Když v prosinci 2014 zemřel ve věku osmdesáti let rakouský hitmaker Udo Jürgens, německy mluvící země byly rázem zahaleny ve smutku. Odešel člověk, jehož sláva trvala více než padesát let, člověk, který se léta držel na špičkách hitparád a napsal stovky nezapomenutelných šlágrů. Není proto divu, že zrovna jeho písně inspirovaly rakouského spisovatele, herce a režiséra Gabriela Barylliho a šéfa muzikálového souboru VBW Wien Christiana Struppecka k napsání muzikálu, který pojmenovali po ústřední písni z roku 1982, Ich war noch niemals in New York (Ještě nikdy jsem nebyl v New Yorku). Poprvé se toto dílo na německém jevišti objevilo v prosinci 2007 v TUI Operettenhaus v Hamburgu a od té doby se stihlo u našich sousedů stát takřka kultovním.
V minulém článku jsem letošní vídeňskou sezónu označila jako „sezónu návratů.“ Hit-muzikál Ich war noch niemals in New York, ve kterém se objevují Jürgensovy největší pecky, do tohoto konceptu taktéž zapadá. Pro obrovský divácký zájem se příběh o obyčejných lidech, jejich obyčejných problémech a také o jedné neobyčejné plavbě vrátil po čtyřech letech na prkna Raimund Theater, na místo své rakouské premiéry. Tentokrát se tu bude hrát jen do června, potom vyjíždí na turné po rakouských městech. Mohou se na něj těšit např. v Linci, Salzburgu, Grazu nebo Bregenzi. V hlavním městě Rakouska může chvíli pobýt díky kooperaci VBW a Stage Entertaiment, produkující muzikály v Německu. Ještě v březnu totiž výletní loď plující do New Yorku ovládala prkna berlínského Theater des Westens, o pouhý měsíc později je o 650 km dál. Na oplátku Vídeň poslala do Berlína svou produkci Tanz der Vampire, která tam 24. 4. oslavila začátek krátké letní zastávky – než se přesune dál na jih – do Mnichova.
Ale teď zpátky k Ich war noch niemals in New York. V případě tohoto díla, které v našich končinách moc známé není, bude asi na místě příběh trošku přiblížit.. Poslední dobou se u nás s uváděním muzikálů s tématikou různým plaveb roztrhl pytel. V jedné sezóně Titanic v Brně, Anything goes v Plzni, věřím, že kdyby Udo Jürgens měl v Čechách větší fanouškovskou základnu, netrvalo by dlouho, než by se objevil i tento kousek. Nekomplikovaný děj je omezený na určité místo i čas, odehrává se v průběhu jedné cesty, tj. několika dní. Divák mnohdy ocení možnost sledovat příběh v „reálném čase.“ Hlavní role mají dva páry – důchodci Maria a Otto, co se seznámili v domově seniorů a protože nechtějí dále tvrdnout mezi čtyřmi zdmi ústavu a touží ještě na stará kolena něco zažít, rozhodnou se spolu utéct, nastoupit na výletní loď a doplout až do Ameriky, s velkým cílem – vzít se pod Sochou Svobody. To se samozřejmě nelíbí jejich dětem – Mariině dceři Lise a Ottovu synovi Axelovi, jejichž jediný zájem je rodiče okamžitě najít a přivézt zpátky, aby náhodou o své těžce získané místo v domově nepřišli. Od první chvíle je naprosto jasné, že workoholická a chladná televizní moderátorka Lisa a volnomyšlenkářský a bezstarostný rozvedený otec malého syna, vášnivý fotograf Axel, dvě naprosto odlišné osobnosti, které se na začátku nemůžou vystát, si k sobě nakonec najdou cestu. Jednoduchá zápletka nabízí ale nespočet humorných situací – ať už se jedná o účelně komicky napsané postavy Lisina homosexuálního vizážisty a jeho řeckého partnera, o klasický fór záměny – matka i dcera mají přece stejné příjmení, anebo „dveře“, fungující ve spoustě skvělých komedií. Umístíte do jednoho pokoje více dveří a věřte tomu, že i když máte na jednom místě třeba šest lidí, nikdy se nepotkají. Všechny vtipy v představení působí velmi svěže, nenuceně a hlavně vůbec ne sprostě. Možná bych představení jen nedoporučila lidem, co neumí německy, myslím si, že titulky kouzlu této inscenace uškodí. Humor prostě někdy nepřeložíte.
