Ne, to není nějaká schůzka v divadle. Tak se jmenuje muzikálová komedie Alana Zachary, Michaela Weinera a Austina Winsberga, která měla světovou premiéru v USA v roce 2012. Tento typ příběhu je v dnešní době víc jak aktuální. Jenom si sedněte do vozidel veřejné dopravy a podívejte se, co většina cestujících od deseti do sedmdesáti let dělá: Kouká do chytrých telefonů a píše. Komunikuje se svým okolím. Vnoučata, rodiče, další příbuzní, spolužáci, milenky a milenci, možná také manželé. Domnívám se, ale jenom díky hrubému odhadu /který je podpořen výzkumy z Gallopova ústavu/, že valná část komunikace se zabývá navazováním a hledáním partnerských vztahů. Díky přístupnosti přes internet, se stali lidé najednou velmi osamělí. Tento paradox vychází z toho, že člověk, schovaný ve své ulitě, se nechce nebo se bojí vystavovat fyzicky neznámému prostředí a raději se přiklání k virtuálnímu družení.
Komorní muzikál „První rande“ se věnuje právě skutečně prvnímu osobnímu seznámení, kterému předcházela korespondence třeba přes internetovou seznamku, nebo na radu kamarádky. To není až tak důležité. Že to nabízí nejednu veselou nebo trapnou, jak očekávanou, tak nečekanou situaci, je předem jasné. A autoři všechny nuance takového seznámení naplno využili – a divák… ten se baví.
V režii Stanislava Moši, v překladu Zuzany Čtveráčkové a v dramaturgii Miroslava Ondry, v hudebním nastudování dirigenta Dana Kalouska, kostýmy měla na starosti Andrea Kučerová –se celému týmu povedlo představení, které bylo i nebylo komedií. Ano, občas, a na správném místě, se díky vtipným dialogům ozval smích, ale samo téma není až tak komické. Vždyť lidé, toužící po bezprostřednosti jsou ve chvílích, kdy jim na protějšku velmi záleží, najednou toporně nešikovní, zaskočení. A tomu všemu napomáhají v divadle pěvecké vstupy, chytrá hudba, bez které by muzikál nebyl muzikálem. Právě atmosféra inscenace a s ní hudba hodně dopoví, jaké citové vzplanutí a z toho ústící trápení mají protagonisté.
Vše stojí a padá na páru, který se pokouší o dialog. V našem případě je to Aaron v podání Daniela Rymeše a Casey, kterouhraje Eliška Skálová. Jsme svědky výborně sehrané dvojice, která díky minimalismu herectví vytváří věrohodnost, na základě hudebního podkresu. Najednou jsme svědky toho, jaké plusy i mínusy má ta revoluční seznamka, prostřednictví které se lidé hledají a hodně náhodně nacházejí. Najednou objevíme vakuum takového vztahu a hlouběji pocítíme, jakou ti lidé mají potřebu lidské komunikace. Touží po tom. Navíc, výborně autoři zabydleli okolí těch dvou. Muži, ženy, židovský sbor nebo mistr Google, všechny další postavy v interpretaci několika herců vtipně ilustrují vše, co se okolo dvojice děje. Tady režisér ve velké zkratce dokázal vyplnil prostor humornými scénami, které nadlehčují, ne vždy jednoduchou komunikaci těch dvou, co se pokouší o hlubší seznámení. A tak Svetlana Janotová, Viktória Matušovová, Aleš Slanina, Dušan Vitázek a Kristian Pekar v několika rolích tvoří okolí toho často bezradného páru, protože takové seznámení – speed dating – jak se tomu v Americe říká, skrývá nejeden problém, který může i nadějně se vyvíjející komunikaci rázem pokazit. Ale v našem případě jde o muzikálovou komedii, kde všichni očekáváme, že dopadne dobře. A taky že ano. První rande – to není Lorca, Čechov, žádný Strindberg.
„První rande“ se odehrává na činoherní scéně Městského divadla v Brně, protože velký prostor Hudební scény by tomuto dílu asi neslušel. Ale v komorním provedení, s nahrávkou, ve které zněly kytary, klávesy a flétny, to byla inscenace ve správně interpretaci. Ještě nutno dodat, že úspornou scénu navrhl Jaroslav Milfajt a hudební nastudování mněl na starosti Dan Kalousek.
Pokud někdo potřebuje dávku dobré nálady – a to snad nyní potřebujeme všichni, stojí za to „První rande“ zhlédnout.
