Recenze: Ostravská Rebecca se stala hitem českého muzikálového jara

Veronika Prášil Gidová, Katarína Hasprová (muzikál Rebecca)

Romantický bestseller s hororovými prvky Rebecca Duphne du Maurier, který u nás vyšel pod názvem Mrtvá a živá, jsem poprvé četl ve svých šestnácti letech, podruhé pak těsně před světovou premiérou stejnojmenného muzikálu ve Vídni. Okouzlila mne jeho mysteriózní atmosféra, a tázal jsem se, zda je možné ji účinně převést formou hudebního divadla na jeviště. Popravdě řečeno jsem o tom pochyboval a zamýšlel se, co zkušeného libretistu (Elisabeth, Mozart!, Ples upírů) a renomovaného překladatele (Evita, Cats, Sunset Boulevard, Mamma Mia, Fantom Opery…) Michaela Kunzeho přimělo opustit životopisná témata a vrhnout se na dosti komplikovaný text zmiňovaného románu. Když jsem pár měsíců po premiéře před deseti lety v Raimundově divadle poprvé zhlédl muzikálovou Rebeccu, veškeré obavy se rozplynuly. Nové dílo totiž nabídlo to, co současným muzikálům často chybí – silný příběh. Skutečné drama, které, podobně jako v případě operní Carmen či Traviaty, nemůže zničit ani režie nebo chudá výprava. Což ovšem rozhodně nebyl případ Rebeccy – produkci Spojených scén vídeňských režírovala Francesca Zambello, velkolepou scénu navrhl Peter J. Davison a v hlavních rolích zazářili Wietske van Tongeren, Uwe Kröger a Susan Rigvava-Dumas. Skvěle napsané libreto doplnila chytlavá hudba Sylvestera Levaye. Z Vídně se Rebecca rychle rozletěla do Německa, Finska, Maďarska, Ruska či do novodobých svatostánků muzikálu, tedy do Tokia a Soulu. Letos na jaře dorazila také do Ostravy.

Ostravský soubor operety a muzikálu navazuje Rebeccou na dramaturgickou linii českých premiér velkých světových, ale u nás nepříliš známých titulů, kterou započal muzikály Marguerite a Sunset Boulevard. Rebecca, ostatně jako původní román, vyniká především tajemnou atmosférou. Promyšlená koncepce Gabriely Petrákové plně slouží romantickému příběhu s detektivní zápletkou: V hotelu v Monte Carlu se bohatý vdovec Maxim de Winter setkává s novodobou Popelkou – sirotkem, která dělá společnost výstřední Američance paní Hopperové. Zamiluje se do dívky, nešikovné, dětsky upřímné, sympatické, ale nikoli oslnivě krásné, která v románu ani muzikálu nemá vlastní jméno, je zkrátka jen „druhou paní Winterovou“. K svatbě dochází záhy. Novomanželé přijíždí na své sídlo v Manderley, kde všichni žijí stínem majitelovy první manželky, za podivných okolností zemřelé Rebeccy. Co, či kdo stojí za její smrtí? Jaké tajemství skrývá oceán? A má vůbec bezejmenná vypravěčka příběhu „Já“ (Ich) šanci získat si respekt v zatuchlém domě s chladně hororovou atmosférou? Kým je její muž, o němž prakticky nic neví? Příběh se otevírá…

Současný velký muzikál, ať na Broadwayi, West Endu či ve Vídni, se neobejde bez nákladné výpravy (důkazem je vídeňský remake Mozarta či muzikálová novinka Schikaneder), o níž se hudební divadlo opírá už od dob klasické operety. I Ondřej Zicha vytvořil v podstatě realistickou scénu, samozřejmě s využitím moderních technologií. Pompézní prostředí luxusního hotelu v Monte Carlu střídá působivé šumění oceánu, temnotu světlo, v sídle Manderley divák nahlédne do velkých salónů i do strašidelně tajuplných komnat, podobně tísnivě působí námořní domek na pobřeží, důležitý artefakt celého příběhu. Ze závěrečné scény požáru a zkázy celého panství mrazí. Ani časté projekce nepůsobí samoúčelně, vše do sebe výtvarně dokonale zapadá. I s dobovými kostýmy Sylvy Zimula Hanákové, v nichž kontrastuje uměřená anglická elegance s americkou kýčovitou výstředností paní Hopperové. Ve filmových dotáčkách se vtipně mihne i šéf souboru muzikálu Patrick Fridrichovský (kněz), dirigent Marek Prášil (číšník) nebo choreograf Ladislav Cmorej (gondoliér).

