Tak jako každoročně, i letos jsme se vypravili za muzikálem do zahraničí. Tentokrát přímo do jedné z jeho evropských kolébek, do ostrovní Británie. Překvapivě jsme nezvolili slavný londýnský West End, ale poněkud nenápadný Manchester. Proč právě toto město, pochopíte v druhé části reportáže. Jedním z důvodů byla ovšem i skutečnost, že zde byl k vidění muzikál Spamalot, který známe takřka zpaměti díky plzeňské inscenaci Romana Meluzína (česká premiéra 6. března 2010) a chtěli jsme zkrátka porovnat, jak jdou na stejný titul v zemi, kde byl napsán.
Náš stříbrný Boeing letecké společnosti Jet2 se dotkl přistávací dráhy přesně na čas podle letového řádu a Anglie nám ukázala svou přívětivější tvář – nepršelo. Ubytovali jsme se v hotelu Holiday Inn v těsné blízkosti manchesterského mezinárodního letiště a vyrazili na krátkou obhlídku města. Při té příležitosti jsme si v budově Opera House vyzvedli vstupenky na představení, bratru za 28 liber za kus (ceny se dle kategorií pohybují v rozmezí £12 – £35). Tento „operní dům“ má na repertoáru, podobně jako například Velké divadlo v Plzni, inscenace operní, činoherní, taneční i muzikálové. Lze zde vidět vše od Traviaty přes Labutí jezero až po kontroverzní Monology vaginy. Z muzikálů zde momentálně uvádějí Pokrevní bratry, Ghost The Musical, Legally Blonde The Musical, Spamalot nebo Dolly Parton – 9 To 5 The Musical.
Monty Python’s Spamalot nabízí humor typicky britský, zdejší diváci mu dokonale rozumí a reagují adekvátně. Do varu je dostává už úvodní „folklorní“ sborovka Finland, Finland, podobně jako hned následující „svoz mrtvol“. Inscenace je té plzeňské ve své koncepci hodně podobná, jede však, především hudebně, v rychlejším tempu, což není ani tak zásluhou inscenátorů, ale krátké a úderné angličtiny. Zkrátka, to co v češtině vyžaduje určitý opis, je v originále jasné a stručné. Výtvarně se manchesterské představení (scéna a kostýmy Hugh Durrant) pohybuje někde mezi broadwayskou opulentností a plzeňskou scénografickou úsporností. Na jevišti rovněž není přebytek kulis, snad jen hrad Camelot je jaksi výstavnější a les pohádkovější. Kostýmy jsou více historizující, ale bohužel méně odvážné (zejména závěrečný „homosexuální karneval“ je v Plzni výtvarně vtipnější).
Eric Idle a John Du Prez napsali vynikající hudební show, která sice z původní verze jen vychází (příběhem a obsazením postav podobnost s předlohou takřka končí), ale hra dostává díky písním novou dynamiku, která žene děj vpřed neuvěřitelnou rychlostí, byť někdy songy jen operetním způsobem navazují na již „nahozenou“ jevištní situaci. Podivínského Krále Artuše hrál Marcus Brigstocke, vynikající zpěvák i tanečník, jenž však v některých momentech hry nebyl herecky zcela přesvědčivý. Režisér Christopher Luscombe jeho ústy vložil do představení navíc několik reklamních sloganů, jimž neangličan jen těžko porozumí. Skvělý byl však Todd Carty v úloze věrného Artušova průvodce Patsyho, jehož přesnost výrazových prostředků byla až neuvěřitelná. Podobně se dařilo i Jodie Prenger v roli Jezerní dámy – aplaus sklidila nejen za infantilní píseň zhrzené divy, ale také za lehkost odehraných extrémně komediálních partů a excelentní hlasový fond. Rytíři Sir Bedevere (Robin Armstrong), Sir Robin (Samuel Holmes), Sir Galahad (Simon Lipkin) a Sir Lancelot (Graham MacDuff) doslova válcovali představení obrovskou energií, v tanečních sekvencích byli až neskutečně sehraní a přesní v detailech. David Langham v úloze zženštilého prince Herberta je miláčkem publika, takže atmosféra v hledišti často připomínala kotel na fotbalovém stadionu místního slavného klubu. Všichni podávali skvělé výkony, ovšem pro Plzeň srovnání nevychází vůbec špatně – český Spamalot vás totiž ve výborném nastudování i obsazení pobaví stejně. A ten anglický, překvapivě, nenabízí o nic víc originálního „montypythonovského“ humoru, který skalní příznivci skečů legendární humoristické formace možná v muzikálu postrádají.
