Zvonokosy hudebního skladatele Jindřicha Brabce a textaře Petra Markova mají punc jedné z nejlepších českých hudebních komedií. Podle románu Gabriela Chevalliera autoři napsali muzikál v roce 1983 pro Hudební divadlo Karlín a premiéra se stala novodobou senzací. O čtyři roky později se titul dostal v originální výpravě i do Plzně, kde způsobil podobné pozdvižení. Jeho uvádění dokonce přežilo „sametovou revoluci“ a počet repríz se zastavil v roce 1992 až na čísle 65. V době, kdy si i značně obhroublý seriálový doktor Štrosmajer musel vystačit s holubičkami a “krávou nebeskou”, se na jevišti mluvilo veřejně o čůrání a Judita Čuprová byla nazvána kurvou! Na Zvonokosy bylo narváno a do divadla se hrnuli i ti, kteří v něm dosud nikdy nebyli.
Když šéf muzikálového souboru DJKT Plzeň Roman Meluzín uvažoval po téměř třiceti letech o návratu Zvonokos, vyjel jsem se podívat na studentské představení brněnské JAMU, abych zjistil, zda svérázný humor figurek z kraje Beaujolais může fungovat i v 21. století. Vrátil jsem se nadšen. A v očekávání premiéry, která se uskutečnila 5. března 2016 na scéně Velkého divadla.
Režie byla svěřena Martinovi Vokounovi, který v Plzni zanechal stopu v podobě skvělých činoherních inscenací (Jako naprostý šílenci, Portugálie, Porcie Coughlanová…). S velkým muzikálem měl zatím jedinou zkušenost, coby asistent režie pražské verze slavného Fantoma Opery. Jeho plzeňský muzikálový debut budí rozpaky. Podařilo se mu sice podtrhnout humornou nadsázku jednotlivých epizod, nicméně jednoduché příběhy postav a postaviček nedokázal jakkoli scelit. Zejména sborové scény jsou zbytečně hlučné, na scéně vládne chaos, mizanscéna nefunguje. Některé dialogy přehlušují zbytečné akce (šejkr, neustálé padání sklenic a kelímků ad.). Zatímco v řízných sborových písních by mělo dění na jevišti gradovat, překvapivě dochází k vytlumení a zvukové úspornosti. Upozaděna je úloha obecního blázna Vincka (v inscenaci JAMU v Divadle Na orlí to byla skvělá pantomimická figura!), který se zde prakticky pouze v úvodu vymočí a v závěru zemře, aniž by jednotlivé epizody propojoval. Za podobně problematickou považuji i přehuštěnou scénu, kterou navrhl Eufrasio Lucena – Muñoz. S herci moc „nehraje“, spíš překáží, abstraktní žaluzie jsou vysloveně nehezké a neladí s pěknými dobovými kostýmy Agnieszky Páté Oldak. Vše zachraňuje entuziasmus herců a temperamentní choreografie Petry Parvoničové.
Hudebně Zvonokosy nastudovali zkušení dirigenti Pavel Kantořík a Jiří Petrdlík. Je třeba říci, že zdánlivě jednoduché melodie jsou interpretačně mnohem obtížnější, než se na první poslech zdá. Už úvodní sborová scéna je častými změnami rytmu a prolínáním melodií velmi zrádná. Velkoryse obsazený orchestr hraje akademicky přesně, zvukově je spíš střídmější a postrádá tentokrát větší swingově – popový drive. Totéž platí o zpěvácích, z nichž někteří pojali své party až příliš operetně.
Z představitelů mnoha obyvatel Zvonokos bych rád zmínil alespoň některé. Šarži komicky zakyslé staré panny Eulálie Čubíkové skvěle drží Stanislava Topinkové Fořtová. Výborně artikuluje, dobře zpívá, stále potvrzuje, že patří k české muzikálové extratřídě. Role záletné Judity Čuprové mimořádně sedla Soně Hanzlíčkové Borkové, jež zároveň v tklivé Písni o smrti nevinného blázna předvedla nejlepší pěvecký výkon premiérového večera. Místního bonvivána Lorenze Pořízka přesvědčivě vystřihl Pavel Režný, škoda jen, že nesehrál „smrtelné nachlazení“, tak typické pro scénu s hostinskou Macarátou (temperamentní Kristýna Bečvářová). Půvabnou Růženkou Baráčkovou byla Simona Lebedová, krásnou píseň o kantorovi však neodzpívala intonačně přesně. Oním učitelem je Aleš Kohout, který by si měl dávat pozor na přehrávání, zejména v opileckých scénách (podobně hystericky už hraje v Probuzení jara). Roli jeho spolustraníka, starosty Pěšinky, s nadhledem vybalancoval Ondřej Černý. Kořením inscenace je tradičně trio drben (Hana Spinethová, Monika Opalecká, Libuše Staňková) a komické usurpátorství baronky z Kratihájů (výborná Venuše Zaoralová Dvořáková).
Zvonokosy patří k titulům předurčeným k diváckému úspěchu. Humorná nadsázka pobaví, zlidovělé melodické písně si budete broukat ještě dlouho po představení. Přestože na tento muzikál bude jistě dlouho vyprodáno, nemohu nekonstatovat, že by se dal udělat režijně a scénograficky lépe.
PLZEŇSKÝ DENÍK ze dne 4. dubna 2016
Foto: Pavel Křivánek
