Už plných deset let, od 1. ledna 2000, stojí v čele souboru muzikálu a operety Divadla J.K. Tyla v Plzni režisér, překladatel a scénárista Roman Meluzín. Uměleckou kariéru po vystudování DAMU zahájil v roce 1983 v Krajském divadle v Příbrami, pracoval v Olomouci i Českých Budějovicích a šest let působil v Divadle F.X Šaldy v Liberci, kde stál v čele souboru činohry. V plzeňském angažmá nastudoval celou řadu pozoruhodných hudebních inscenací. V současné době připravil k české premiéře novodobý hit americké Broadwaye i londýnského West Endu Spamalot z dílny britské humoristické skupiny Monty Python a rovnou se vrhl do příprav původního českého muzikálu Cesta kolem světa za 80 dní. K desetiletému pracovnímu výročí jsme mu symbolicky položili deset otázek
Když jste před deseti lety plzeňskou operetu po předchozím šéfovi Janu Ježkovi přebíral, někteří divadelníci i diváci šířili spekulace, že budete šéfem likvidačním. Soubor ale pořád existuje…
Byl bych blázen, kdybych do toho šel s vizí, že si zruším vlastní soubor. Nicméně myslím, že jsem toho za těch deset let zlikvidoval celkem dost – například lenost. Rozpustil jsem pohodlný orchestr a propustil asi sedm dramaturgů. Takže v tomto ohledu můžu být považován za likvidačního šéfa.
Napadá mi, proč se vždy s každou restrukturalizací vícesouborového divadla mluví o rušení „operety“. Vždyť zejména o muzikály je mezi diváky velký zájem…
Nevím… Kdybychom žili například v tradici anglosaského divadla, bylo by všechno jinak. Souvisí to s divadelní tradicí. Kolikrát slyšíme, že muzikál nebo opereta jsou pokleslými žánry, ale proboha, pokleslá může být i činohra nebo opera, pokud se nedělá poctivě, pokud se nedělá srdcem, ale z nějakého kalkulu. Přitom diváci intuitivně, protože jsme tak zkomponovaní, vyhledávají cosi, co bychom mohli souhrnně pojmenovat jako zábavu, protože v té trýzni života každý potřebuje nějaké odlehčení, nadechnutí, občerstvení nebo jiný pohled na život a na svět. Přes to všechno se vždycky najde někdo, kdo operetu a posléze muzikál považuje za brak, byť už dneska víme, že dělat tento žánr dobře a na určité úrovni je nesmírně těžké.
Sám jste kdysi řekl, že nikde dlouho nevydržíte. Plzeň je výjimkou. Plánujete dalších minimálně deset let?
Mám-li na tuto otázku odpovědět vážně, zůstal jsem, protože jsem práci v Plzni považoval za smysluplnou. Nabídka od ředitele Jana Buriana přišla po mých čtyřicátinách, tedy ve věku, kdy už je chlap dospělý, má nějaké zkušenosti, a zároveň ještě chuť něco nového budovat. Bral jsem to tak trochu jako test vlastních schopností. Zatím mě to nepřestalo bavit a myslím, že jsme za oněch deset let ušli kus cesty, ale byla to kapitola A, a abeceda jak známo končí Z, Ž… Tudíž je před námi spousta dalších úkolů, pokud je samozřejmě budeme mít příležitost hledat a nacházet.
Prý jste poblíž Plzně našel i nový domov. Skoro to vypadá, jakoby jste se chtěl usadit… Není to brzo?
To bych si musel obléknout červené trenýrky, bílý nátělník, čtrnáct dnů se neholit a sedět s lahváčem na gauči před televizí… V tomhle směru se asi neusadím nikdy.
Neumím si vás tak představit. Zato rád pracujete s mladými talenty. Do Brna přicházejí z JAMU, do Prahy ze Superstar. Kde je lovíte vy?
