DON CAMILLO & PEPPONE, VBW / Deen van Meer
Po úspěšném světovém hitu Evita, který byl v divadle Ronacher uprostřed Vídně k vidění až do konce roku, přišel čas pro trošku experimentů. Nejenže v Raimund Theater, druhé budově spadající taktéž pod VBW (Spojené scény vídeňské) proběhla již na konci září loňského roku světová premiéra muzikálu Schikaneder s hudbou Stevena Schwartze, který je tam ještě měsíc k vidění, i v Ronacheru tentokrát najdeme novinku. 27. ledna tohoto roku oslavil totiž na jeho prknech premiéru muzikál s názvem Don Camillo und Peppone skladatele Daria Farina (mj. autor hitu Felicita) a libretisty Michaela Kunzeho. Světová premiéra muzikálu se konala již před rokem, 30. 4. 2016, ve švýcarském St. Gallenu, kde inscenace vznikala v koprodukci s VBW s úmyslem ji později uvést i ve Vídni, což se také stalo. Od lednové rakouské premiéry je příběh plný nekončících hádek katolického kněze s komunistickým starostou v krásné budově jen kousek od Stephansdomu téměř denně k vidění.
Příběh muzikálu vznikl na motivy italských klasických filmů z padesátých let. Celý je rámován jako vyprávění staré babičky, devadesátileté Giny, která vzpomíná na své mládí a lásku – velice pěkně pak působí momenty, kdy se tato žena setká se svým mladým já, či se náhle vrátí o desítky let zpátky na svůj svatební den. Ocitáme se po konci druhé světové války kdesi v malé italské vesničce. Komunisté vyhráli ve volbách, starostou se stává velice cílevědomý Peppone, což katolickému knězi Don Camillu, který rád rozmlouvá s Bohem – pro kněze celkem normální záležitost, tady to ovšem hraničí již s jistým rozdvojením osobnosti – nedá spát. Má strach, že poměry, které ve vesničce Boscaccio doposud vládly, vezmou za své a že on přijde o své ovečky, které léta vychovával k tradičním hodnotám. Tento věčný boj mezi dvěma rivaly ovšem velice dobře pasuje i do dnešní doby. Don Camillo i Peppone jsou pouze zástupci dvou naprosto rozdílných ideologií, které se spolu znovu neustále střetávají a narážejí na sebe, jeví se, že spolu nemůžou fungovat, ale vlastně je to přesně naopak – nemůžou být jedna bez druhé, protože se navzájem posouvají kupředu, mají jen jeden společný cíl, a tím je společné štěstí všech, kterého lze docílit jen pomocí kompromisů. Celý příběh je protkán mnohými spory, ale i ukázkou toho, jak dva naprosto rozdílní lidé spolu můžou fungovat, pokud k sobě chovají vzájemnou úctu a toleranci. Spolu jsou sice v neustálých hádkách, ale jeden bez druhého by nebyl nikdo. Celý muzikál vlastně začíná scénou, kdy se Don Camillo vyčítavě ptá Boha, jak „tohle“ mohl dopustit. Ten mu ovšem odpoví, že „tohle“ je demokracie, a že lidi si sami zvolili, co chtěli. Na tomhle politickém pozadí se odehrává ještě krásný romantický příběh, ve kterém hrají hlavní role katolicky vychovávaná dívka Gina a Mariolino, jehož otec patří ke komunistům. Samozřejmě, jak už to bylo i v případě Romea a Julie, mladí se milují, ačkoliv jejich rodiny se nesnáší, stejně jako mladí veronští milenci prosí faráře o tajný sňatek a stejně jako oni jsou ochotní spolu zemřít. Konec je ovšem trošku šťastnější, Don Camillo a Peppone dokáží včas zabránit katastrofě a šokem přimět rodiny ke smíru. Sňatek Giny a Mariolina se tak stává jakýmsi symbolem a oslavou akceptování a tolerance, která vede ke šťastnému společnému soužití. Příběh je to sice velmi nápaditý, ovšem nutno říct, že trošku složitější, tudíž pro lidi, co neumí jazyk nebo alespoň nerozumí tematice, to tentokrát asi úplně není. I když, je pravda, že hudebně najdeme hned několik krásných a zapamatovatelných melodií.
DON CAMILLO & PEPPONE, VBW / Deen van Meer
Kromě již zmíněného skladatele Daria Fariny a libretisty Michaela Kunzeho (jehož rukopis, který se např. nevyhýbá vážnějším tématům, které ovšem dokáže vtipně zaobalit, je v díle opět velmi znatelný), bych ráda vyzdvihla scénografii Petera J. Davisona. Umístění orchestru na zvýšenou lávku přímo na scénu dokonce zvuk nijak nezhoršuje, právě naopak. Problémy se srozumitelností zpívaných sborových pasáží ovšem přetrvávají i tady. Odsunutím muzikantů vznikla také na místě orchestřiště nová hrací plocha, ze které byla vytvořena řeka, opravdu reálně naplněna vodou (Stará Gina se v ní brouzdala, a při velikonočním týdenním uvedení Jesus Christ Superstar v témže divadle se dala králem Herodem velice vtipně využít jako swimming pool). Pod orchestrací, kostýmy či choreografií jsou podepsány z Vídně již známá jména, dirigent Koen Schoots, Dennis Callahan (mj. Mozart!, Tanz der Vampire nebo Elisabeth) a kostýmní výtvarník Yan Tax (taktéž pracoval na Mozartovi či Elisabeth). Za světelný design zodpovídá Michael Grundner, za zvuk pak Thomas Strebel. Pod celou inscenací je režijně podepsán Andreas Gergen, který se ve Vídni také podílel již na několika inscenacích, jako jsou Das Phantom der Oper nebo Love never dies, a i v příští sezóně bude podepsán pod jednou z chystaných premiér, a sice pod muzikálem s hity Rainharda Fendricha, I am from Austria.
