Dnes oslaví životní jubileum jedna z nejvýznamnějších osobností současného českého divadelnictví, režisér a ředitel Divadla J.K.Tyla v Plzni JAN BURIAN. Významně se zasloužil o formování čtyřsouborové scény v Plzni, která zahrnuje kolektivy operety a muzikálu, činohry, opery i baletu a patří k našim největším divadelním institucím /druhé čtyřsouborové divadlo funguje pouze v Ostravě/.
Narodil se českým rodičům 5.března 1959 v Moskvě, kde jeho otec tehdy pracoval. Po gymnáziu vystudoval DAMU v Praze, obor režie. Od roku 1990 na této škole režii sám vyučuje, v roce 2001 se stal dokonce vedoucím katedry činoherního divadla. Roku 2004 obhájil habilitaci v oboru režie na DAMU.
Divadelní praxi zahájil jako režisér Divadla Oldřicha Stibora v Olomouci v roce 1984. O tři roky později přichází do DJKT v Plzni a v roce 1989 se stává šéfem činohry. V letech 1991-95 pracoval jako kmenový režisér Divadla na Vinohradech, aby se posléze vrátil do Plzně. V ředitelském křesle usedl v pouhých šestatřiceti letech, ale již jako vyzrálý divadelník. Zatím zde nastudoval celkem 46 inscenací, z nichž k nejvýznamnějším jistě patří Maryša, Richard III., Cyrano z Bergeracu, Arthurovo bolero, Král Lear, Pokoušení, Pohled z mostu nebo Strýček Váňa. Věnuje se též hudebnímu divadlu – režijně dosud připravil Dvořákovu Rusalku, Novákovu Lucernu, Verdiho Trubadúra, Janáčkovu Její Pastorkyňu a Bizetovu Carmen, se kterou plzeňská opera sklidila velký úspěch i během hostování v Japonsku.
Jeho zatím poslední inscenací na domovské scéně byla novinka Václava Havla Odcházení, nyní připravuje k dubnové premiéře klasické drama Williama Shakespeara Romeo a Julie.
Pohostinsky režíroval v řadě českých divadel a v Moskevském uměleckém akademickém divadle (MCHAT) nastudoval v roce 2002 Kohoutovy Nuly jako první český režisér hostující na této světově proslulé scéně.
Je viceprezidentem ITI – Mezinárodního divadelního ústavu při UNESCO, předsedou Asociace profesionálních divadel České republiky a ředitelem Mezinárodního festivalu Divadlo.
V čele plzeňského divadla stojí doc. MgA. Jan Burian nepřetržitě čtrnáct let. Obstál tedy nejen jako umělec, ale i jako manažer. O jeho promyšleném vnímání zájmů diváků svědčí skutečnost, že Divadlo J.K.Tyla má jednu z nejvyšších návštěvností v České republice. Domnívá se, že model čtyřsouborového divadla muže dobře fungovat i v 21.století:
„V minulých dvaceti letech se periodicky vracely pochybnosti, zda může vícesouborové repertoárové divadlo našeho typu ještě nadále úspěšně existovat. Společnost se změnila, i v divadelním světě se změnilo mnohé. V České republice se objevila divadla soukromá, muzikály, nové festivaly, navázaly se zahraniční kontakty, změnily se pracovní podmínky pro umělce i životní styl většiny lidí. Změnila se i „ poptávka“ po tématech, která diváci chtějí z divadelní scény vidět a slyšet.
Přes všechny pochybnosti se současně potvrdilo, že model vícesouborového divadla, svým původem zakotvený v 19. století, se v podmínkách Plzně a plzeňského regionu nevyčerpal ani dnes. Už při jeho vzniku před 150 lety měla Plzeň ambici provozovat divadlo v co největším rozsahu i kvalitě, ale zároveň si uvědomovala omezenost zdrojů, kterými může divadlo podporovat. Hledala proto takový model, který by umožnil dělat činohru, operu i operetu, a
nezakládat přitom tři samostatná divadla, každé s dalšími nezbytnými provozy.
Kupodivu i v dnešní České republice jsou to často právě vícesouborová divadla, která mají výborné umělecké výsledky doprovázené velkou přízní diváků. Velmi zajímavý je např. vývoj Městského divadla v Brně, které se za posledních dvacet let z původního činoherní scény rozvinulo do podoby třísouborového divadla s dvěma plnohodnotnými divadelními budovami…
Divadlo je složeno z mnoha vrstev zkušeností. Zkušenosti autora, který žil v jiné době, člověka, který jeho dílo upravil o sto let později, dnešních inscenátorů a interpretů, z nichž každý nahlíží dílo z jiného úhlu. Soubor jejich zkušeností vytváří společnou energii, předávanou v jedné konkrétní chvíli lidem v hledišti. To, co vzniká, nelze zopakovat ani zakonzervovat, sdílená zkušenost však v divákově paměti (především emocionální) přetrvává. Pro naše lepší poznání světa je proto důležité, aby divadlo hrálo denně, aby zobrazovalo svět ze všech možných stran prostřednictvím všech žánrů. Proto také neztrácím víru ve velká kamenná repertoárová divadla. Byť nemám nic proti žádným experimentům, představením na ulicích, ve sklepě, v továrně či na střeše, přesto si myslím, že tento způsob divadla je jeden z těch, který udržuje řád světa z hlediska mravního, filozofického i citového,“ uvažuje Jan Burian.
Tým naší redakce se připojuje k zástupu gratulantů a těší se nejen na jubilantovy nové umělecké počiny, ale i na další spolupráci, která byla vždy příjemná a korektní.
Foto: Marta Kolafová – Jan Burian (zcela vlevo) ve společnosti Pavla Pavlovského a Václava Havla a scéna z jeho inscenace hry Odcházení/
Tento článek vznikl ve spolupráci s tiskovou mluvčí DJKT Plzeň Evou Ichovou.