Muzikál Rebecca

Zprvu submisivní postavu s názvem „Já“ interpretuje herecky zcela výstižně Veronika Prášil Gidová. Nesmělá a na ústrky zvyklá dívka se nakonec dokáže vzepřít svému osudu a navzdory všemu a všem zabojuje o své štěstí. Maxe neopouští ani v okamžiku, kdy se dozvídá, že její obdivovaný muž, podváděný a zneužívaný Rebeccou, se stal jejím vrahem. Šokující skutečnost novou paní de Winterovou neuvěřitelně posílí. Zlikviduje Rebeccou milované orchideje, rozbije její oblíbenou sošku, především ale skoncuje s věčným údělem „té druhé“. Proměna Prášil Gidové je uvěřitelná, sugestivní, emotivní. Vyrovnaný je i její pěvecký výkon, byť v duetech s de Winterem zůstala lehce ve stínu mohutného barytonu Lukáše Vlčka, jehož Maxim je charismatický, rozhodný, výbušný a samozřejmě tak trochu záhadný.

Stěžejní je pro celý muzikál obsazení partu správkyně sídla v Manderley, paní Danversové. Ta se už v románu stala symbolem podlých žen a v mnoha dalších dílech byla napodobována (vzpomeňme jen na Madam Bletcher z Mladého Frankensteina). Celým dějem prochází s jediným výrazem, zjevuje se nečekaně. Příběhu dodává démonickou atmosféru. Ostravští inscenátoři znovu sáhli po Kataríně Hasprové, která už excelovala coby Norma Desmond v muzikálu Sunset Boulevard. Neskutečná femme fatale… Její pohled je zběsilý, výraz minimalisticky uměřený. Zemřelé Rebecce zůstává fanaticky věrná až k sebezničení, svou posedlostí budí hrůzu. Stačí, aby zapalovala svíce, a tají se dech. Mrazivě suverénně interpretuje stěžejní songy „Rebecca“ či „Stále vítězí“, excelentní je i v duetu se svojí protivnicí s názvem „Misses de Winter jsem já“. K tomu hra očí, pomalá chůze… Nestává se často, aby veskrze negativní hrdinka sklidila největší potlesk. Bravo!

Všechny ostatní role v muzikálu, malé i větší, jsou v podstatě epizodní. Tou největší je úloha potrhlé Američanky van Hopperové, které patří dokonce dvě velká hudební čísla. Lenka Bartolšicová přes bizarní kostým a výrazně komediální pojetí ztvárnila svou postavu s nadhledem a bez přehrávání. Další výraznou figurou je místní blázen Ben, který se na okamžik dokonce stává jedním z podezřelých. Jan Vlas hraje uměřeně, ale nesmírně působivě. Jeho typickým gestem je dětinské mávání. Podobně podivínské, jako jeho až chorobná obava z blázince. Protipól k paní Danversové pak vytváří pár „hodných příbuzných“ Maxe de Wintera, jeho sestry Beatrice a švagra Gilese. Ti uklidňují vyhrocené situace, podobně, jako dobrý duch panství, správce Frank (výborný Juraj Čiernik). V roli neomaleného bratrance Rebeccy Jacka Favella jsem viděl Romana Haroka, jenž se sice zcela nezbavil operetního témbru, ale herecky byl až učebnicovou kreaturou úlisného bezpáteřního bídáka.

Veronika Prášil Gidová, Lukáš Vlček

Česká premiéra Rebeccy ukázala, jak velkou cestu ostravský muzikálový soubor během několika málo let ušel. Vše je daleko preciznější interpretačně i technicky – hudební nastudování Marka Prášila (reprízu řídil Jakub Žídek) je muzikálově plnokrevné, přesné a instrumentálně barvité, ozvučení prakticky dokonalé (se sound designem vypomohl zkušený Petr Košař). Totéž lze říct o choreografiích Ladislava Cmoreje. V gestech a mimice tak čisté provedení vídáme na české muzikálové scéně jen zřídkakdy. Mysteriozní atmosféru zásadním způsobem spoluvytváří zdařilé přebásnění Michaela Prostějovského.

Za neméně důležitou považuji skutečnost, že ostravští inscenátoři získali pro moderní muzikály publikum a přesvědčili jej, že hudební divadlo neuvízlo v dobách Hello, Dolly a My Fair Lady (svou vzdělanost koneckonců Ostravané potvrzují návštěvností také u dramaturgicky odvážných inscenací operního souboru). V Čechách se na neznámé tituly totiž moc nechodí a handicapem Ostravy je vzdálenost – odtud je to kamkoli dál, než z Plzně do Mnichova nebo z Brna do Vídně. Přesto Rebeccu, která by se v této kvalitě směle mohla hrát v Berlíně, Linci nebo Stuttgartu, diváci odměňují spontánním potleskem vestoje. A to je dobré vysvědčení!