Don Camillo und Peppone nabízí spoustu hezkých scénických i režijních nápadů, kromě již zmiňovaného bazénku jsou to například pouliční zvířata, pejsci a kočky, kterým jednotliví členové ansámblu slouží jako loutkovodiči. Odvádí ale výbornou práci, dávají zvířatům přirozený a lehký pohyb, což má na svědomí, že právě tyto momenty si nejvíce lidí zapamatuje. Kulisy jsou dost pohyblivé, na scéně se neustále něco děje, přitom to ale nepůsobí zmateně, všechno má svůj klid a řád. Opravdový vrchol představení ale nastane těsně před pauzou, na konci prvního dějství. Lidé se schází u řeky a začíná pršet – ale doopravdy pršet. Vydatný nepřestávající déšť se vším všudy, zvukem i vzhledem – myslím že lidé v první řadě musí mít ještě intenzivnější pocit. Kdyby ještě voněl jako příroda po dešti, opravdu uvěřím, že se tady nejedná o žádný divadelní trik. Prší na konci první půlky, prší v celé přestávce. A když začne druhé dějství, jsou všichni herci promočení až na kůži. Tak jednoduché a tak fascinující. Jak málo stačí k obrovskému úspěchu. Za zmínku stojí i děkovačka, která tentokrát nespočívá ve statickém uklánění se jednotlivých herců, ale rozvíjí příběh dál – sledujeme, jak to se všemi dopadlo, těhotná obyvatelka městečka, která s velkým pupkem předešlé dvě hodiny skákala po jevišti, konečně porodí, starý dědeček Nonno a jeho mladá přítelkyně Laura si užívají každou minutu své lásky, stejně jako mladí novomanželé Gina a Mariolino. Don Camillo a Peppone si stále dělají malé naschvály, ale navzájem si pomáhají.
Stejně jako ve spoustě dalších zahraničních představení, i tady dělá ten markantní rozdíl mezi českým a světovým muzikálem hlavně výběr obsazení. Hned v roli staré Giny jsme bohužel neměli to štěstí na všemi opěvovanou muzikálovou hvězdu Mayu Hakvoort, viděli jsme její záskok, Barbaru Tartagliu. Podobně jako mnohokrát, i tato představitelka je důkazem toho, že v zahraničí opravdu téměř není rozdíl mezi hercem, jenž roli hraje každý den a tím, kdo se v ní objeví dvakrát měsíčně. Pěvecky i herecky byla skvělá, milovat jste ji museli jako skoro senilní stařenku, která si s výskotem a jásáním zmáčela nohy v řece. Jako svobodomyslný Don Camillo, který se ovšem nebojí kvůli spravedlnosti použít i vlastní pěst, se objevil Andreas Lichtenberger, který své kolegy převálcoval především pěveckým projevem, jeho sólová píseň „36 Häuser“ o lásce k domovu a 170 lidem, vám ještě dlouho bude znít v hlavě. V roli ukáže i svůj velký komediální talent. Není divu, že právě on byl vybrán do role Heroda v koncertní verzi muzikálu Jesus Christ Superstar. Jeho protivníka, starostu Pepponeho, ztvárnil Frank Winkels, v roli mladého zamilovaného páru se objevila Jaqueline Bergrós Reinhold a Kurosch Abbasi, jehož jméno vám bude známé např. z muzikálu Elisabeth, kde se proslavil jako Luigi Luchini. Dále jako několikrát umírající děda Nonno Ernst Dieter Suttheimer a jako jeho mladá milenka, učitelka Laura Castelli, Femke Soetenga.
DON CAMILLO & PEPPONE, VBW / Deen van Meer
Ačkoliv vlastně nemůžu říct, že by něco bylo špatně, nebo něco nefungovalo – právě naopak – je nutné konstatovat, že v případě Don Camilla jsem ve Vídni poprvé zažila muzikál bez jakéhosi „wow efektu.“ Možná to souvisí s tématem, které není až tak prvoplánové a předpokládá hlubší zájem a povědomí diváků, protože hudba, scéna, režie i představitelé jsou skvělí, všichni odvádí výbornou práci, stejně tomu ale chybí takový ten kousíček, který z dobrého díla udělá dílo nezapomenutelné a z obyčejného muzikálu udělá světový hit. Své publikum si ale Don Camillo und Peppone najde tak jako tak, tím jsem si jistá.
Pokud se rozčilujete nad plytkými příběhy českých muzikálů, v divadle chcete vidět inteligentní děj a inteligentní humor a jste třeba ještě milovníky novodobé historie, pak je Don Camillo a Peppone přesně pro vás. Tuto povedenou komedii můžete ve Vídni vidět ještě do konce června. Pak se Ronacher stane zase na nějakou dobu bydlištěm upírů, protože po několika experimentech a světových premiérách se ve Vídni od září vracejí k jistotě – při příležitosti 20. výročí od prvního uvedení muzikálu Tanz der Vampire se tento kus opět vrací do svého rodiště. Jak velké budou jeho oslavy, jestli se plánuje něco konkrétního na přesné výročí, tj. 4. 10. 2017, či kdo si v muzikálu zahraje, je zatím pouze žhavým tématem všech diskuzí. Ale již během června se všechno odhalí, zprávy z tiskové konference okamžitě přivezeme. Pokud jste si zamilovali Ples upírů v Praze, věřte, že budete nadšení z toho, vidět upíry tam, odkud skutečně pocházejí a kde se cítí doma.
DON CAMILLO & PEPPONE, VBW / Deen van Meer
