje, může evokovat vzpomínky, příběhy. Už jen tím, že po Loučení následují Návraty, vyvolává celý koncert pocit pozitivního příběhu se šťastným koncem. Můj sen je, aby se lidé na koncertě zklidnili, zavřeli oči, nechali do sebe proudit hudbu, aby ji dokázali vnímat. Aby prožili aktuální hudební příběh a vraceli se k těm svým.
Kryštof Marek byl v loňském roce rezidenčním umělcem festivalu Za poklady Broumovska, pro nějž zkomponoval velmi působivý jímavý koncert pro harfu a komorní orchestr Krajina paměti pro Kateřinu Englichovou s křehkou, místy až meditativní hudbou. Pro Mezinárodní hornové kurzy v Broumově složil vícehlasé slavnostní Halali pro účastníky. To byla první osobní spolupráce s Kryštofem Markem? Tam jste si řekla, že právě od něj byste ráda hrála hornový koncert?
Kryštof Marek je úžasně milý, pokorný člověk a jeho osobnost se odráží v jeho hudbě. Skládá hudbu, která má smysl, není povrchní a používá ten typ harmonie, který mi dělá dobře na duši. Znám jeho tvorbu, například z každoročních Svatojánských slavností Navalis, hudba k inscenaci Malý princ s Honzou Cinou je úžasná! Oslovují mě jeho filmové kompozice. A protože mám ráda kvalitní filmovou hudbu, byla už volba snadná. Loni v Broumově se skutečně jednalo o první osobní spolupráci a všem nám přinesla spoustu radosti. Měli jsme tehdy podobné zadání – protože na kurzy jezdí mladí hornisté, kteří mají rádi filmovou hudbu, přáli jsme si Halali v tomto duchu. Kryštof Marek to vystihl přesně ve všech třech částech. Navíc přizpůsobil jednotlivé hlasy k věku a schopnostem účastníků. A to se mi moc líbilo. Když přijel osobně na provedení Halali ve vernéřovickém kostele sv. Michaela, byl sám překvapen, jakou sílu a účinek měla jeho skladba v provedení osmdesáti hornistů! Koncert s Kateřinou Englichovou byl něco trochu jiného. Krásná hudba zpodobňující krásy Broumovska a vztahující se ke konkrétním místům. Nebyl tam už tak zřetelný filmový ráz, spíše melodická linka a určitá jemnost. A tu jsem chtěla přenést i do lesního rohu.
Měla jste tedy představu o tom, jaký hudební charakter by koncert měl mít?
Když se mě na to Kryštof Marek ptal, přála jsem si, aby koncert působil laskavě, mile. Tento svět potřebuje vroucnost, vstřícnost a pochopení. Nechtěla jsem žádné drásavé hudební drama. Přála jsem si, aby koncert nepřinesl napětí a rozrušení, ale pohodu a radost. Musím říct, že přesně vycítil, co mám na mysli. A jestli jde o konkrétní přání – ano, měla jsem jedno, chtěla jsem do koncertu zakomponovat něco z židovské hudby, kterou mám ráda. Aniž jsem tehdy tušila, co se může v Izraeli stát…
Jak probíhá spolupráce mezi hornistkou a skladatelem, který pro ni píše koncert? Diskutovali jste o jeho podobě s Kryštofem Markem?
To je tak – přijde skladatel k vám domů a zeptá se: ´Jak se hraje na lesní roh?´ A moje první odpověď byla: ´Někdy dobře, někdy zle!´ Kryštof Marek se tehdy začal hrozně smát. Ale je to tak – horna je ve srovnání s jinými nástroji specifická. Každý jsme jiný, máme jiné dispozice, to se ve hře na tento nástroj odráží. Někdo má vyšší rozsah, někdo nižší. I konkurzy v orchestru se dělají na nízkou nebo vysokou hornu. Já jsem vyšší hráč, a tak jsme se hned na začátku domluvili na preferování vyšší polohy.
Hovořily jsme o spolupráci skladatele a sólistky – jak probíhají zkoušky s orchestrem?
Je úžasné, že je koncert napsán pro velký symfonický orchestr, a ne pro malé komorní těleso! Nesmírně se mi líbí celková Kryštofova koncepce. Nenapsal koncert tak, že hraje sólista a orchestr jej doprovází. Tady jsou si rovnocennými partnery, reagují na sebe, odpovídají si.
FOK je váš orchestr, jaké to je stanout před ním jako sólistka ve světové premiéře nového díla napsaného přímo pro vás?
Cítím, že mi fandí kolegové, vedení orchestru a moje okolí, proto se mi na koncert připravuje moc dobře. Velmi si té podpory vážím, vím, že to není samozřejmost. Jsem šťastná, že do toho šli se mnou. Ve FOKu hraji už téměř dvacet let, mám tu teď skvělou skupinu lesních rohů, jsme na sebe chemicky navázáni, není mezi námi jediný slabý článek. Vnímám velmi silně, jak si navzájem přejeme, držíme při sobě, držíme si palce u různých sól při koncertech To se poštěstí v málokterém orchestru a pro mě jako pro sólohornistu a prvního hornistu orchestru je velká radost, mít takové kolegy. Jsem na ně pyšná. A mám také radost, že koncert diriguje Tomáš Brauner, moc si ho vážím, cítím, že se nám spolu dobře hraje, vnímám z jeho strany podporu.
S kterými dirigenty ráda spolupracujete?