Co se týče hudební stránky, Udo Jürgens byl velikán, to víme všichni. V Německu a v Rakousku ho uctívají asi tak, jako my Karla Gotta. Je velice úsměvné sledovat, jak ho lidi mají rádi. Vedle vás sedící postarší pár či matka s dcerou, všichni si potichu broukají a podupávají do rytmu. Vy si možná chvilku připadáte, že jste tady asi špatně, když vlastně neznáte jedinou Jürgensovu píseň. Ovšem tento pocit rychle skončí v momentě, kdy zazní Vielen Dank für die Blumen a vy si uvědomíte, že je to znělka z německé verze Toma a Jerryho, na které jste vyrůstali! Kromě již zmiňované písně se dočkáte ještě např. Siebzehn Jahr, blondes Haar, titulní Ich war noch niemals in New York, Mit 66 Jahren nebo řeckou atmosféru navozující Griechischer Wein. Ve většině případů písně zapadají do děje, najde se samozřejmě i pár výjimek, jako například Schöne Grüße aus der Hölle, v tomto případě jako kabaretní vystoupení k večerní zábavě lodních pasažérů nebo Aber bitte mit Sahne, jejíž použití v muzikálu jsem dodnes moc nepochopila. Přičítám to ale tomu, že jeden z největších hitů se tam musel objevit za každou cenu. Kdo má Jürgense rád, určitě tvůrcům tuto skutečnost odpustí, a kdo ho rád nemá, ten na představení vlastně vůbec nepůjde. Spokojení nakonec budou všichni. To nejdůležitější je totiž stejně atmosféra, a ta je všude kolem naprosto nepopsatelná. Nerozumím tomu, sedím ale mezi zpívajícími lidmi a musím se v duchu usmívat. Něco v sobě ta hudba prostě má. To, že lidem vykouzlí úsměv na tváři, to, že jim dá zapomenout na starosti všedního dne a to, kolik pozitivní energie dokáže předat. A to už několika generacím.
Scéna funguje díky točně. Velkou část příběhu strávíme v růžovém luxusním novomanželském apartmá, dostaneme se ale i do kanceláře domu seniorů, cestovní kanceláře, na příď lodi i do kabaretu, jezdí se džípem (v dobrém stavu i v poločasu rozkladu), lítá se letadlem, ale hlavně, hlavně se sní. Kostýmy, scéna, ale vlastně i choreografie jsou hodně barevné, veselé, občas až trošku kýčovité. Svůj účel ale plní.
Jak jsem již zmiňovala, jedny z hlavních úloh jsou v tomto muzikálu svěřeny postaršímu páru. Je to skvělý nápad a taky ozvláštnění. Konečně člověk nevidí na jevišti jedny a ty samé herce. Na repríze, kterou jsem navštívila, se úlohy Marie Wartbergové zhostila Regina Wenus, která tuhle roli hrála už v roce 2010 ve stuttgartské produkci, ve Vídni si jako cover moc často nezahraje, stejně tak jako její partner Otto Staudach – Harald Heinz. Oba ale dokázali ze svých postav udělat miláčky publika. Trošku stařeckým hloupnutím ovládnutí, přitom ale po dobrodružství toužící lidé s velkým srdcem, které jen mrzí, že je jejich vlastní děti dali do ústavu a ani na jejich narozeniny si na ně nevzpomenou. V rolích oněch dětí se představili Karim Khawatmi jako Axel (ani pro něj není muzikál Ich war noch niemals in New York žádnou neznámou, ve stejné roli ho mohli diváci vidět už ve Stuttgartu, Obertshausenu nebo v Berlíně) a Ann Mandrella jako Lisa. Ona jako upjatá workoholička, která potřebuje přítomnost bezstarostných lidí, jakými jsou právě Axel a jeho syn Florian, aby pochopila, co je v životě důležité, on jako někdo, kdo zase potřebuje v životě najít pevný řád. Samozřejmostí je skvělý zpěv obou a chemie, která mezi nimi funguje. V dalších rolích se objevili Gerben Grimmius jako homosexuální vizážista Fred Hoffman a Gianni Meurer jako jeho přítel Costa, oba pánové vybaveni komediálním talentem. Jejich „titaniková scéna“ na přídi lodi nenechala jedno oko suché – jestli od smíchu nebo od dojetí, to už si každý musí posoudit sám. Hvězdou představení se ale stejně stává třináctiletý Moritz Kainz v roli Floriana. S odzbrojujícím humorem pubertálního kluka, který se prostě „jen snaží být cool“ rozseká všechny „sucharské“ dospěláky ve svém okolí. Jen občas se podaří objevit dětskou hereckou hvězdu takového formátu, že zastíní své mnohem starší a zkušenější kolegy. Moritz se v roli alternuje s dalšími čtyřmi chlapci, a pokud ti jsou minimálně z poloviny stejně šikovní, má se (nejen) rakouská a německá muzikálová scéna do budoucna na co těšit.
Nemůžu říct, že jsem ve Vídni tentokrát viděla vrchol světové produkce. Můžu ale s klidným svědomím a s radostí konstatovat, že se i hit-muzikál dá udělat tak, aby fungoval, měl fajn příběh a bavil lidi, kteří k písničkám konkrétního interpreta nemají zrovna vřelý vztah. Že se dá udělat muzikál, ze kterého nebudete odcházet s hlavou v dlaních a myslet si něco o blbostech a slátaninách. Vídeň mě opět přesvědčila, že to, co spousta lidí má za nemožné, možné je. Pokud se o tom chcete přesvědčit, není nic jednoduššího, než to do léta ještě směrem na Vídeň otočit.
Foto: VBW Vienna
