Foto: PF Lukáš Potůček
Lákavý program nabízí čtvrteční koncert Plzeňské filharmonie v Měšťanské besedě v Plzni od 19 hodin. Pod taktovkou svého šéfdirigenta Ronalda Zollmana provedou díla Franze Schuberta, Ludwiga van Beethovena a Antonína Dvořáka.
Večer otevře Schubertova ouvertura Kouzelná harfa. Pak bude následovat Beethovenův klavírní koncert č. 5 Es dur zvaný Císařský, jako sólista vystoupí významný německý pianista Oliver Triendl, který koncertuje nejen v Evropě, ale rovněž v Americe, Africe, Číně i Japonsku. Druhá polovina večera bude patřit druhé řadě Slovanských tanců Antonína Dvořáka.
Zpěvohru Kouzelná harfa napsal na text Georga von Hofmanna premiérované 19. srpna 1820 v Divadle na Vídeňce. Textový podklad je dnes ztracen, působivá, instrumentačně pestře pojatá Ouvertura – dříve nesprávně označovaná za předehru k Rosamunde – je běžnou součástí koncertního repertoáru. Schubert byl autorem více než šesti set písní a množství klavírních či komorních kusů vypovídajících o nesmírném lyrickém daru a melodické invenci svého tvůrce, tento talent však zůstal znám okruhu blízkých přátel a obdivovatelů. Pokusy upoutat pozornost vídeňské ho publika prostřednictvím scénických děl se minuly účinkem. Opery Die Zwillingsbrüder z roku 1820, Alfonso und Estrella (1822), Fierrabras či hudba ke hře Helminy von Chézy Rosamunne, Fürstin von Zypern (oboje z roku 1823) nezaznamenaly ve své době úspěch, dnes však některé části a předehry k uvedeným dílům náleží k pravidelně uváděným orchestrálním kompozicím podobně, jako právě předehra ke Ztracené harfě. V pořadí pátý koncert Es dur je završením koncertantní tvorby pro klavír Ludwiga van Beethovena. „V době, kdy postupně ztrácel sluch, končila i jeho skvělá pianistická kariéra, takže uvedené dílo již sám nikdy veřejně neprovedl. Premiéra se konala v Lipsku 28. 11. 1811, klavírní part hrál Friedrich Schneider; vídeňského uvedení se ujal mladý Beethovenův žák Carl Czerny v roce 1812,“ říká muzikoložka Lenka Bočanová. Přídomek „Císařský“ nepochází od autora, ale je posluchačským vyjádřením slavnostně majestátního dojmu z díla. Díky využití plného zvuku orchestru (především bohatého obsazení dechové sekce spolu s tympány) vzniká symfonický dojem. Slovanské tance náleží k nejproslulejším dílům Antonína Dvořáka (1841 – 1904). „Posluchače okouzlí melodickou invencí, výrazovou bohatostí spolu s jakousi samozřejmou lehkostí, tak typickou pro všechny geniální výtvory,“ charakterizuje Lenka Bočanová. Druhá řada (op. 72), která na čtvrtečním
koncertě zazní, odráží Dvořákovu kompoziční úroveň dané doby a od první se liší především pestřejší formální a harmonickou stránkou. Oproti první řadě také skladatel rozšiřuje spektrum tanců. „Jednotlivé tance druhé řady podléhají také mnohem větší míře stylizace, skladatel se stále více vzdaluje původní taneční předloze. Mění se i hudební výraz – k hravosti a životnímu optimismu první řady přibývá zádumčivosti a melancholie,“ vysvětluje Lenka Bočanová.
