Novou inscenaci Polské krve, nejúspěšnější operety Oskara Nedbala, uvedlo na scéně Janáčkova divadla v sobotu Národní divadlo Brno. Velmi mladý a ambiciózní incenátorský tým vedený režisérem Tomášem Pilařem a výtvarníkem Alešem Valáškem si kladl za cíl představit divákům slavný kasaštyk v trochu modernějším hávu a „vyhnout se vzhledu Televarieté z 80. let“, neboť právě tak se, podle nich, Polská krev stále dokola u nás hraje. Výsledkem je sice výtvarně čistá, ale poněkud bezkrevná inscenace, připomínající částečně pohádky Walta Disneye a zčásti dnes tolik oblíbenou operní symboliku. Lze ovšem takto inscenovat operetu, zejména poté, co už brněnskému Národnímu divadlu příliš nevyšly pokusy se Straussovým Netopýrem a Offenbachovou Perikolou?
Výtvarnému pojetí Aleše Valáška dominuje bílá barva, která je jednotícím prvkem celé jeho koncepce. Scéna ani kostýmy nejsou nikterak nepohledné nebo provokativní, ba právě naopak, jen poněkud chladné, možná až sterilní. Zatímco líčení varšavského plesu lze označit za neotřele sugestivní, vesnické prostředí je zobrazeno nevěrohodně. Zejména v dožínkové scéně, která jako by byla přenesena spíš na nádvoří carského paláce, než na náves, jen balíky slámy na horizontu scény symbolizují onu typickou oslavu hojnosti. Rovněž nic nenasvědčuje tomu, že se děj odehrává v Polsku. Zásadní nepochopení vidím v kostýmování Heleny Zerembové, která jako hospodyně Maryna přijíždí inkognito na statek v honosné plesové robě, což je v ostrém rozporu s libretem i děním na scéně. Zaremba, Bolo i Popiel nosí velmi podobné šaty, podobně jako Wanda, Helena a Jadwiga, vůbec jedním z typických znaků tohoto představení je uniformita. Bílá v kombinaci s pastelovými barvami vypadá velmi decentně a příjemně, jen si nejsem jist, zda se minimalistický styl nemíjí s žánrem.
Režisérovi Tomášovi Pilařovi rozhodně nelze upřít nadčasové divadelní a výtvarné cítění, jež je velkým příslibem do budoucna. Jeho scénická a textová úprava (Patricie Částková a Tomáš Pilař) je ovšem nešťastná, zejména seškrtáním několika klíčových scén. Vykrácení a pozměnění druhého a třetího finále jde proti smyslu celé hříčky – Baraňského na statku nenavštíví Wanda (zcela zde chybí i ono slavné „Je to jen služka?,“ „Ale jaká služka!“), vypuštěno je i rozuzlení celého příběhu Zarembou, takže mimochodem nelze vyčíst, proč se dílo jmenuje zrovna Polská krev. Podobně není jakkoli vyřešen osud mladokomické dvojice Popiela a Wandy, kterým tak byla přisouzena jen role špílmachrů. Rozkol nacházím i v karetní scéně, která je logicky výhradně mužskou záležitostí, zatímco zde pánskou společnost baví i dámičky (možná lehčích mravů?), jakoby režisér ve hře charakterově nerozlišoval mužský a ženský element. Bohužel, to co Pilařovi dokonale fungovalo ve Vojákovi a tanečnici, mu nefunguje v Polské krvi a výtvarnou celistvost (byť trochu uniformní, jak bylo zmíněno), neprovází logická příběhová stavba, bez které se klasická opereta ani dnes neobejde. Škrtů je příliš a děj se utápí v symbolech. V úvodu naznačená a v závěru vyslovená podobnost Heleny s Popelkou je zcela mylná, neboť Zarembová, dominantní a vlastně bohatá, nemá s touto pohádkovou postavou pranic společného. Záměru očistit klasickou operetu pak nepomohl ani orchestr vedený dirigentem Jakubem Kleckerem, který sice hrál bez zásadních chyb, avšak velmi jednolitě, bez jakéhokoli operetního espritu, mezi intimním valčíkem a ohnivým krakowiakem nebyl prakticky rozdíl. Choreografie Hany Litterové je osvěžující a obsahuje celou řadu neokoukaných a vtipných prvků, ovšem v detailech provedená velmi nepřesně (synchronizace, práce rukou tanečníků). Sbor, včetně dětského, zpíval při premiéře nadstandardně dobře.
