Návštěvníky české premiéry broadwayského muzikálu Titanic vítala netradičně zcela zšeřelá Hudební scéna. Prý porucha na rozvaděči elektřiny. Mezi diváky se ovšem ihned rozletěla „zaručená“ teorie, že jde o jeden z originálních inscenačních nápadů režiséra Stanislava Moši, neb na troskotající lodi obvykle proud také vypadává… Každopádně diváci ukázněně a v poklidu čekali na začátek představení a lehce znejistět by je mohla snad jen voda protékající do hlavního sálu. „Děj se co děj“ odvedli technici perfektní práci a představení začalo s pouhým desetiminutovým zpožděním.
Muzikál Titanic napsali dva bardi hudebního divadla, americký spisovatel a dramatik Peter Stone (muzikály Sugar, 1776, Woman of the Year, The Will Rogers Follies) a hudební skladatel Maury Yeston (Nine, Grand Hotel, Phantom). Oba na vrcholu tvůrčích sil a s množstvím divadelních i filmových zkušeností. V roce 1997, kdy měl Titanic premiéru na Broadwayi, bylo Stonemu (1930 – 2003) sedmašedesát, Yeston (nar. 1945) byl poměrně čerstvým padesátníkem. Motiv zkázy nejznámější lodi světa přitom oba muzikálové tvůrce přitahoval už od roku 1985. Domnívali se, že by sám o sobě hodně dramatický příběh mohl posunout hudební divadlo zase o krůček dopředu. Téma, mnohokrát zpracované v dokumentech i nejrůznějších uměleckých dílech, nabízelo dostatek dobových reálií, ale zároveň i značný prostor pro fabulaci. Co si lze přát víc. Nová show zaznamenala velmi slušných 804 repríz a především sklidila celou úrodu prestižních „Tonyček“, kterých získala celkem pět. Jak uvádí dramaturgyně Klára Latzková i další zdroje, v další americké slávě muzikál zřejmě přibrzdil slavný a dlouho očekávaný velkofilm Jamese Camerona, který šel do kin ve stejném roce. Kuriózně tak dva zcela odlišně zpracované „Titaniky“ získaly v roce 1997 Tony za nejlepší muzikál i Oscara za nejlepší film.
Pokud se podíváme na nejrůznější knižní, filmová i divadelní ztvárnění potopení Titaniku (včetně Cameronovy verze), vídáme tu více, tu méně romantický kýč. Co ovšem v Brně právě odpremiérovaný muzikál nad jiné verze povyšuje, je velmi kvalitní Yestonova hudba. Už lehce disharmonická krátká předehra předznamenává rozbouřené moře. Většina hudebních čísel pak poctivě slouží libretu, na rozdíl od jiných autorů Yeston nemění hudební styl v každé písni, ale vše propojuje v dobře fungující hudebně dramatické soukolí. Perfektně do díla zapadá i Irský tanec a zejména pak strhující Ragtime, módní to záležitost přelomu 19. a 20. století. Orchestr MdB, vedený při premiéře dirigentem Danem Kalouskem, opět prokázal svojí vysokou profesionalitu a hrál opravdu skvěle. Ohromující zvuk nárazu Titaniku do ledovce byl jen třešničkou na poctivě upečeném dortu.
Stanislav Moša, který muzikál ve spolupráci se Zuzanou Čtveráčkovou také přeložil, už Titanic režíroval loni v létě na břehu jezera ve švýcarském Walenstadtu. Zde logickou dominantu scény tvořil obří model kotvícího Titaniku. V podmínkách klasického divadla si režisér musel vystačit se skromnějšími reáliemi, ovšem i tak je scénografické ztvárnění velkolepé. Christoph Weyers navrhl dominantní kapitánský můstek stejně působivě, jako kajuty a sály všech tří tříd, realisticky působí i kotelna nebo pracovna telegrafisty. Za nadmíru imaginativní však považuji zejména iluzorní proměnu ledovce v jakýsi chrám na konci představení, jenž až mrazivě propojuje svět přeživších s pietou k obětem katastrofy. Kostýmy Andrey Kučerové respektují britskou módu začátku 20. století, jsou výpravné a slušivé. K nejvýraznějším kladům inscenace pak počítám zejména schopnost Mošova „filmového střihu“, kdy obrovské množství figur a figurek servíruje v rychlých proměnách divákům zcela čitelně. Každý má svoji charakteristiku, od postav hlavních až k epizodním.
