Celý herecký život nevytáhl paty z Ostravy, a když to poprvé udělal, hned přišla understudy hlavní role Zorra ve stejnojmenném muzikálu a spolu s ní i nabídka do angažmá v Městském divadle v Brně. Šestadvacetiletý Robert Urban je od listopadu novou posilou muzikálového souboru. Bere tuhle příležitost jako obrovskou výzvu, ale zároveň se nevznáší v oblacích. Ví, že správnost svého rozhodnutí musí dokázat hlavně sám sobě. Říká, že v Brně potkal moc fajn a přívětivé lidi, kteří mu pomáhají, a cítí se tady moc dobře.
Čím jsi chtěl být jako malý kluk? Přitahovalo tě divadlo už od dětství?
Nedá se říct, že by mě odmalička přitahovalo, po pravdě jsem o možnosti studovat herectví uvažoval až těsně před vyplněním přihlášky na střední školu. Ale už jako malý jsem zpíval a tancoval, tak jsem chtěl být ze začátku tanečníkem.
Co konkrétně jsi tancoval?
Dělal jsem hrozně dlouho latinskoamerické tance a do toho jsem se ještě věnoval gymnastice. Měl jsem totiž úžasného tátu, který ve mně odmalička pěstoval určitou komplexnost. Říkal, že člověk nikdy neví, kdy se mu ty věci můžou hodit. A já pak najednou zjistil, že je ve mně asi nějaký předpoklad dělat divadlo a všechno, co mě táta naučil, se mi najednou hodilo.
Z tvé rodiny se nikdo divadlu profesionálně nevěnoval?
Ne, vůbec, jsem první…
Tak nějaký průkopník musí být.
No, uvidíme, jak velký průkopník budu. (smích)
Chodil jsi v dětství rád do divadla? Třeba na představení se školou?
Strašně mě to nebavilo… (smích) Je to takové nutné zlo. Ale je pravda, že jsme chodili převážně na loutková představení a docela těžké činoherní tituly, takže jsme se tam nikdy moc netěšili. Z divadla jsme chodili s divným pocitem. Až pak na konzervatoři, kdy jsem se tomu začal věnovat „navážno“, jsem zjistil, že divadlo může být vlastně krásné, s tím jsem se před tím nesetkal. Opravdu nejsem ten typ člověka, který chce být odmalička hercem. Prostě se to u mě nějakým způsobem vyvíjelo. Dokonce i na škole jsem dlouho přemýšlel, jestli si své rozhodnutí obhájím sám před sebou. A to si obhajuju dodnes – teď například tady v Brně. A jestli profesi, kterou jsem si vybral, můžu nebo nemůžu dělat, to ukáže teprve čas.
Existuje dokonce CD Roberta Urbana s názvem Náhodou. To je tvoje práce?
Jo, je. Byla to jedna z věcí, kterou jsem si vyzkoušel, když jsem byl hodně mladý. Proto to taky nevyšlo, jak se možná předpokládalo.
Jak ses k takové příležitosti vůbec dostal?
Můj tatínek dělal jednu dobu manažera zpěvačce Michaele Linkové. Díky svým kontaktům mě seznámil panem Nedvědem, který se věnoval dabingu, vlastnil v Praze nahrávací studio a s Michaelou Linkovou hrál v kapele. Zpíval jsem ve sboru, a když se naskytla ta příležitost, zkusili jsme něco natočit. Seznámil mě s indonéským skladatelem Reno Rivaiem, se kterým jsme udělali další písničky, ale pořád jsme to jen tak zkoušeli. Osud mě nakonec zavedl k Michalovi Davidovi. Ten v té době připravoval muzikál na ledě Princezna Zmrzlina a potřeboval obsadit malého kluka do hlavní dětské pěvecké role. Bylo mi tehdy asi třináct. Nazpíval jsem malého Damiana, po čemž přišel Michal David s nápadem, jestli nechci natočit desku. Dostal jsem se na firmu Sony Music/Bonton, podepsal smlouvu na pět let a tři desky. V konečném důsledku to ale dopadlo úplně jinak – vyšlo jen jedno album v roce 2003, na které psal písničky Karel Mařík. Ale já už byl tehdy v prvním ročníku na konzervatoři, musel jsem být od rána do večera ve škole a v Praze to bohužel chodí tak, že pokud je někdo mimopražský, není v centru dění a není schopen tam být, tak má prostě smůlu. Ale v konečném výsledku jsem vlastně rád, že to takhle dopadlo, protože díky tomu můžu teď být tady…
Ty ses do Brna dostal přes konkurz do Zorra. Byl to tvůj první konkurz tady v Brně?