Statkáře Zarembu při premiéře hrál a zpíval velmi nadějný basista Jan Šťáva. Přes svůj mladší věk byl dostatečně zemitý, zároveň si dovedl užít i humorné momenty představení a jeho pojetí role bylo pěvecky i herecky vyvážené. Vzácně se do charakteru Heleny Zarembové trefila inteligentní pěvkyně Pavla Vykopalová. Její Helena je energická i citlivá, s příkladným hudebním cítěním, ač právě jí kostýmování a brutální textové škrty k charakterizaci postavy nepomohly. Vysloveně problematické je obsazení stěžejní úlohy Bola Baraňského pražskou muzikálovou hvězdou, Mariánem Vojtkem. Populární operní pěvec a muzikálový herec sice ve stejné roli vystupuje i v Hudebním divadle Karlín, do operetního světa ale stále nezapadl. Ano, hraběte Boleslava Baraňského velmi solidně uzpívá, ale toť vše. Chybí mu jakékoli charisma, pro roli tak důležité a typické, neumí ani základní taneční kroky a jeho podivný postoj a houpavá chůze nepůsobí frajersky, nýbrž buransky směšně. Mluva je nepřirozená a situační herectví jen těžko uvěřitelné, což je ovšem také záležitost nedostatečného režijního vedení.
O něco lépe se v postavě popleteného Popiela dařilo Petru Levíčkovi, ale také on kvůli nové úpravě přišel o řadu i dnes hratelných a stále vtipných dialogů a špílců. Interpretačně velmi dobrou Wandou byla Andrea Široká, jen mít větší prostor svou figuru namyšlené tanečnice rozehrát. Podobně dopadla Jitka Zerhauová coby „mamá“ Jadwiga, pro jejíž oposlouchaný fór s náušnicemi inscenátoři nenašli alternativu, tak jej zkrátka, jako řadu dalších, vypustili. S nefalšovaným operetním šmrncem ztvárnili alespoň Mirského Milan Rudolecký a baronku Drygalskou Alena Sobolová.
Aby bylo jasno, nová inscenace Polské krve není vysloveně špatná nebo zatraceníhodná. Na řadě výtvarně zdařilých nápadů by se dalo postavit výborné představení, jen by inscenátoři museli mít s operetním žánrem daleko větší zkušenost, a především by jej museli milovat. Vždyť nikdo dnes striktně netrvá na blonďaté Heleně a kýčovitých krojích. Pokud však znáte Polskou krev detailně a nazpaměť z minimálně deseti nastudování, představení brněnského Národního divadla na vás zapůsobí jen jako „slušně odvedená zakázka,“ rádoby moderní, minimalistická, chladná. Opět se ukázalo, jak zoufale u nás chybí celá jedna generace operetních specialistů – herců, dirigentů i režisérů! Závěrečný aplaus spíš potvrdil hlad po klasické operetě a tradiční brněnskou diváckou loajalitu, než jednoznačný úspěch nového provedení nejpopulárnější české operety.
Foto: J. Hallová, NDB
1) Otec s dcerou – Jan Šťáva a Pavla Vykopalová
2) Bohém a umělkyně – Marián Vojtko s Andreou Širokou
3) Dožínky v představách režiséra Tomáše Pilaře
4) Hospodyně na statku – Petr Levíček a Andrea Široká
5) Sokyně – Pavla Vykopalová a Andrea Široká
6) Bolo, Popiel a Wanda – M. Vojtko, P. Levíček a A. Široká
