Nízkonákladové aerolinky v posledních letech bodují. Může fungovat i americký muzikál jako nízkonákladová show? Premiéra slavné hudební komedie Sugar aneb Někdo to rád horké, která se odehrála v sobotu 29. listopadu v plzeňském Novém divadle naznačila, že jen stěží.
V Americe počátku 30. let se ještě nesmělo pít, zato odevšad zněl swing. Kontrabasista Jerry a saxofonista Joe se nechtěně připletli do cesty gangsterům a musí zmizet. Mají štěstí v neštěstí – dívčí hudební skupina právě hledá hráčky na basu a saxík. Z Jerryho se stává Dafné, z Joea Josefína a jako dvě roztomilé dívky odjíždějí na turné na Miami. Brzy se seznámí s hvězdou orchestru, půvabnou Sugar Cane. Ta má zase smůlu na chlapy a její slabost pro saxofonisty se jí pokaždé vymstila. Proto se rozhodla, že na Floridě uloví nefalšovaného milionáře… Tak začíná skvělá filmová komedie Někdo to rád horké, z níž se stal v roce 1972 neméně populární broadwayský muzikál. V Plzni zazněl poprvé v roce 1993, v režii Ondřeje Lážnovského se tedy nyní vrací po jednadvaceti letech.
Režijní koncepce vychází z dobrého zvládnutí mnoha dnes již kultovních scének a gagů, trochu však ztrácí šmrnc ve větších číslech a sborových scénách. Těm jakoby chybí lesk, to pravé americké muzikálové pozlátko. Na obrovské scéně prořídlé počty gangsterů i Melody Ladies působí mnohdy až minimalisticky, k čemuž přispívá i absence baletu a hodně jednoduchá scéna. Vzdušné výtvarné zpracování Hynka Dřízhala by přitom mohlo fungovat, kdyby inscenátoři scénu lépe „zalidnili“ a zároveň tolik nešetřili se světly. Kostýmní výtvarnice Dana Haklová oblékla účinkující slušivě, vydařily se zejména kostýmy gangsterské party Psí dečky a Sugar. Velký problém mám ovšem s garderobou Josefiny a Dafné. Jednak jsem je často nemohl od sebe rozeznat, druhak bývají zmíněné „hudebnice“ kostýmovány mnohem pestřeji, aby vynikla ona převleková bizarnost.
Vše naštěstí zachránila hudba. Muzikálový orchestr vedený dirigentem Daliborem Bártou hrál totiž opravdu bezvadně, zvukařům se povedlo kapelu i výborně nazvučit, naopak trojí úroveň ozvučení dialogů a zpěvu nepůsobila přirozeně. Pokud se mluvené slovo nezesilovalo vůbec, bylo dobře rozumět jen zkušeným divadelním bardům – Miro Grisovi a Venuši Zaoralové Dvořákové.
V titulní roli Sugar Cane vystoupila Soňa Hanzlíčková Borková, která se vrací do souboru po mateřské dovolené (alt. Petra Vraspírová). Borková je výbornou herečkou a zpěvačkou, jež zkrátka sehraje cokoli, i naivní a roztomilou blondýnu (jíž není), tak, že její určitý chlad a odstup postřehl málokdo. V divácky nejvěčnějších úlohách muzikantů Jerryho (později Dafné) a Joea (pak Josefiny) si s chutí zejména v ženských kreacích zařádili Aleš Kohout s Jozefem Hruškocim, který se zdařile proměňoval i v elegantního „milionářského“ nápadníka Sugar. Jednu z nejpřesnějších figur, kterou se hodně přiblížil k originálu, vytvořil vynikající Miro Grisa coby lehce senilní Sir Osgood Fielding. V ostatních rolích zaujali Venuše Zaoralová Dvořáková (svérázná Sweet Sue), Radek Štědronský Shejbal (chraplající Psí dečka) či Adam Rezner (roztržitý agent orchestru Bienstock). A samozřejmě výborně sezpívané Melody Ladies.
Ač neznám konkrétní rozpočty jednotlivých inscenací DJKT Plzeň, měl jsem pocit, že na Sugar nezbylo mnoho. Jenže americký muzikál „za pět padesát“ se dělá dost obtížně. Zřejmě proto zatím nevynikly ani moderní technologie Nového divadla, které by měly umět měnit prostor rychle a tiše, avšak jevištní stoly zatím jezdily pomalu a hlučně. Naštěstí Sugar aneb Někdo to rád horké prostě nemůže nepobavit, takže mnozí diváci odcházeli nadšení. Dobré herecké výkony a báječný orchestr si závěrečný potlesk plně zasloužily.
PLZEŇSKÝ DENÍK ZE DNE 4. PROSINCE 2014
Foto: Pavel Křivánek
