Muzikál z roku 1970 i dnes dokáže zaplnit hlediště
Jánošík je stejně starý jako já. Narodil se v roce 1970 a před nedávnem se stal pětačtyřicátníkem. Tedy alespoň Jánošík muzikálový, jehož příběh právě v onom čase „Husákových dětí“ odpremiérovalo polské autorské duo Ernest Bryll (libreto) a Katarzyna Gärtnerová (hudba). V Čechách se hraje pod názvy Malováno na skle, Zbojníci a žaldáři nebo Na skle malované. Mimochodem, o čtyři roky později stejní autoři v muzikálové verzi oživili i Čtvrtkova loupežníka Rumcajse, a je s podivem, že přes své české kořeny a velkou oblibu hrdiny z Řáholce se tento muzikál u nás nehraje zdaleka tak často, jako Na skle malované, které zde bylo uvedeno nejmíň osmadvacetkrát.
Samotnou divadelní premiéru předešlo album s písněmi z muzikálu, které se stalo přelomovou událostí v polské populární hudbě. Na interpretaci a aranžích jednotlivých písní se totiž podílela celá tehdejší polská bigbeatová špička v čele s Marylou Rodowitz a Czeslawem Niemenem. Gartnerové těžko zařaditelná hudba předběhla svou dobu, když se lidové melodie skladatelka pokusila přetransponovat v nějakou modernější, rock-folkovou formu. A to časech, kdy žádný Čechomor a jemu podobní neexistovali. Stylem se muzika z našich skladatelů možná nejvíc přibližuje produkcím Petra Ulrycha, ovšem dramatického účinku a hudební vytříbenosti jeho Radúze a Mahuleny nedosahuje. Vznikla jakási bigbeatově-lidová hudební férie, v níž mají hlavní slovo dva vypravěči a sbory žaldářů, zbojníků a děveček. Libreto se pohybuje mezi mantinely parodie a dramatu. Většina textu byla napsána ve verších.
Muzikál Malované na skle se těší značné oblibě nejen u muzikálových produkcí, často se do něho pouští i činoherní soubory. Jako v případě Městského divadla ze Zlína, které kultovní dílo odpremiérovalo 25. dubna 2015 a předvedlo také 28. května na Hudební scéně MdB v rámci mezinárodního festivalu Divadelní svět Brno. Tomáš David si dokonce za hlavní roli vysloužil hlavní nominaci na Cenu Thálie v kategorii muzikál/opereta a tudíž se nelze divit, že brněnští milovníci muzikálů zaplnili Hudební scénu do posledního místa.
Zlínská inscenace je po všech stránkách šťastná. Zkušená režisérka Hana Mikolášková společně s dramaturgem Vladimírem Fekarem vybrala nový překlad Jaromíra Nohavici, mistra hry se slovíčky a poetického textaře. Jeho přebásnění daleko přesahuje úroveň mnoha „provozních překladů“, které z nejrůznějších jevišť v současnosti často slýcháme. Celý příběh získal výrazně svižnější a modernější ráz, aniž by ztratil cokoli z původní poetiky. Naiopak se dá říct, že je nová verze daleko zpěvnější a přirozenější. Podobně zdařilé jsou i aranže Josefa Fojty, díky nimž mnohé písně získaly syrovější nádech a výraznější rockové důrazy. Hudební základy zní z nahrávky, kterou doplňují tři muzikantky (housle, hoboj a klarinet), často také muzicírují samotní herci.
Režisérka Hana Mikolášková dobře vybalancovala hranici lidovou hrou a parodií na ni, herce často vybízí ke kontaktu s diváky, ale nijak obtěžujícímu a vlezlému. Choreografie sester Košíkových vychází z lidových tanců, ale nepostrádá moderní prvky, podobně funkční je jednoduchá scéna Jaroslava Čermáka a líbivé kostýmy Zuzany Přidalové. Činoherní soubor zlínského divadla se předvedl jako velmi muzikální. Samozřejmě, že ne všichni intonovali přesně, v některých sólových číslech se až příliš deklamovalo a sem tam zazněl falešný tón. Ale k čertu s tím, když inscenace jako celek fungovala a zejména sbory zněly až ukázkově čistě. Ze sólistů zaujal zejména Tomáš David, o němž už tháliovská porota napsala: „S nelehkou postavou zbojníka Jánošíka v nejznámějším polském muzikálu Malované na skle se popral herec a ctitel „muziky v županu téměř jakémkoliv“ Tomáš David bez zbytečného patosu, avšak dostatečně mužně a heroicky. Lidového hrdinu ztvárňuje s lehkostí hereckou, pěveckou i pohybovou.“ Ano, David je dostatečně charismatický a vtipný zároveň, aby utáhl víc jak dvou a půl hodinové představení, neméně dobré ovšem byly i Petra Králová, Helena Čermáková či Markéta Kalužíková.
Zlínské nastudování i překlad Jaromíra Nohavici dodaly nový náboj dílu, které po pětačtyřiceti letech už ztrácelo lesk. Vznikla dynamická inscenace plná humoru i emocí, brilantně zahraná, výborně odtančená a slušně zazpívaná. Stydět by se za ní nemusel žádný muzikálový soubor, natož činoherní. Inscenace lidová, avšak plně profesionální.
Foto: Městské divadlo Zlín
