Bára je jiná, než ostatní vesnické dívky konvencemi svázané společnosti poloviny 19. století. Je nejen krásná, ale hlavně svobodomyslná, chytrá, vzpurná, divoká, tedy vlastně „divá“. Xenofobní vesnický lid ji nenávidí, muži jí milují… Tak vylíčila Divou Báru už Božena Němcové ve své povídce, muzikáloví autoři Milan Uhde (libreto), Miloš Štědroň (hudba) a Leoš Kuba (spoluautor hudby, hudební aranže) její příběh trochu odromantizovali a učinili jej dramatičtějším a hutnějším. A také uvěřitelnějším. Ve svém zpracování domysleli řadu situací, připsali několik postav. Milan Uhde prostý, téměř pohádkový motiv neuvěřitelně zručně vyhrotil a vtiskl mu všechny znaky moderního dramatu. Muzikál rozkrývá mnohá společenská tabu a spíš morálně apeluje, než romanticky baví. Hudba naopak příběh odlehčuje, na podkladě quasi-folklorních nápěvů slyšíme inspiraci jazzem, rockem i folkem, zazní i dobře poslouchatelné tzv. populární melodie. Že chybí ústřední hit a prvoplánové písničky nemusí diváky mrzet, Divá Bára se i tak velmi příjemně poslouchá. Po světové premiéře v Městském divadle v Brně v roce 2012 po zmíněném autorském muzikálu sáhlo také Divadlo J.K. Tyla v Plzni a uvedlo jej jakožto první muzikálový titul nastudovaný v Novém divadle poprvé 17. září 2014. Než proběhne 8. listopadu oficiální premiéra, lze představení navštívit ještě několikrát.
Bára, údajný levoboček starosty a z čarodějnictví obviněné matky, až neomaleně útočí na tmářské předsudky. Fanatická nenávist vesničanů graduje v okamžiku, kdy ve scénáři připsaná figura Pavla, který po Báře lační, ze msty prozrazuje, že má prsty v „očarování“ nemilovaného nápadník své kamarádky Elišky, bohatého správce Slámy. Schyluje se k lynči, od něhož Báru zachrání otcovská láska starosty, tolerance faráře a zejména pak odvaha myslivce, jenž Báru miluje stejně, jako až dětsky oddaný mládenec Ondřej.
Režisér Jiří Seydler Divou Báru nerežíruje jako velkolepý muzikál, ale v souladu s libretem jako proud dramaticko-baladických obrazů, které vylehčuje lidovými tanci v nápadité choreografii Vlastimila Červa či scénami ovcí nebo hejna hus ve vtipném hereckém ztvárnění. V porovnání s brněnskou verzí je jeho inscenace možná divácky vděčnější, ztratila však trochu z původní syrovosti. Zatímco výkon orchestru řízeného Jiřím Petrdlíkem (alt. Pavel Kantořík) už byl vynikající, v duetech a sborech nešlo přeslechnout několik falešných tónů , ovšem do premiéry je ještě dost času sezpívání doladit. Velký kus práce na inscenaci odvedli zvukaři (Igor Staškovič, Lumír Havlas ad.), takže v plzeňském divadle bylo hercům konečně perfektně rozumět. Nepopisná, jednoduchá scéna Karla Čapka skvěle koresponduje s náladou příběhu, podobně jako kostýmy ušité podle návrhů Tomáše Kypty.
Bára musí být uhrančivě krásná, vždyť se do ní zamilují hned tři muži. Lhostejno, zda se jedná o snědou divoženku (Andrea Březinová v Brně) nebo temperamentní rusovlásku (Žofie Dařbujánová v Plzni). Dařbujánové nechybí charisma, skvěle zpívá, tančí i přesvědčivě hraje. Není prototypovou kráskou, ale provokativní a provokující dívkou, kterou lze jen milovat, nebo nenávidět. Dobře jí sekunduje Simona Lebedová v úloze méně rozhodné a samostatné Elišky. I pro trojici Bářiných nápadníků našli inscenátoři odpovídající představitele. Dětsky naivního Ondřeje sehrál Aleš Kohout, sympaticky rázného Myslivce Martin Hubeňák a majetnicky vulgárního a mstivého Pavla Petr Šudoma. Neméně zdařile se svých rolí zhostili Roman Krebs (Farář), Antonín Kaška (Starosta), Bronislav Kotiš (Správce Sláma), Stanislava Topinková Fořtová (Starostová), Hana Spinethová (Pepinka) či Miro Grisa (Jakub). K jednotlivým hereckým výkonům se ještě krátce vrátím po oficiální premiéře.
Divá Bára je trochu netypickým muzikálem, odkazuje však přímo ke kořenům hudebního divadla. Skvěle propojuje nádherně vystavěný příběh s formou „lidové balady,“ až učebnicově mísí činohru se zpěvem a tance. Jde o jeden z nejvydařenějších českých pokusů o moderní hudební divadlo posledních deseti let.
PLZEŇSKÝ DENÍK ZE DNE 21. ZÁŘÍ 2014
Foto: Pavel Křivánek
