Už zítra bude mít na jevišti Velkého divadla v Plzni premiéru nová inscenace slavné Kálmánovy Čardášové princezny. Jako pozvánku do plzeňského divadla si přečtěte náš velký rozhovor s režisérem a dramaturgem Zbyňkem Brabcem, který patří k znalcům opery i operety a spoluzaložil dokonce po letech na Pražské konzervatoři operetní specializaci.
Pane režisére, nedávno jsem viděl v Ústí nad Labem vaší velmi vydařenou inscenaci Hraběnky Maricy. Které operety už jste režíroval a jaká bude vaše Čardášová princezna, kterou uvedete v plzeňském Velkém divadle na začátku března?
Poprvé jsem režíroval Straussovu Vídeňskou krev v Opavě, následoval Netopýr v Olomouci, pak Hraběnka Marica v Ústí nad Labem a nyní má první opereta v Plzni – Čardášová princezna. A jaká bude? Doufám, že se bude líbit, nevymýšlím nějaké experimentální pojetí, kterému by zatleskalo několik nemocných kritiků, protože si myslím, že v operetě moc experimentovat nelze. Ostatně, někdy se mi zdá, že i ta věčná „moderní“ pojetí operu divákům spíš odcizují, než aby přitahovala mladou generaci. Opereta je taková pohádka pro dospělé, kde divák většinou hned na začátku tuší, jak všechno dopadne. Představení by mělo divákům nabídnout krásnou scénu a kostýmy, dobře zazpívané pěvecké party a vtipné, nikoli podbízivé, dialogy. V mých předešlých operetních inscenacích se mi osvědčilo, že jsem si dialogy z německého originálu přeložil sám a v případě Kálmánových operet jsem dílo vrátil co nejblíže k originálu. Myslím, že všechny ty úpravy jsou horší než originál a mnohdy jsem nepochopil, co lepšího měly přinést. Ale i v Čardášové princezně se od Kálmánova originálu trochu odchýlíme, např. vložením písničky pro kněžnu Marii-Luisu (v originále Anhiltu) z Kálmánovy operety Masopustní víla, a situováním posledního dějství z jakési hotelové haly zpět do varieté Orfeum. To jsou snad jediné odchylky od autorova originálu.
S operetami máte zkušenosti i jako interpret …
Ano, má první role na profesionální scéně byl princ Orlovský v Netopýrovi v Plzni. Pak následovalo celkem neradostné období, které vyvrcholilo mým odchodem z operety do opery a pak do Německa, kde jsem dostal poprvé příležitost vytvořit řadu velkých operetních rolí: Alfréda v Netopýrovi, Sou-Chonga v Zemi úsměvů, Adama v Ptáčníkovi, Jana Janického v Žebravém studentovi a Vévodu v Noci v Benátkách. Obrovskou satisfakcí pro mne po návratu do Plzně bylo, když mi tehdejší šéf operety Miroslav Doutlík svěřil za nemocného kolegu Bárinkaye v Cikánském baronovi. Pak následoval v Plzni Alfréd, Sou-Chong, Paganini, Jim. Některé role jsem zpíval i ve třech inscenacích, Alfréda dokonce se Státní operou Praha v Japonsku. Jsou to role nesmírně náročné a o nic lehčí, než mnohé velké role operní. Zpíval jsem oboje, vím tedy, o čem mluvím.
Před dvěma lety spadlo uvádění klasických operet pod dikci operního souboru. Považujete to za krok správným směrem?