Tady v Brně ano, ale je pravda, že pan ředitel Moša i Petr Gazdík už mě viděli v Ostravě. Když se tam dva roky zpátky měly dělat Čarodějky z Eastwicku, šel jsem se tam ukázat, a už tehdy si mě zapamatovali. Nakonec z toho projektu sešlo, protože to bylo finančně náročné. V Ostravě se teď změnil umělecký šéf, mluvili jsme spolu o budoucnosti a možnostech. Po tom rozhovoru jsem se rozhodl zkusit nějaký konkurz v Brně. Upozornila mě na něj přítelkyně. Kdyby mi to neřekla, ani nevím, že se tady nějaký konkurz koná. Takže to byl vlastně můj první výjezd z Ostravy, pominu-li Rebely na konzervatoři.
Rebely?
To bylo chvíli po tom, co mi vyšla deska. Byl jsem v prvním ročníku na konzervatoři a v Praze se tehdy připravovali Rebelové. Jednoho dne jsem přijel na firmu a tam mi řekli, že je konkurz, ať to jdu zkusit. Tak jsem šel. Nevěděl jsem, co je to divadlo Broadway, kdo je Eduard Klezla, který se na tom muzikálu podílel. Vůbec jsem nad tím nepřemýšlel. Znal jsem jen Michala Davida a věděl jsem, že se muzikál připravuje v divadle, pro které píše. Přišel jsem tam, dostal do rukou noty Stín katedrál, odzpíval to a po půl hodině, co jsem vyšel pryč, se otevřely dveře a bylo mi oznámeno, že mě chtějí do role Šimona. Bylo mi šestnáct let, nemohl jsem tomu uvěřit, najednou se kolem mě začaly řešit otázky, jestli se přestěhuju z Ostravy do Prahy. Dokonce tu byla možnost, že když udělám přijímačky, tak budu chodit na „Ježkárnu“, kde by mě učil pan Klezla… Ale v konečném důsledku jsme se dohodli na tom, že je ještě strašně brzo. Role Šimona byl tenorový part, a tehdy jsem ještě neměl pořádně usazený hlas. Jo, možná bych to zvládl, ale na druhou stranu hrozilo nebezpečí, že to nevyjde a já už bych pak nikdy nemusel zpívat. Tak jsem zůstal pokorně v Ostravě a byl jsem tam spokojený.
Takže jsi měl angažmá v Ostravě a objíždění konkurzů nijak nevyhledával?
No hlavně, snad to není neskromné to takhle říct, ale ve chvíli, kdy se člověk rozhodne jet na konkurz, tak musí počítat i s tím, že ho vezmou. A to pak nejde jen tak lehce říct, nezlobte se, já už jsem uvázaný v Ostravě. Takže z tohoto důvodu jsem nikam nejezdil. Ale teď jsem mluvil s kolegou Stanem Slovákem, že to není o tom, jestli konkurz vyjde nebo ne, že je to spíš o tom, aby se člověk ukázal.
Když přišla nabídka do Brna do angažmá, zvažoval si dlouho, jestli ji přijmout?
Ne, ani náhodou. Po profesní stránce jsem o tom neuvažoval ani minutu. Spíš jsem přemýšlel, jak to udělat s bydlením, protože v Ostravě jsem celý život žil a měl jsem tam zázemí. Ale o Městském divadle jsem věděl, že je to jedno z nejlepších muzikálových divadel, ne-li vůbec nejlepší u nás. Dlouho jsem se rozhodoval, jestli se chci věnovat činohře nebo hudebnímu divadlu a říkal jsem si, že jestli chci dělat muzikál, proč nejít za tím nejlepším, co u nás je a učit se od těch nejlepších. Pan ředitel mi nabídl úžasné podmínky a vím, že pokud bych sem nešel teď, za rok bych chtěl do Brna asi stejně. Takže to, že to přišlo dřív, mě samotného hodně překvapilo, ale jsem za to hrozně rád.
V Ostravě ale ještě pořád účinkuješ, jak často pendluješ na trase Brno – Ostrava?