V dobré náladě z vydařeného představení mne další den čeká velké místní lákadlo: Prohlídka nadzvukového dopravního letadla Concorde, které je po vyřazení z pravidelného provozu umístěno v místním malém leteckém muzeu, které nese název The Runway Visitor Park Manchester Airport. Spíše než o opravdové letecké muzeum se jedná o spotterské místo, které slouží fotografům a leteckým nadšencům ke sledování provozu na letišti. Z dopravních letadel jsou zde k vidění na volné ploše prototyp Avro RJX a starší proudový třímotorák Hawker Siddeley Trident. Největší chloubou je ale samozřejmě zmíněný Concorde registrační značky G-BOAC z flotily British Airways. Jelikož se jedná o jediné místo na světě, kde se můžete osobně posadit do kabiny i kokpitu tohoto mystického stroje, je třeba se objednat přes webové stránky air parku s dostatečným předstihem – do letadla se každý den podívá jen deset desetičlenných skupin.
Pro neznalé pár dat z historie: Aérospatiale-BAC Concorde 101/102 (z lat. concordia, svornost) je nadzvukový dopravní letoun, který provozovaly British Airways a Air France, každá společnost po sedmi kusech. Byl vyvinut v 60. letech minulého století, první let vykonal prototyp 2. března 1969, do pravidelného provozu byl zařazen v roce 1976. Přestože výrobce evidoval desítky objednávek z celého světa, kvůli ropné krizi na začátku 70. let se nadzvuková letadla ukázala jako komerčně nezajímavá, hlavně pro enormní provozní náklady. Všechny objednávky byly stornovány, jen letecké společnosti Air France a British Airways musely Concordy převzít. Dodnes letadlo, společně se sovětským TU-144, znamená naprostý a nikdy nepřekonaný vrchol dopravního letectví – přelet přes Atlantik mu trval pouhé 3 až 3,5 hodiny v letové hladině 15 – 18 km… Důvěrou bohaté klientely otřásla až nešťastná nehoda v roce 2000 při vzletu v Paříži, během níž kovový odpad z dráhy prosekl nádrž letadla, jež následně havarovalo a všech 109 osob na palubě zahynulo. Přitom během 27 let provozu nikdy nedošlo k fatální nehodě nebo větším problémům. V roce 2003 byl tento král nebes, ke smutku mnoha příznivců, navždy stažen z provozu. Veškeré aktivity k jeho obnově (např. při příležitosti letošní olympiády v Londýně) zatím selhaly.
Na letišti v Manchesteru Concordu postavili speciální pavilon, ve kterém nalezneme recepci, malý kinosál, restauraci a vlastní hangár. Exkurze začíná právě v kině krátkým filmem o letadle a následně pokračuje vlastní zevrubnou prohlídkou letadla. Přestože jsem stejný typ stroje viděl již několikrát v Paříži, vždy na mě zapůsobí naprosto ohromujícím způsobem. Toto letadlo se zkrátka vymyká všemu, co lze na nebi vidět. Po prohlídce exteriéru vstupujeme do letadla, kde nám bývalý steward z tohoto typu podává podrobný výklad. Během něho sedíme v pohodlným kožených sedadlech podobně, jako v dobách jeho největší slávy nejbohatší a nejmocnější světové celebrity. Bonbonkem na závěr je pak návštěva kokpitu po dvojicích, kdy máme možnost posadit se za knipl tohoto slavného stroje. Na 40 minut strávených v interiéru Concorde nikdy nezapomenu a investovaných třinácti liber rozhodně nelituji.
Přestože naší zpáteční cestu poněkud pokazila porucha motoru Boeingu 757 a následné čtyřhodinové zpoždění při návratu, Manchester nás nezklamal a již nyní se těšíme na další muzikálový výlet.
JIŽ NYNÍ VÁM MŮŽEME PROZRADIT, ŽE KONCEM ZÁŘÍ NAVŠTÍVÍME VE VÍDNI NOVOU INSCENACI MUZIKÁLU ELISABETH. ČTĚTE I NADÁLE NÁŠ MAGAZÍN!
Foto:
1, 2, 3, 4) Opera House Manchester
5, 7) Vítězslav Sladký
6) Hans Ditzen