Asi ano, protože soubor operety a muzikálu se hodně proměnil a svou dramaturgií se zaměřuje především na muzikály. Klasická opereta má k opeře hodně blízko, byť je rozdíl zpívat i hrát v opeře a v operetě. Opera má orchestr a sbor, pro operetní představení nezbytný, sólisty, z nichž mnohé může v operetách uplatnit, ostatní si angažuje na určitou roli. Ale sehnat dnes v celé republice první operetní subretu a prvního tenoristu je velice těžké. Tím, jak opereta postupně mizí z našich jevišť, zužuje se i počet umělců, kteří ji umí dělat. Asi je známo, že již několik let učím na Pražské konzervatoři, kde jsme s prof. Jitkou Soběhartovou, vedoucí pěveckého oddělení a také zkušenou operetní subretou, obnovili operetní specializaci, předmět, v němž se studenti setkávají prakticky s klasickou operetou, učí se mluvit, tancovat a operetní party zpívat. Nastudoval jsem s nimi, kromě několika večerů operetních výstupů, operety Noc v Benátkách, Žebravý student a Polská krev, která dosáhla v rámci školních představení rekordních 26 repríz. Studenty opereta nesmírně baví a byla radost sledovat, jak jejich role při reprízách zrají. Není proto náhodou, že v Čardášové princezně se tři mí studenti objeví. Samozřejmě stojí na začátku své umělecké kariéry, chybí jim zkušenost, ale mají talent, nezbytnou pokoru a chuť zkoušet a být stále lepší. Když si uvědomím, co jsem uměl já sám, když jsem přišel před 35 lety do plzeňského divadla, tak oni nejsou o nic horší. Potřebují dobré vedení a další příležitosti.
S hudebním divadlem máte zkušenosti nejen jako režisér, ale zejména jako zpěvák a dramaturg. Proto se mohu zeptat na váš názor, proč se u nás v současnosti hraje tak málo operet? Pro zajímavost, loni bylo nově nastudováno padesát muzikálů, a jen sedm operet. Přitom nejen v Plzni je o klasickou operetu stále zájem a kupříkladu Polská krev patří v současnosti společně se Spamalotem a Cats k divácky vůbec nejúspěšnějším titulům DJKT Plzeň…
To je správná otázka, jen si nejsem jistý, zda je položena té správné osobě. Já nejsem šéfem ani ředitelem žádného divadla, nemohu tedy ovlivnit, co se kde hraje. I v plzeňské opeře, kde jsem dramaturgem, tituly jen navrhuji, ale o jejich definitivním nasazení rozhoduje šéf opery a ředitel. Klasická opereta se líbí všude, a dosahuje vysokého počtu repríz. Protože se ale hraje stále méně, uvádí se stále omezenější okruh titulů. Samozřejmě, že nelze všechno, co bylo napsáno hrát, ale rozhodně se dá hrát více operet, než jen Čardášová princezna, Polská krev, Netopýr a Veselá vdova, byť to jsou jistě ty nejlépe napsané kusy. Kdyby se operety studovaly častěji, jistě by se dostalo i na Kálmánovu Cirkusovou princeznu nebo Fialku z Montmartru, na Dostalovu Uherskou svatbu, na Offenbachovu Perikolu nebo na operety Leo Falla nebo Paula Abrahama.
Z tohoto pohledu, není podivné, že v Praze dnes neexistuje operetní scéna? Mám pocit, že nám chybí celá jedna generace operetních specialistů, ať už zpěváků, tak dirigentů a režisérů, jako byli např. Karel Tišnovský, Jaroslav Heyduk, J. O. Karel, Miroslav Homolka nebo Arnošt Moulík.
Já se před touto generací v nesmírné úctě skláním! Zasvětili lehkonohé múze celý svůj umělecký život. Svou inscenaci Čardášové princezny bych chtěl věnovat všem skvělým sólistům operety, které jsem poznal, když jsem sem právě před 35 lety jako úplný začátečník nastoupil. Nesmírně jsem si vážil Karla Tišnovského, Rudolfa Kutílka, Antonína Hajšmana, Marie Grafnetterové, Mileny Krhutové, Milušky Kupcové, Milady Pasekové, Dagmar Stříbrné, která byla mou druhou plzeňskou mámou, a všech dalších, především vynikajícího dirigenta a skladatele J. O. Karla, který mi právě s Dagmar Stříbrnou v mých začátcích nejvíce fandili, radili, věřili a drželi palce. Dnes taková generace operetních specialistů nemůže vzniknout, protože operetní soubory neexistují a divadla operety hrají málo. A že opereta se v Praze téměř nehraje je ostudné. Proč tomu tak je, je otázka opět na někoho jiného… Já jen mohu říct, že když k nám do školního divadla přijdou diváci na naši operetní inscenaci, často si stěžují, že v Praze nemají kam na operetu jít. Přitom opereta se ve světě hraje. Např. v Bad Ischlu, kde Lehár a další operetní skladatelé žili, se koná každoroční operetní festival. Před nedávnem byl zveřejněn dramaturgický plán na příští sezóny, kde vedle známých děl budou uvedena i opomíjená operetní díla. A nezapomeňme, že v Rakousku se opereta hraje i v Badenu u Vídně a na festivalu Mörbisch, ve Vídni ve Volksoper je na repertoáru v této sezóně 13 operet a muzikálů. A u nás? Zrušili jsme operetu v Teplicích a v Brně, vytlačili ji z Hudebního divadla v Karlíně, zavřeli divadlo v Hodolanech v Olomouci…
Vraťme se k Čardášové princezně. Jde bezesporu o jednu z nejhranějších operet, která vyniká nejen nádhernou hudbou, ale obvykle také velkolepou výpravou a náročnou choreografií. Jak jste vybíral sólisty a na koho se v hlavních rolích diváci mohou těšit?