Zas tak často ne, nejhorší to bylo první měsíc, v listopadu, kdy jsem nastoupil. Tehdy jsem měl v Ostravě ještě nějakých deset představení a to bylo docela náročné. Teď už jezdím jen tak dvakrát do měsíce. Dá se to zvládnout.
Když se ještě chvíli zastavíme u Zorra. Máš tam dokonce i bojové scény. Věnoval ses někdy šermu?
Na konzervatoři jsme šerm měli, a když jsem v Národním divadle moravskoslezském hrál rytíře Dancenyho v Nebezpečných vztazích, tak jsem taky musel šermovat. Takže Zorro není moje první setkání s touhle disciplínou.
Hraješ činohru i muzikál. Co z toho tě baví víc?
Já se to hlavně snažím nedělit na jednotlivé disciplíny. Je to všechno svým způsobem propojené. Spousta činoherců zpívá a spousta muzikálových herců zase hraje divadlo, natáčí seriály nebo hraje ve filmu. Mám rád oba žánry, i když každý skrývá svým způsobem něco jiného. Když jsem zkoušel Zorra, byla to pro mě nejen velká výzva, ale i zodpovědnost. Stát před Petrem Gazdíkem, držitelem Thálie, Dušanem Vitázkem, dvojnásobným držitelem Thálie a dalšími dvaceti lidmi a zpívat sólovou písničku, to je fakt mazec. Komplexně byl vlastně Zorro jedna z nejtěžších věcí, co jsem kdy dělal, ale zároveň jedna z nejvýživnějších. Líbí se mi, že propojuje všechno, co mám rád – zpěv, tanec i herectví.
Máš nějakou roli nebo představení, které máš obzvlášť rád?
V Brně jsem sice hrozně krátce, ale je pravda, že Zorro je jasně moje srdcová záležitost. A to nejen proto, že jsem dostal obrovskou příležitost dělat understudy. Ale když se vrátím zpátky k ostravskému působení, tak je to určitě muzikál Donaha!. Hrajeme ho už asi dva roky. Celé představení je v ostravském dialektu, což je pro diváky velice atraktivní. Pak jsem měl taky rád Cabaret, kde jsem dostal svou první velikou příležitost. Jo, a ještě představení Habaďůra, což je komedie Michaela Cooneyho, kde mám taky docela velký prostor v postavě pana Jenkinse. Na té hře si nejvíc vážím toho, že jsem díky ní mohl potkat s velkými komiky ostravského divadla, s Jirkou Sedláčkem a Láďou Polákem. Ale všeobecně mám rád představení, při kterých se sejde dobrá parta lidí, mezi kterými se cítím dobře – takže vlastně mám rád téměř všechno. (smích)
Jakou si myslíš, že mají ostravská divadla úroveň?
Podle mě jednu z nejlepších v České republice. Je spousta šikovných lidí, kteří vzešli z Ostravy a udělali si pak jméno mimo ní. Například teď získal Thálii Richard Krajčo. Takže si myslím, že Ostrava je na tom divadelně hodně dobře. Každoročně pořádá festival Ostravar, kam jezdí kritici a studenti divadelních škol z celé republiky a podle jejich ohlasů si Ostrava stojí velice dobře. Tak tomu věřím.
Máš nějaký herecký nebo pěvecký vzor? Třeba někoho, s kým by sis chtěl zazpívat nebo s kým bys chtěl stát na jednom jevišti?
Teď se možná bude zdát, že to říkám jenom proto, že jsem v Brně, ale musím popravdě přiznat, že jeden ze snů se mi splnil už tím, že mi v Zorrovi hraje bratra Dušan Vitázek. Stát na jednom jevišti vedle dvojnásobného držitele Thálie, to mě opravdu hřeje u srdce.
V současné době jsi trošku zabrousil i do filmového průmyslu. V květnu má do kin přijít snímek Isabel, kde se objevíš. Koho tam hraješ a na co se můžou diváci těšit?
Ve filmu ztvárňuji přítele hlavní postavy, mladé novinářky Isabel, která nakonec musí bojovat o holý život. Mělo by jít o „mysteriózní thriller“, na kterém se podílela parta mladých lidí z Ostravy. Řekli si – pojďme zkusit natočit něco, co nebývá zvykem, něco, co se bude odehrávat v ostravském prostředí a s ostravskými herci. Byl jsem rád, že mě oslovili a že jsem u toho mohl být. Byla to fajn příležitost. Takže teď netrpělivě čekám na premiéru. Sám se těším a jsem zvědavý, jak to dopadne. Rozhodně ale nemám nějaké ambice, že bych chtěl účinkováním ve filmu dělat díru do světa.
