Německý hudební skladatel Eduard Künneke byl v uměleckém světě nebývalým zjevem. Nevyhledával společnost, nenavštěvoval kavárny, dokonce často nechodil ani na své premiéry. Přesto byly obě jeho manželky, Margareta Polkowská a Katharina Gardenová, zpěvačkami. Künneke svůj čas nejraději trávil doma, se svými spolupracovníky si povětšinou dopisoval. Kdyby žil dnes, patrně by komunikoval zásadně prostřednictví emailů a sociálních sítí… Koneckonců i jeho nejúspěšnější titul, Bratránek z Batávie, je operetou komorní, v jistém smyslu introvertní jako samotný tvůrce, i když svojí stavbou i sólistickým obsazením (první, mladokomický a starokomický pár) nese typické znaky vídeňské operety. Absence sboru a baletu dává dílku nenapodobitelný intimní charakter.
Autor úpravy Tomáš Vůjtek a režisér nové ostravské inscenace Tomáš Jirman ovšem Bratránkovi vtiskli zcela jiný charakter. Udělali z něj prakticky bláznivou převlekovou komedii francouzského střihu, jistou jímavost libreta nahradili neustálým pobíháním, sexistickými narážkami a opileckými scénami. Z trochu vzpurné slečny Julie se stává pěkný spratek, který má situaci vlastně od samého začátku plně ve svých rukou. Chybějící sbor nahrazují tanečníci stylizovaní do členů sokolského spolku. Dominantou funkční scény (David Bazuka) i mnohých situací je věčně trucující starý automobil, slušivé kostýmy navrhla Lucie Loosová. Nejen podle jmen zjišťujeme, že se děj z Holandska 19. století přesunul do prvorepublikových Čech. Řeklo by se, proč ne. Ostatně reformovat operetu “v mezích zákona” se někdo pokouší posledních čtyřicet let takřka nepřetržitě, bohužel často s nevalným úspěchem. Ostravský nápad by však fungovat mohl, kdyby situace byly dotažené a texty zpěvnější, než ty původní z pera Jiřího Aplta. Takhle jde jen o “srandu”, operetní poetika je fuč a známé šlágry jen ilustrují ten trochu bláznivý chaos, jenž jakoby ovládl i souhru orchestru se zpěváky (premiéru řídil dirigent Karol Kevický), která bohužel nebyla bezchybná. Nové zpěvní texty nejsou nijak objevné, však na slova “Bordeaux nebo Mikuláš” se mnoho variant rýmů vymyslet nedá, neoslnila mě ani “moderní” verze nejznámějšího šlágru Dobrou noc, milá dívenko má upravená na “Dobrou noc, milá dívko, dobrou”.
Vše naštěstí zachraňuje Martina Šnytová v ústřední postavě mladé Julie, o níž sice usiluje neodbytný Evžen, ale ona touží po svém bratránkovi Vendelínovi, jemuž z dětské lásky přísahala věrnost, než zmizel na sedm let do jakési Batávie (dnes Jakarty na Jávě). Šnytová je dnes (a prokázala to již v několika inscenacích) v operetě zjevem nevídaným – má smysl pro její rytmus, dokáže postavu herecky vylehčit, výborně zpívá i tančí, navíc je půvabná. To mnohdy stačí k tomu, aby představení, ve kterém se objeví, mělo divácký úspěch. V hlavním páru s ní vystupuje coby 1. Neznámý (nakonec strýčkem a tetou vymodlený nápadník Alois) jeden z nejvytíženějších operních a operetních tenoristů Josef Moravec. Momentálně nejlepší český Bolo (Polská krev) i v Bratránkovi podává pěkný pěvecký výkon, byť jeho hlas postrádal právě ono odlehčení a v exponovaných místech to vypadalo, jakoby si na představení jen odskočil z nějaké verdiovské nebo veristické role. Připomněl mi tak plzeňského Jana Adamce, jenž se kdysi přerodil z operetního mladokomika v úspěšného pěvce hrdinského repertoáru a jeho občasné návraty k operetě působily obdobně. V půvabně frivolní služku Manču se proměnila Jana Kurečková, úlisný Evžen Zahradník je parádní operetní figurkou Romana Haroka. Řadu komediálních situací rozjíždí ve zmíněné režijní koncepci Pavel Liška s Liborem Olmou v úloze sluhů Václava a Karla, v postavách starokomického páru manželů Kozelkových se daří Janu Drahovzalovi i Evě Zbrožkové. Jako poslední se na scéně objevuje Josef Lekeš coby druhý Neznámý, vlastně onen Vendelín. Vystřihne pěkný milostný duet se služkou, přidá pár méně povedených připsaných replik a rozmotá vlastně celou tu změť nápadníků kolem slečny Julie.
Opereta je mrtvým žánrem, ale není a dlouho ještě nebude jevištní mrtvolou. Chce však svůj šarm, kultivovanost, snad i jistou dávku sentimentu, se kterou se díváme i na prvorepublikové filmy s Oldřichem Novým. A ani by nás nenapadlo je přetáčet, byť by to možná byla s Kaiserem, Polívkou, Žilkovou či Liškou větší legrace… Přitom operetní specialisté u nás nejsou. Udělat klasickou operetu trochu moderněji a přitom vkusně, je oříškem pro všechny inscenátory, lhostejno, zda pochází z opery, muzikálu nebo činohry. Nová ostravská inscenace Bratránka z Batávie zůstala někde v polovině cesty. Má mnohé dobré momenty, ale také řadu scén slabších. Naštěstí nesklouzává k obhroublosti ani parodii, jen zkrátka její tvůrci dostatečně nerozklíčovali jemnou poetiku, která k nejslavnějšímu Künnekeho titulu tak nějak patří a kvůli které se na něj chodí.
Foto: Martin Popelář, NDM Ostrava
