Pokud se dobře pamatuji, dvě inscenace způsobily v osmdesátých letech 20. století v plzeňském divadle poprask. Byla to činohra Princezna Alarika, v jejímž závěru se asi na tři vteřiny svlékla tehdejší hvězda souboru Ilona Vaňková zcela do naha, podobnou pozornost pak budil muzikál Zvonokosy, uvedený v Komorním divadle v roce 1987. Považte, že v době, kdy nejpeprnější nadávkou, kterou jsme mohli slyšet z televizní obrazovky, bylo “herdek” a i značně obhroublý doktor Štrosmajer si musel vystačit s holubičkami a “krávou nebeskou”, se na jevišti mluvilo veřejně o vykonávání malé potřeby a Judita Čuprová byla nazvána kurvou! Rovněž na heslo “Čůrejme pokrokově” neměli socialističtí cenzoři jednotný názor. V každém případě na Zvonokosy bylo narváno a do divadla se hrnuli i ti, kteří v něm dosud nikdy nebyli. Vybuchla bomba a každý chtěl být u toho. Už před tím ovšem muzikál sklízel nemenší úspěch v Hudebním divadle v Karlíně, kde měl v roce 1983 premiéru a v hlavních rolích excelovala celá tehdejší slavná karlínská generace, tedy Laďka Kozderková, Ladislav Županič, Věra Macků, Hana Talpová, Karel Bláha či Vratislav Kadlec. Jako jeden z mála muzikálů vyšly Zvonokosy dokonce na LP. Rychlostí blesku se jejich sláva šířila dál a v několika letech je měly na repertoáru všechny tehdejší velké operetní soubory. Traduje se, že i Madeleine Chevallierová, vdova po autorovi knižní předlohy, označila český muzikál ze nejlepší divadelní přepis všech dob. Vtipně napsané libreto Petra Markova skvěle doplnily chytlavé písničky Jindřicha Brabce.
Když oznámilo Divadlo na Orlí brněnské JAMU záměr vrátit se k slavnému kusu, nebyl jsem si jistý, zda je vůbec možné v dnešním převulgarizovaném světě zaujmout téměř nevinnou hříčkou o stavbě pisoáru v jihofrancouzském městečku. Navíc se v poslední době brněnská studentská scéna spíš zaměřovala na u nás dosud neuvedené zahraniční muzikály (Footloose, Taneční maraton na Steel Pier, Jerry Springer: Opera) nebo autorskou tvorbu, než na starší české muzikály. Mé obavy se ale ukázaly jako liché. Studenti muzikálového herectví s nemnoha hosty pod režijním vedením pedagožky Sylvy Talpové dokázali, že tahle rozverná hudební komedie prostě nestárne. Zatímco v minulosti největší divácký ohlas vyvolávaly dříve nezvyklé “prasárničky” obsažené v textu, nyní zase naplno vyzněly hlášky týkající se předvolebního boje (v době vlády jedné strany pro nás těžko pochopitelné…) a zejména pak humor obsažený v hudbě. Mladí adepti hereckého řemesla si se slovními hříčkami i situačním humorem pohráli se zjevnou chutí a nadhledem. V některých situacích možná mírně přehrávali, ale ve zmíněném žánru pořád mohlo jít o chtěnou stylizaci. Překvapilo, s jakou vervou zkušených komiček se mladé dámy vrhly do svůdnických hrátek, pánové naopak ustáli předvolební bojůvky s elegancí ostřílených mazáků.
Nejvíc potěšila skutečnost, že všichni uhráli a odzpívali své party na velmi dobré úrovni. Úlohu staré panny Eulálie Čubíkové ustála s kamennou tváří výborná Katarína Mikulová, Kristýna Štarhová a Markéta Pešková zaujaly jak v úlohách sympaticky nadržených nevěrných manželek Judity Čuprové a Jarmily Macarátové, tak v poloze místních klevetnic. Před nelehkou dvojrolí stála Michaela Baladová – coby hraběnka z Kratihájů a nepřítelkyně moderních pořádků vystupovala velmi dominantně, naopak postavě nenadále otěhotnivší Růženky Baráčkové vtiskla ráz naivky. Podobně uvěřitelný byl i Štěpán Kaminský, který ztvárnil faráře Calabu i mírně přitroublého manžela Ferdu Čupru, playboyovi Lorencovi Pořízkovi v podání hostujícího Kristiána Pekára bych “spolknul i s navijákem”, že viděl Louvre a Notre Dame… O zdařile vybalancovaných postavách spolustraníků Kulíška a Pěšinky už byla řeč, tak jen jména dalších nadějných herců – Jiří Daniel a Daniel Rymeš. V pantomimické poloze němého Vincka zaujal David Šiller. V ostatních rolích během první premiéry vystoupili Jan Polášek, Ondřej Halámek a Jakub Mareš.
Zásluhou Sylvy Talpové působí celá inscenace velmi dynamicky, aniž by ztratila řád, přičemž si režisérka musela poradit s množstvím zdvojených postav a charakterově i výtvarně je odlišit. Povedlo se jí vytvořit představení zábavné, vtipné, bez nadbytečného sentimentu ztvárnila i jedinou vážnou scénu hry, kdy za všeobecného zmatku umírá na scéně obecní blázen Vincek. Přiznávám, že zpočátku jsem měl určitý problém s moderními aranžemi Tomáše Küfhabera, ale možná je to jen tím, že mám původní verze prostě víc v uchu (premiéru dirigoval od kláves Daniel Kyzlink). Líbily se modernější choreografie Davida Strnada i dráždivé kostýmy Alice Novotné, jež je zároveň autorkou jednoduché scénografie. Texty upravil dramaturg Karel Spurný.
Zvonokosy baví na Orlí diváky stejně, jako ve velkých divadlech před pětadvaceti třiceti lety. Jejich humor překvapivě nezestárl, stejně jako ústřední hity Bonviván, Jen nám dejte šanci, Píseň o smrti nevinného blázna, Ať žije truňku král či obě finále. Povedená klasika, které vdechli studenti nový život!
Foto: Václav Mach
