Českobudějovický operní soubor uvedl jako první titul letošní sezony Lehárovu slavnou operetu Země úsměvů. Šlo zajisté o dramaturgický tah, jak si udržet populárním titulem široké divácké vrstvy. Zatímco na první premiéře 10. října byl sál KD Metropol téměř zcela vyprodán, při druhé premiéře v pondělí 12. října návštěvnost o něco klesla. Inscenace díla byla svěřena režisérce Dagmar Hlubkové, která má v oboru operety dlouholetou praxi. Hudební nastudování připravil mladý dirigent Jan Bubák. Barevně efektní kostýmy navrhl Tomáš Kypta, scénu Jaroslav Milfajt. Autorem choreografie je Béla Keri Nagy.
Země úsměvů vznikla v tzv. stříbrném věku operety a představuje dílo přesahující jak dějem, tak hudbou hranice svého žánru. Střetávají se zde dva rozdílné světy – elegantní Vídeň a tajemná Čína. Bohatě prokomponovaná finále všech tří aktů přináší barevné hudební plochy, v nichž je cítit inspirace Pucciniho operními díly či Ravelovými instrumentačními postupy. Opereta měla premiéru ve Vídni v roce 1923 pod názvem Žlutá kazajka, o 6 let později Lehár dílo přepracoval, dodal slavnou píseň „Dein ist mein ganzes Herz“ a uvedl pod názvem Země úsměvů v Berlíně. Opereta se díky chytlavým melodiím těší stálé divácké přízni, jak u nás, tak v zahraničí.
Příběh nešťastné lásky dvou mladých lidí, které neslučitelnost rozdílných kultur navždy rozdvojí, zcela vybočuje z tradičních schémat operetní odlehčenosti. Dcera rakouského polního maršálka Líza se setkává s čínským princem Sou-Chongem, jehož krátká návštěva Vídně je náhle přerušena, Přesto se Líza do prince zamiluje a odjíždí s ním do Číny. Tam je ale Su-Čong donucen uposlechnout rozkazů císařovny a oženit se v souladu s tradicí s dcerami svých vazalů. Pro Lízu je takový krok ranou do srdce a chystá se uprchnout. Je ale vyzrazena a hrozí jí vyhnanství. Princ ale Lízu miluje natolik, že jí propouští a dává volnost, aby se mohla vrátit domů do Vídně.
Budějovickou inscenaci pojala režisérka Hlubková především jako drama plné až operní tragiky. Zdůraznila patos nejen ve zpívaných číslech, ale i v adaptovaných dialozích staršího překladu Karla Melichara Skoumala. V ostrém kontrastu proti tomu působila komická čísla téměř jako kabaretní scénky. Velmi dobře se však režisérka dokázala přenést přes schematičnost libreta: Například scénu loučení druhého páru Gustava a Mi uvedla nikoli jako hořkosladké laškování, ale nahradila ji básní z tradiční čínské poezie. Monumentalitu dodala inscenaci slavnost Žluté kazajky, která se často redukuje na jedno krátké číslo, ale zde proběhla s malými škrty v celé své kráse. Z vizuálního hlediska se dostalo operetě, co je jí vlastní – výrazné a okázalé barvy kostýmů, zlaté čínské dekorace a efektní světlo.
S režijním pojetím dobře korespondovalo i hudební nastudování dirigenta Bubáka, který silně podtrhl dramatické kontrasty a vypracoval zvukové i barevné odstíny orchestru. Sólisty doprovázel flexibilním a čitelným gestem. Výkon orchestru byl na obou premiérách soustředěný, krásně zazněla sóla dřevěných dechových nástrojů.
Pěvecké party obou hlavních rolí Lízy a Sou-Chonga vyžadují svou obtížností skutečně vynikající představitele, jedná se o velmi vypjaté zpívání, navíc Lehár užívá bohaté a husté orchestrace, oba by proto měli mít nosné a plné hlasy. Nabízí se otázka, zda vedení českobudějovické opery tyto fakta dostatečně zvážilo. Na obou premiérách ztvárnila Lízu slovenská sopranistka Oľga Bezačínská. Její hlas je lehký a pohyblivý, což by odpovídalo nárokům tradiční operety. Nicméně ve vyšších polohách se zužuje a ztrácí na srozumitelnosti. Postava Lízy vyžaduje pevnější a větší hlas. V samotném prvním vstupu jsem nerozuměl textu, ačkoli je zpíván bez doprovodu orchestru. Herecky však byla Oľga Bezačínská velmi dobře připravena a získala si okamžité sympatie diváků. Musím také pochválit její češtinu v mluvených dialozích, na které se neprojevovaly typické příznaky slovenského akcentu.
Do role čínského prince Su-Čonga byl na obou premiérách obsazen tenorista Josef Moravec, jehož hlas má krásnou barvu a je mu velmi dobře rozumět ve všech polohách. Svou pěveckou roli naplnil bohatými výrazovými nuancemi a krásnými pianissimy. Tyto předpoklady však příliš nerozvinul ve svém hereckém projevu, který byl málo výrazný a pohybově strnulý. Třeba se na reprízách mnohé změní k lepšímu. Už během premiér byl znatelný posun v mluvených dialozích, kde se Moravcovi při druhé premiéře lépe zdařily oba výstupy se strýcem Čangem, v nichž vzdoruje proti tlaku čínského zřízení. Velmi přesvědčivý dojem zanechal v roli poručíka Gustava Aleš Voráček. Zpíval s jistotou a jeho hlas je pro takovouto roli správnou volbou. Při druhé premiéře Gustava odehrál Josef Falta. Jeho pěvecké pojetí bylo méně přesné, herecky a pohybově nebyl tolik uvolněný jako Voráček. Roli Su-Čongovy sestry, princezny Mi-Tchu Sien ztvárnila na první premiéře Iva Hošpesová. Její hlas se bohužel potýká s potížemi. Herecky ovšem skvěle vystihla roli nezbedné treperendy, která se osudově zamiluje a na konci by byla pro svou lásku ochotna obětovat i vlastní život. Její alternace Libuše Moravcová Myřátská pojala Mi méně expresivně, ale do role se ale dobře hodí pro svůj mladý subtilní zjev. Postava nejvyššího čínského úředníka Fanga byla svěřena bez alternace Františku Brantalíkovi, který naplnil pěknou barvou hlasu dialogy i krátký ceremoniální zpěv. Z mluvených rolí stojí každopádně za zmínku Josef Průdek jako strýc Čang. Jeho postava v ději několikrát zmiňuje životní moudra, které Průdek umí podat přesvědčivě, bez dávky patosu či mentorství.
Ač ostatní složky mají v díle pouze menší roli, vyzdvihl bych rád vynikající balet (choreografie Béla Keri Nagy). Představení doplnil sbor Jihočeského divadla (sbormistr Martin Veselý) a dětský sbor Canzonetta (sbormistryně Petra Nová).
Foto: Michal Siroň, Jihočeské divadlo
