Sněhová královna je dost drsná a ponurá pohádka Hanse Christiana Andersena, ostatně jako celý „sever“, odkud světoznámý spisovatel pochází. Produkční společnost Pixa – Pro uvedla v sobotu 20. září na scéně Divadla Hybernia zbrusu nový muzikál hudebního skladatele Zdeňka Bartáka s totožným názvem, ovšem s pozměněným dějem a zcela odlišnou náladou příběhu. Zůstal jen základní syžet, zmizely slzy a až skoro hororové momenty, provázející originál i některá filmová zpracování. Naopak přibylo množství vtipných situací, které provází cestu Gerdy za milovaným Kayem. Už v programu inscenátoři upozorňují, že je hrdinům 19 a 21 let, jejich dětské přátelství se mění v lásku. Ani poté, co se Kay poraní o střep z rozbitého královnina kouzelného zrcadla, nestává se úplně zlým, jak by se očekávalo, jen Gerdu trochu puberťácky zlobí svým přehlížením. Poté, co Kay odchází do ledového paláce, soustřeďuje se děj muzikálu (autory scénáře jsou Alena a Jan Pixovi, všechny písně otextovala Kristýna Pixová s využitím jednoho textu Ondřeje Suchého) na putování Gerdy ročními obdobími, jimž vládnou sestry Sněhové královny – Jarní víla, Letní princezna a Podzimní loupežnice. Takto vystavěný děj umožňuje rozvinout na jevišti barevnou a energickou show, které momentálně nemá v Praze obdoby.
Popsanému konceptu podléhá i celková charakteristika postav. Ledová královna není tentokrát hlavní představitelkou zla, v podání Dagmar Patrasové je to vlastně taková blahosklonná teta, která zpovzdálí sleduje a usměrňuje hru. K tomu jí slouží zejména dva našeptávači, rádce On, který je dobrý a naopak zlá rádkyně Ona, jež chce ovládnout zimu a zmrazit veškeré dobro. Zábavné situace vykřesali tvůrci z jistého nadhledu k ztvárnění dalších figurek. Například z vrány, která nasměruje Gerdu během její roční cesty ke královskému paláci, se stává „sympatický soused Vrána“, jenž tančí a parádně swinguje na klarinet či saxofon. Hudební a taneční potenciál je nalezen i v místech, kde bychom ho v předloze nehledali.
O hudebním skladateli Zdeňkovi Bartákovi rozhodně nikdo nemůže říct, že neumí napsat hit, má jich na svém kontě už nespočet. I ve Sněhové královně velkými melodiemi doslova hýří, ať už se jedná o romantické songy Gerdy a Kaye, vtipné popěvky pana Vrány, prince a loupežníků či temperamentní písně Jarní víly a Letní princezny, které i divákům doslova šijí s nohama a vybízí k tanci. Až operně vypjaté party zlé rádkyně svou mohutností tvoří jakýsi „popový chorál,“ jenž ve vynikajících aranžích Daniela Bartáka rozezvučel Hybernii nebývalou silou. Podobně jako u Casanovy (Mozart a Bizet), Barona Prášila (Abba) si i tady dovoluje Zdeněk Barták drobný hudební fór, když zařadí do písně pár taktů ze Straussova Netopýra.
Pokud má někdo lví podíl na skutečnosti, že Sněhovou královnu můžeme považovat za plnohodnotný muzikál, je to bezpochyby režisér Lumír Olšovský. Spolu s tvůrci nejdříve namixoval výborné herecké a pěvecké obsazení, v němž nalézáme jak osvědčené a protřelé hvězdy (bez kterých to v Praze nejde), tak mladé začínající herce a zpěváky, z nichž někteří už na sebe upozornili na oblastech nebo v menších projektech. Olšovskému se podařilo to, co například uznávanému filmovému režisérovi Filipovi Renčovi mnohdy nevyšlo – nepříliš divadelní prostor Hybernie „zdivadelnit“, ve spolupráci s choreografkou Helenou Peerovou rozhýbat a všem účinkujícím vnuknout, že to dělají pro radost. Tu samou radost má i kritik, když sleduje práci režiséra, který hudebnímu divadlu skutečně rozumí, chápe jeho principy a zákonitosti, lhostejno, zda se jmenuje Ďurovčík, Moša, Meluzín, Balaš nebo Olšovský. Vše šlapalo jak má, bez hluchých míst a dokonce bez nadužívání mnoha technických zbytečností. I scéna Martina Černého je pohádkově čistá, projekce využívá umírněně a zřídka, jen k dotvoření obrazu. Kostýmy ušité dle návrhů výtvarnice Kateřiny Bláhové jsou až rozmařile nádherné, mnohdy podporují humorný ráz figury. Že všichni zpívají lépe, než je na pražské scéně obvyklé, je zásluhou Lindy Finkové a už zmíněného Daniela Bartáka.
Hlavním hrdinům pohádky, Gerdě a Kayovi, propůjčili pěkné hlasy a mladistvý vzhled Ivana Korolová a Jan Kopečný, jeden z hlubockých Romeů. V moudrou Sněhovou královnu se proměnila při premiéře Dagmar Patrasová, podobě dobra dal elegantní vzhled a příjemnou barvu hlasu Daniel Barták. Patrně nejlepší pěvecký výkon večera předvedla Michaela Nosková v exponovaném partu zlé rádkyně. Kdo tuto zpěvačku sleduje od jejích divadelních začátků, musí smeknout, jak se její výkony stále zlepšují. Podobným žolíkem bylo i obsazení čtyřrole pana Vrány / Zahradníka / Prince / a Loupežníka Felixem Slováčkem jr. O jeho všestranném hudebním nadání se ví, překvapil však talentem komediálním. Ten samozřejmě nechybí ani Ditě Hořínkové a Sabině Laurinové, jež se nemírně energicky a pěvecky i tanečně bezchybně zhostily rolí vládkyní jara a léta. Pro role rázných, tak trochu emancipovaných holek, se výborně hodí Eliška Ochmanová, která hraje Loupežnici Lú.
Těžko říct, zda není trochu škoda, že Sněhová královna ztratila svojí původní severskou syrovost. Pro muzikálové zpracování se ale jeví zvolená koncepce jako vhodnější. Vzniklo zábavné a přitom řemeslně kvalitní představení. I když jde o pohádku, nejedná se o vysloveně „dětské představení“, ale o rodinný titul bez jakéhokoli pejorativního přívlastku. Možná právě krása a láska je to, co současná společnost potřebuje.
Závěrem dovolte malou poznámku pod čarou. V loňské sezoně jsem navštívil asi osm představení v řadě (nejen muzikálových, ale také činoherních a nejčastěji operních), z nichž se mi žádné nelíbilo. Uvažoval jsem, zda se skutečně proměnila česká scéna v takový škvár, nebo jsem zkrátka jen divadlem unaven. Bohužel jsem stejný pocit nesdílel sám. Letošní sezona začala v neuvěřitelně rychlém tempu a nabídla tituly žánrově zcela odlišné, byť pod souhrnným označením „muzikál“. Viděl jsem studentsky rozverné Zvonokosy, krásně baladickou Divou Báru, evropsky velkolepého Fantoma Opery a zábavnou pohádku Sněhová královna. Každé z těch představení mne bavilo. Že by to s českým hudebním divadlem přece jen nebylo tak špatné?
Foto: Josef Hrubý (premiéra 20. září 2014)