Zeptala bych se, jaký Robert Urban vlastně je? Je pověrčivý?
Jo, docela je. Když někde projde černá kočka, tak se to místo snažím přeskočit nebo obejít. Dodržuju ty klasické divadelní „zlomvazky“ a nakopávání před premiérou, nevážu si boty na židli nebo na stole…
Co rád děláš ve volném čase?
Poslední dobou jsem docela propadl sauně a wellness centru. Ale nechodím tam zas tak často, protože časová investice do tohoto koníčku je opravdu velká. Jinak se rád jen tak válím v posteli, koukám na filmy, poslouchám muziku a jsem rád, že nemusím nic dělat. (smích)
Jakou muziku posloucháš?
Mám rád filmovou hudbu, takže soundtracky, pak se mi líbí chill-out nebo rockový balady. A konkrétně jmenuju třeba skupinu AHA nebo Enigmu, to je krásná záležitost.
Jsou dva typy herců – na jedné straně jsou lidé, kteří jsou neuvěřitelní extroverti, i mimo jeviště je jich všude plno. Na druhé straně pak ti, kteří se v soukromí tváří uzavřeně, netouží být středem společnosti, ale jejich chvíle přichází se vstupem na jeviště. Do jaké skupiny by ses zařadil?
Asi ani do jedné. Myslím si, že je hrozně důležité být extrovert na jevišti, ale na druhou stranu pro osobní život není moc dobré, když na sebe člověk příliš poutá pozornost. Nejsem ani rozený showman, ani úplně zakřiknutý, takže se neřadím ani do jednoho z extrémů a jdu tou zlatou střední cestou.
Co Tě zaručeně rozesměje?
Asi dobrý fór. (smích)
Jsi v MdB teprve krátce, máš už tady svoje stálé fanynky, které ti posílají dárky na jeviště?
No, fanynky… (smích). Nevím, jestli se to tak dá říct, ale je pravda, že za tu chvilku, co jsem v MdB, jsem dostal zatím nejvíc kytiček za celou dobu, co dělám divadlo. A nemůžu říct, že by to nebylo příjemné, právě naopak. V Ostravě se mi to nestávalo tak často. Ano, dostával jsem dárky od rodičů, od přítelkyně, ale tady se mi poprvé stalo, že mi slečna poslala lísteček s otázkou, jestli se někdy můžeme sejít na víno a přiložila k tomu telefonní číslo. Tak to mě sice mile překvapilo, ale zároveň hodně zaskočilo. Na takové věci jsem opravdu nebyl zvyklý. Ale je fakt, že jakákoli kytička nebo bonboniéra od lidí, co neznám, vždycky radost udělá, protože jsem je určitým způsobem zaujal. Jinak by mi asi nic neposílali. (smích)
Máš nějaké životní motto?
Miluj umění v sobě, ne sebe v umění. Je to od pana Stanislavského.
Kdyby Ti do cesty nevstoupilo divadlo, co bys asi teď dělal?
Přemýšlel jsem vůbec nad tím, jestli dělat divadlo chci. Když jsem tancoval, uvažoval jsem, že bych se chtěl profesionálně věnovat tanci, ale potřeboval jsem jít na nějakou střední školu. Zvažoval jsem například hotelovku, takže třeba by ze mě teď byl číšník. Kuchař asi ne, protože neumím vařit… Ale stejně si myslím, že kdybych nedělal divadlo, motal bych se někde kolem toho tance.
Kde bys sám sebe rád viděl za pár let?
Mám sen, ale někdo mi říkal, že když ten sen řeknu nahlas, tak že se nesplní. Na druhou stranu, možná to bude teď znít jako alibismus, ale rozhodně chci dělat dobře svoji práci. Chci ji dělat naplno, aby se mnou byl spokojený náš pan ředitel. A co přijde dál, kam mě osud zavane, to se teprve uvidí.
Mockrát děkuji za rozhovor a přeji úspěchy do budoucna.
Foto:
1, 7) Jef a Tino Kratochvilové: Zkoušky muzikálu Zorro
2) Archiv NDM Ostrava: Portrét Roberta Urbana
3, 5) Jef a Tino Kratochvilové: Hra Jezinky a bezinky
4, 6) Jef a Tino Kratochvilové: Muzikál Zorro