Když přijde dirigent, kterého ještě neznám, už jen jeho příchodem na podium poznám, jestli si sedneme, nebo ne. Velmi dobře se mi spolupracuje s Petrem Altrichterem, právě s Tomášem Braunerem, ze zahraničních dirigentů, s nimiž jsem spolupracovala, si velmi vážím Eugena Tzigana a Iona Marina. Když jsem byla mladší, mívala jsem potřebu plést se dirigentům do jejich práce, teď už se jim do jejich koncepce nepletu. Naučila jsem se respektovat a ctít jejich záměr a už se je nesnažím přesvědčit o své hudební pravdě.
FOK cíleně propaguje současné autory, kteří přímo pro orchestr každoročně komponují skladby a FOK je pak uvádí ve světových premiérách. Je to velká příležitost pro skladatele, přitom to není tak docela obvyklé…
Je skvělé, že FOK tuto příležitost autorům poskytuje, motivuje je a inspiruje. Důležité je, že se tak symfonická tvorba posouvá dál, že vznikají nová současná díla pro symfonické orchestry. V tom FOKu hrozně fandím.
Obecně v dramaturgii symfonických orchestrů obvykle dominují koncerty pro housle a klavír. FOK přece jen častěji zařazuje do sólových koncertů i jiné nástroje. Upozorní koncert Kryštofa Marka na možná nečekané možnosti lesního rohu?
Skutečně většinou dramaturgii koncertních sezón napříč orchestry dominují housle, violoncello a klavír. Proto je sympatické, že sólovému lesnímu rohu dává náš orchestr tolik šancí! Celý koncert 8. a 9. listopadu bude taková ´hornová lahůdka´! V Planetách je šest hornových partů, a tak se na pódiu sejde celá naše hornová skupina; bude to báječné – takové rodinné setkání hornistů FOKu! Koncert mi přináší ještě další radost navíc – už teď se mi ozvalo spousta účastníků našich kurzů, že by rádi na koncert přišli. To je úžasné! Vidím v tom zpětnou vazbu, o kterou při práci se žáky i studenty usilujeme, aby chodili na koncerty. Aby přišli a viděli svého lektora, svého učitele na pódiu. Uvědomili si, že má úplně stejné starosti jako oni – že má taky trému, že jsme na tom všichni stejně, ať je nám deset let nebo mnohem víc. A mám radost i proto, že vidím, že všichni mají lesní roh rádi. Kdyby neměli a hráli na něj třeba kvůli rodičům, nechtěli by na koncert přijít, nezajímalo by je to. Naplňuje se tak naše snaha, aby lesní roh jako nástroj oslovil víc a víc lidí.
Je teprve před světovou premiérou Vzpomínek, ale už teď je známo, že se chystají další provedení tohoto koncertu. Můžeme prozradit, kde ho posluchači uslyší?
Zatím máme potvrzené koncerty v Teplicích a v Českých Budějovicích a další termíny plánujeme.
Jak se vám přechází mezi žánry? Mezi klasickou a filmovou hudbou?
Žánry střídám ráda, u kvalitní hudby nerozlišuji, jestli to je klasika nebo současný film. I v klasické hudbě jsou rozdíly. Z klasické hudby je mé povaze nejbližší Anton Bruckner, Gustav Mahler a Richard Strauss. Ale každý jsme jiný – mám ve FOKu velmi šikovného kolegu na prvním lesním rohu, Martina Sokola (můj bývalý žák), který fantasticky hraje zase klasicismus, je výborný například na Mozarta, a do toho se mu já nepletu. Jak vidíte – máme to ve skupině horen krásně rozdělené! Filmovou hudbu mám ráda, čím jsem starší, tím víc se na ni těším. Oslovuje mě taková, která jde do hloubky, podpoří děj a neslouží jen jako doplněk. Nejraději mám filmy jako Vzpomínky na Afriku, Schindlerův seznam, Titanik, hudbu Ennio Morriconeho, hudba k Harry Potterovi je krásná. A mám ráda také Astora Piazzolu…
U jaké hudby odpočíváte? Nebo je odpočinkem ticho?
Doma neposlouchám vůbec nic. Denně se horně věnuji v podstatě deset hodin – ať jsou to zkoušky, nebo když doma cvičím na další komorní nebo sólové koncerty. Když odpočívám, potřebuji úplně vypnout.
Co vás ještě čeká v letošním roce po premiéře Vzpomínek?
Naplánováno je turné s komorním slovensko-maďarským Orchestrem Beliczay – jedná se o orchestr složený z koncertních mistrů významných orchestrů. S nimi mě čeká řada produkcí především na Slovensku, na programu máme G. Ph. Telemanna Dvojkoncert pro lesní roh, který budu hrát s Martinem Sokolem. Na Slovensku také do konce roku proběhne turné s Moyzesovým kvartetem, s nímž budeme hrát Beethovenův Sextet Es dur pro smyčcové kvarteto a dva lesní rohy. A připravuje se řada dalších komorních a sólových koncertů. Samozřejmě se těším na všechny symfonické koncerty FOKu.
Součástí vašich aktivit je i pedagogická činnost – vyučujete na JAMU v Brně, opět se budou konat hornové kurzy v Broumově. A přijde Pražské jaro 2024, kde se bude soutěžit ve hře na lesní roh a vy budete členkou poroty….
Ano, i na práci s mladou generací se moc těším. Na Pražské jaro jsme s kolegou, panem profesorem Jindřichem Petrášem, zkoncipovali soutěžní program, povinnou skladbu pro druhé kolo bude psát právě Kryštof Marek. Jako pedagog se snažím své studenty motivovat, aby měli hru na hudební nástroj především rádi, aby je samotné obohacovala. A když se obloukem vrátím k chystanému koncertu, který chtějí moji žáci slyšet, doufám, že se mi to daří. Z ohlasů na koncerty, které zaznamenávám, si myslím, že skutečně vyrůstá nová generace hornistů, kteří mají hudbu rádi a kteří ji chtějí dělat s láskou a na plno.