Všude. Snažím se všude jezdit a pokud možno všechno vidět, protože konkurz je sice hezká věc, ale každá přijímací zkouška nemusí zkoušeného ani zkoušejícího zastihnout v nejlepším rozpoložení. Když se ale jedete podívat na „Aničku Vokurkovou“ třikrát, čtyřikrát a pokaždé jí vidíte v jiné úloze, je pravděpodobnost omylu přece jen menší. Takže si vedu přehled o těch, kteří v muzikálových produkcích vystupují a oslovuji ty, o nichž si myslím, že by mohli naše inscenace nějakým způsobem obohatit.
Zuzana Kolářová, Michaela Badinková, Radim Schwab, Jan Kříž, Radka Fišarová, Ivana Jirešová, Petr Vondráček, Ladislav Spilka, teď Dasha… Kdo bude další hvězdou plzeňských muzikálů? Lucie Bílá, Karel Gott, Patti Lupone nebo Thomas Borchert?
Jednoznačně Karel Gott. Hraje už v muzikálu Spamalot. Diváci budou možná překvapení…
Za zmíněných deset let máte za sebou dvě desítky muzikálových a operetních režií. Kterou stavíte nejvýš?
Mohl bych samozřejmě říct, že Chicago. Ale z dvaceti inscenací jmenovat jednu nejde. Soubor procházel po celou dobu nějakým vývojem, kdy jsme hráli Šumaře na střeše, vedle toho Mechanický pomeranč, Šakalí léta, Juno a Avos nebo Vévodkyni z Chicaga, což jsou tituly, které nějak profilovaly naše snažení a každý z nich přinesl něco pozitivního, co nás posunulo dopředu, byť se naše úsilí někdy lépe a jindy hůře potkalo s diváky.
Asi každý umělec má sen, nějakou metu v dálce. Který titul je to pro vás? Cats, Šachy, Billy Elliot nebo už snad právě odpremiérovaný Spamalot?
Budete se divit, ale mé představy nejsou spojeny s konkrétním titulem. Můj sen potencionálně směřuje k novému divadlu, jenž by nám mělo poskytnout lepší technické podmínky, které si, myslím, zasloužíme. Pro mě je vždycky na prvním místě herec, ale i vizuální stránka je ne nepodstatným atributem našich inscenací a pokud mluvíme například o Kočkách, samozřejmě by se nám lépe dělaly v adekvátně vybaveném prostředí, než v dosluhující budově Komorního divadla.
A pak mám druhý sen – chtěl bych se soustředit na původní autorskou tvorbu a v příštích sto letech vyprodukovat nějaké nové dílo, které by ovšem nebylo písničkálem, ale plnokrevným soudobým muzikálem, kde by slovo, zpěv a tanec byly v oné téměř encyklopedické rovnováze.
Mladí oceňují Chicago, Mechanický pomeranč, Juno a Avos či Spamalota. Starší diváci se mne ptají, kdy bude Polská krev nebo Netopýr. Takže kdy?
Na tuto otázku jsem zvlášť dobře připraven – 26. února 2011 premiérujeme ve Velkém divadle Netopýra v režii Petra Novotného.
Když jsme spolu hovořili naposled, říkal jste: „Hlavně se mne neptejte, kdy se budu ženit.“ Takže vlastně už nic… I když – jste přísný šéf?
Jak to myslíte? Možná jsem šéfem náročným, protože nesnáším lenost v žádné podobě. Ale tím se vlastně dostáváme na začátek našeho rozhovoru. Snažím se obklopovat lidmi, kteří si sami hlídají svojí profesionalitu, takže vím, že i když zrovna večer nesedím v divadle, můj mančaft pracuje naplno.
Vítězslav Sladký pro Plzeňský deník ze dne 2. března 2010
Foto: Pavel křivánek
1) Roman Meluzín povzbuzuje týn během zkoušek muzikálu Spamalot
2) Roman Meluzín v diskuzi s hudebním skladatelem Zdeňkem Bartákem
3) Nad textem muzikálu Spamalot s překladatelem Adamem Novákem
Další informace o inscenacích DJKT Plzeň a kontakt na prodejce vstupenek naleznete zde:
DJKT Plzeň
Předprodej vstupenek DJKT Plzeň
