Další premiérou brněnského Městského divadla byl na Činoherní scéně muzikál Burta Bacharacha, Neila Simona a Hala Davida Sliby chyby (v orig. Promises Promises). Je to komorní muzikál, spíš hudební komedie, přestože je jeviště naplněno písněmi i zdařilými tanečními čísly. Pro tu komornost mu více sluší menší jeviště činohry, než velká scéna hudebního divadla.
Režie se ujal dnes již v oboru hudebního divadla zkušený Stano Slovák (Na skle malované, Mozart!, Měsíční kámen a k tomu několik dalších činoherních režií a opravdu hodně asistencí u nás i jinde v Evropě). Hudební nastudování měl na starosti kmenový dirigent Karel Cón, vše se odehrálo na funkční scéně Jaroslava Milfajta v kostýmech A. Kučerové a E. Ondráčkové. Nápaditou choreografii nastudovala s ansámblem Hana Kratochvilová. Dramaturg Jan Šotkovský pak realizoval text Iva T. Havlů s písněmi přebásněnými Jiřím Joskem. Všichni tvůrci jsou nějak propojeni s Městským divadlem, nejednou svůj kumšt prokázali a také v této hudební komedii zasvítili jako dobře sehraný tým.
Broadwayský muzikál Sliby chyby vznikl podle oscarového scénáře k filmu Byt, jehož autorem je Billy Wilder. Známe ho jako autora veleslavné komedie s MM, Někdo to rád horké. Komorně laděný Byt z roku 1960 byl oceněn pěti Oscary. Nemusíme se tedy divit, že po takové látce sáhli v roce 1968 muzikáloví autoři. Oslovili dramatika Neila Simona, který byl vždy zárukou brilantních dialogů. Hudební komedie slavila velký úspěch a získala dvě ceny Tony. Možná se zdá divné, že píši stále o hudební komedii. Hudební i taneční čísla jsou totiž většinou jen ilustrací bezvadného dramatického útvaru. Není to muzikál se všemi jeho atributy (Když už se TO nedá vypovědět, musí se TO vyzpívat, když ani TO nestačí, musí se TO vytančit – Ivo Osolsobě). Není však důležitá kategorizace díla, důležitá je kvalita. A ta je v tomto představené nesporná. Na „našich“ jevištích se toto dílo objevilo poprvé v roce 1971 – na Nové scéně v Bratislavě, v režii a s výbornými úpravami textů Milana Lasici (bylo to v době, když se Satinským nesměli hrát, byli „přičleněni“ jako herci operety na Novou scénu, a stejně se tam Lasica uvedl jako výborný textař a režisér). Za rok hru nastudovali v Olomouci a v roce 1973 v tehdejším brněnském Státním divadle. Dnešní inscenace v Městském divadle se drží originálu z 60. let. Pravděpodobně jde o jedno z mála nastudování v ČR (těch premiér bylo opravdu hodně), kde se nepoužívá half playback (naživo se hrálo a zpívalo rovněž v Plzni, pozn. red), kde se nevynechávají některé písně pro jejich náročnost. Živý orchestr, živý sbor, živé zpívání. Soubor je pro takovou interpretaci všestranně profesionálně připraven.
Věnujme se stručně ději (který je shodný se slavným filmem Byt). Hlavním hrdinou je úředníček Baxter (Lukáš Janota), který je jedním z tisíců zaměstnanců velké pojišťovny. Touží po kariéře a proto svůj staromládenecký byt půjčuje nadřízeným na jejich milostné avantýry. Miluje dívku ze závodní kantýny Fran Kubelikovou a sní o tom, že si ho jednoho dne konečně všimne. Ta je nešťastně zamilovaná do nejvyššího šéfa pojišťovny, ženatého Sheldraka (Igor Ondříček). Ovšem zápetka se dramaticky rozvine , když Baxter zjistí, že půjčuje svůj byt velkému šéfovi, aby se tam tajně setkával právě s Fran, do které je tajně zamilován.
Neil Simon nemohl dát svému libretu možnosti střihu filmové kamery. Připsal však do díla scény, ve kterých se na jevišti snově realizuje vše, co si hlavní hrdina představuje. A konfrontace snu a reality vytváří krásně komické situace, které Lukáš Janota bezezbytku využívá. Simon totiž svému Baxterovi připsal monology, které by se ve filmu jen těžce realizovaly. Využil překonání barier jeviště – hlediště a tak Lukáš Janota mile a stydlivě, hlavně však upřímně, oslovuje diváky. Jako bychom my všichni byli psychoterapeuti – kteří jsou v Americe tak v módě a tím, že necháme pacienta „vykecat se,“ mu vlastně pomáháme. Jak známo, kdo nemá v USA psychologa, asi není normální… Autor tak využil naplno toho, co film nemá a nikdy mít nemůže – možnosti přímého dialogu s publikem. Projev Lukáše Janoty je milý, občas komický a hlavně dojímavý.
Nejsem si jistý, zda v původním hudebním nastudování byly i dva hity, které v inscenaci zazněly. V novém překladu tak zní například píseň I say a little prayer, kterou proslavila Helena Vondráčková pod názvem Proč mě nikdo nemá rád. V podání Marty Matějové jako slečny Kubelikové ta melodie zněla nově a moc hezky. Tuto herečku jsme viděli jako Cosette v Bídnících nebo jako Nany v Mozartovi, ale hlavně jako Markétu Lazarovou. V poslední inscenaci Sliby chyby poprvé zazářila nejenom jako často obsazované „děvčátko“. Zde je to zralá herečka, výborně zpívající. Která umí naslouchat partnerům, jednoduše dokáže svou postavu naplno rozehrát. Hlavním spoluhráčem jí byl Lukáš Janota jako Chuck Baxter. Známe ho po pěti letech v souboru z Pokrevních bratrů, ze Cida, také jako Mozarta nebo dokonce Zvíře z Krásky a zvířete. A z mnoha menších rolí (že nejsou malé role? Ale jsou…). Mám však dojem, že právě postava Baxtera je jeho klíčovou. Možná je to i fyziognomii. Mladík se dívá do hlediště tak upřímně, až je nám ho líto. Držíme mu palce, aby mu ten hnusný šéf Sheldrake (Igor Ondříček) neublížil. A když už jsme u toho šéfa pojišťovny, říká se, že negativní role se hrají lépe než ty pozitivní. Ondříček je takovým „negáčem,“ až mrazí. Není divu, dvacet let na jevišti zanechá na umělci kvalitativní rozměr. Další pánové – zájemci o klíč od mládeneckého bytu jsou figury, vhodně doplňující komično příběhu.
Sliby chyby jsou dalším úspěšným repertoárovým kusem, který se bezpochyby bude divákům líbit.
Foto: Jef a Tino Kratochvilové