Při obsazování jednotlivých rolí jsme spolu s šéfem plzeňské opery Tomášem Pilařem především chtěli zaměstnat domácí sólisty a k nim angažovat pokud možno nejvhodnější představitele jednotlivých rolí. V titulní roli uvidí diváci Luisu Albrechtovou spolu s Annou Klamo, v roli Edvina Josefa Moravce s Jakubem Turkem (to je již zmíněný můj student z Pražské konzervatoře, spolu s Jakubem Hliněnským v rolích Boniho a Rohnsdorfa a Michalem Bragagnolem v roli Boniho), v roli Stázi Radku Sehnoutkovou a Lenku Pavlovič, Feriho ztvární Jan Ježek s Jaroslavem Březinou a za všechny ostatní nesmím zapomenout na Pavlu Břínkovou a Ivetu Žižlavskou v roli kněžny Marie-Luisy.
Předpokládám, že zvolíte klasickou koncepci, které bude patrně odpovídat i výprava. Josef Jelínek rád navrhuje opulentní kostýmy a Ondřej Zicha propracované kulisy…
Ano, jak už jsem uvedl na začátku našeho rozhovoru. Jen k tomu dodávám, že mám opravdu skvělý a sehraný tým: Vedle již zmíněných výtvarníků je nutno jmenovat též dirigenta Jiřího Petrdlíka, jednoho z mála mladých dirigentů, kteří umí operetu dirigovat a mají ji rádi. A také choreografku Petru Parvoničovou, protože v této operetě se musí tančit pořád!
Jste znám také jako operní historik a sběratel nejrůznějších nahrávek. Operetní fonotéka není zdaleka tak bohatá, jako operní. Přesto – doporučil byste posluchačům nějakou nahrávku Čardášové princezny?
V současné době se vydává řada německých a rakouských rozhlasových operetních nahrávek na CD – mezi nimi najdeme také několik Čardášových princezen (ale především spoustu dalších operetních titulů). Já bych asi nejvíce doporučil studiovou nahrávku firmy EMI (dnes Warner Classics) dirigenta Williho Mattese s Anneliese Rothenbergerovou a Nicolaiem Gedou v hlavních rolích. A také filmové zpracování na DVD režiséra Miklóse Szinetára a dirigenta Berta Grunda s Annou Moffou a René Kollem v hlavních rolích (v této verzi je ovšem Čardášová princezna hodně upravená).
Plzeňská opera nyní plánuje jednu klasickou operetu za dva roky. Můžete prozradit, jaké operetní tituly máte v hledáčku pro další roky?
Nerad vyzrazuji ještě neschválené plány, ale další opereta, kterou bychom měli v Plzni nastudovat, by měla být z pera Jacquese Offenbacha.
Děkuji za rozhovor a „zlomte vaz“!
Foto: Pavel Křivánek
1) Anna Klamo a Jakub Turek
2) Zpěvák, dramaturg a režisér Zbyněk Brabec
3) Orfeum – záběr ze hry
4) Pavla Břínková
5) Anna Klamo, Jan Ježek
6) Mezihra před 3. dějstvím
7) Michal Bragagnolo, Luisa Albrechtová, Jaroslav Březina
