Po českých premiérách světových muzikálů Monty Python’s Spamalot a Prodavači snů (Dirty Rotten Scoundrels) přichází šéf souboru muzikálu a operety Divadla J.K.Tyla v Plzni Roman Meluzín ve spolupráci s překladatelem a producentem Adamem Novákem s dalším muzikálovým šlágrem – už 1. prosince 2012 zazní na scéně Komorního divadla v české premiéře broadwayský hit NINE. A protože Roman Meluzín novou inscenaci zároveň režíruje, požádali jsme jej během zkoušek o rozhovor.
Jak vnímáte na jevišti takhle nerovnovážné rozdělení sil mezi pohlavími?
Je velmi nezvyklé, ale v rámci muzikálové tvorby jde přece o specifické dílo: dospělý muž, tvůrce světového významu, versus ženy – jako základní stvořitelky muže – a malí chlapci, kteří jsou metaforou toho, že každého tvůrčího muže mohou potkat ty samé problémy jako našeho hlavního hrdinu Guida Continiho.
Je to téma, které se vás osobně dotýká?
Úloha ženy v životě muže je něco, čehož smysl já opravdu pečlivě zkoumám celý život. A myslím si, že smysl to má naprosto zásadní, že muž je takový, jaká je jeho žena. A pak mě neobyčejně provokuje ta „hodina mezi psem a vlkem“, kterou prožívá Guido Contini. Krize středních let se tomu říká: chlapovi je čtyřicet, má pocit, že už všechno viděl, všechno napsal, všechno natočil, pomiloval všechny ženy „až páchly jako leviatan“, jak píše Brecht v jedné své básni – a neví, co dělat dál. Kde nalézt nějaký další smysl života než překročí ten mrtvý bod a najde úplně nové, ještě hlubší vrstvy toho všeho, co ztvárňoval nebo se pokusil nějakým způsobem uchopit, pojmenovat, porozumět tomu do té čtyřicítky. Je to typické pro muže toho věku a charakteru, ale myslím si, že to má obecný přesah. Že každý tvůrčí člověk musí projít takovouto krizí, kdy zjišťuje, co všechno na charakter jeho tvorby mělo či nemělo vliv. Je to mnohem složitější, než se dá stručně vypovědět.
Unese forma muzikálu tak závažné téma?
Tento muzikál je důkazem, že unese. Velice důležitá je hudební stránka – jak skladatel pracuje s motivy, jak tvoří své songy – jestli je pojímá jako prostoduché písničky, a nebo jestli hudební čísla představují plnohodnotný dramatický materiál. V Nine taková bezesporu jsou, nechybí ani to, co muzikál bytostně mít musí, a to jsou výsostná revuální čísla
V čem je tenhle titul inscenačně obtížný?
Největší obtíž je ve sdělnosti těch úseků našeho příběhu, kdy probíhají paralelní děje, kdy skutečnost se prolíná se vzpomínkou, vzpomínka se skutečností. Je třeba dbát, aby stylizace těch věcí byla jasná a přesná, abychom dodrželi zákonitosti jevištního obrazu nebo jednání a divákovi poskytli jasný klíč.
Nasazení muzikálu Nine v české premiéře je dokladem ustavičného hledání, nepochybně jde o další z titulů, na nichž se plzeňský muzikálový soubor profiluje.
Patří k dílům, která dokazují, že i tento druh divadla může mít hlubší vrstevnatost, víc než jeden plán a trochu složitější sdělení než jaké do nedávné doby hudební divadlo poskytovalo. Myslím divadlo, které vystačilo se zavedeným schématem: mají se rádi – nemají se rádi – a pak se zase mají rádi.
Pustit se do takového úkolu jistě vyžaduje odvahu.
Taky lásku. A tu já k Fellinimu – protože pro mě je to především Fellini – mám. Nekonečnou, obrovskou a hlubokou, přestože některým jeho filmům vůbec nerozumím. Ale není třeba všemu rozumět tak, aby to člověk dokázal definovat holou větou – a tím pádem popřel celou linii života, která se jmenuje tajemství.
Je krásné získávat a přinášet novinky, ale objev bohužel není ještě zárukou úspěchu. Diváci obvykle zabírají spíš na tituly, které už se usadily v širším povědomí.
Bohužel povědomí českého diváka v muzikálové literatuře je dodnes velmi úzké. Protože cosi teprve doháníme, v širším povědomí jsou jenom ty nejklasičtější tituly: My Fair Lady, Hello, Dolly! nebo West Side Story. Už třeba s Funny Girl je problém, protože to nikdo nezná, i když je to o ženě, která pro proslulého broadwayského impresária Ziegfelda hodně znamenala, má to výborný děj, skvělé písničky a u nás to děvčata hrála naprosto excelentně, obzvlášť Stáňa… ale tam divák našlapuje velice opatrně. Kdežto když je na plakátu My Fair Lady, může to být jakékoliv, a divák přijde.
Nicméně tyto skutečnosti nám nemohou zabránit v uvádění titulů jako je Nine nebo napřesrok Polibek pavoučí ženy, právě naopak nás k volbě titulů tohoto druhu důrazně vyzývají.
Foto: Pavel Křivánek (snímky ze zkoušek muzikálu Nine v DJKT Plzeň)