V Titaniku hraje prakticky celý velmi početný soubor Městského divadla Brno. Z některých jmen možná nové dílo udělá hvězdy, jiné „star“ naopak vidíme tentokrát v company. Těžko soudit, které z postav bychom měli označit za hlavní. Určitě se jedná o Kapitána, kterého zemitým způsobem hrál při premiéře Zdeněk Junák. Jeho Edward J. Smith je správný chlap, tzv. stará škola, který nerad slevuje ze svých zásad a dokáže zachovat chladnou hlavu v jakékoli situaci. To Jiří Mach alias snaživý, ale trochu váhající 1. důstojník Murdoch, na svojí šanci teprve čeká. Na divadelních prknech už své kvality prokázal, ovšem moře je neúprosné… Zejména, pokud do všeho mluví i Petr Štěpán coby majitel lodi J. Bruce Ismay, který nedokáže krotit svojí vášeň pro zdolávání limitů technických i podnikatelských.
Petr Gazdík tentokrát opustil svět nejrůznějších rozervanců z Bídníků, Jekylla a Hydea nebo Pískání po větru a svou postavu seriózního lodního konstruktéra netradičně ozdobil nejen kulatými brýlemi, ale také méně heroickým pěveckým projevem, což charakteru role jednoznačně prospělo. Drsnou mužnost i strohou eleganci svým postavám zase propůjčili Dušan Vitázek jako zamilovaný topič Barrett a Igor Ondříček v úloze vrchního stewarda 1. třídy. Jako vždy byl pěvecky excelentní Lukáš Slanina, hrající trochu podivínského telegrafistu Bridea. Za neodolatelná revuální čísla si vysloužil potlesk na otevřené scéně brilantně tančící kapelník palubního orchestru Jakub Zedníček.
Správný muzikál musí mít svůj milostný příběh. Na Titaniku k sobě zahoří láskou pasažéři třetí třídy Jim Farrell a Kate McGowan. Snad neprozradíme mnoho konstatováním, že na rozdíl od skutečnosti i filmového ztvárnění oba přežijí. Na Hudební scéně onu zamilovanou dvojici při premiéře ztvárnili herecky i pěvecky přesvědčivý Marek Kolář a půvabná Eliška Skálová, která snad musí pouze vylepšit artikulaci v dialozích. Jejími společnicemi jsou další dvě temperamentní Kate v nastudování Viktórie Matušovové a Lucie Bergerové. Hlavními nositeli nostalgie se stává v této verzi postarší pár movitých manželů Strausových, když Ida, stejně jako ve skutečnosti, odmítne nastoupit do záchranného člunu a setrvá věrně po boku svého manžela až do smrti na dně oceánu. Scéna, kdy Zdena Herfortová s Ladislavem Kolářem popíjí šampaňské na naklánějící se lodi, patří k vrcholům inscenace. Oba skvělí herci právě zde dokázali pod vedením zkušeného režiséra povýšit v úvodu zmíněný romantický kýč na úroveň „obyčejného“ partnerského souznění, klidu a smíření se s osudem. Hraje se bez patosu, a o to působivěji.
Přesto, nebo možná proto, řada diváků nezadržela v závěru představení slzy. Titanik vyplul z Hudební scény a nabídl vše, co se od podobného kusu očekává – výbornou hudbu, strhující taneční čísla, velkolepou výpravu a opravdu dobré herecké výkony. Ctěnému P.T. publiku se doporučuje „kapesníčky s sebou“!
Foto: Jef a Tino Kratochvilové
