Nebýt slavné rockové opery Jesus Christ Super Star Andrewa Lloyda Webbera a Tima Rice z roku 1969, bylo by maďarské dílo Evangelium podle Marie skutečnou přelomovou událostí v tomto žánru. Ovšem uvedeno bylo v Budapešti až v roce 1990. Nehledě k jisté podobnosti stavební, melodické i obsahové, jde o propracovanou rockovou operu, plnou krásných hudebních nápadů. A divácky skutečně vděčné dílo, které stálo za to inscenovat.
Po slavné pouti Evangelia o Marii po divadlech v Evropě, nevyjímaje veleúspěšnou inscenaci na Nové scéně v Bratislavě v režii Jozefa Bednárika, se dostává tato novodobá opera i do Městského divadla v Brně. Zde má trochu jiné diváky, než v Maďarsku nebo na Slovensku. Přes dlouhá léta snah totalitních režimů vymítit náboženské cítění obyvatel, jsou Maďaři i část slovenské populace silně ovlivněni mariánským kultem katolicismu. V Bednárikově sugestivní výtvarné režii opery dokonce chodili návštěvníci do divadla jako na mši a v některých pasážích inscenace hromadně klekali a modlili se spolu s interprety. To se v Brně nestalo a ani nestane. Zdejší divák vnímá tento muzikál jako historický příběh.
Nebyl to špatný nápad od libretistů, pustit se do dávného textu ne z pohledu Ježíše, ale jeho matky. Péter Müller a Péter Müller Sziámi si vzali jako podklad ty pasáže z písma svatého, které pojednávají o Ježíšově matce, o Marii. Přitom žádné samostatné evangelium o ní neexistuje, ovšem přijímáme zde teze „licencia poetica.“ Samo slovo evangelium je vykládáno jako učení o zjevení Ježíše, ovšem řecké slovo evangelion také zamená „dobrá zpráva“. A takovou dobrou zprávou je v této rockové opeře to, že se mladé Marii narodil Ježíš.
Ve výstavbě libreta se autoři pustili osvědčenou cestou. Příběh začíná ukřižováním a nádherným sólem Marie, která drží v náručí mrtvého syna. Až potom se rozběhne retrospektivní příběh o osudu Ježíše a o tom, jak se o něj Marie bojí, utíká se svým mužem, tesařem Josefem, před řáděním Herodese. Marie stále sleduje Ježíšovo počínání a obává se o něj, jak se jenom matky mohou o své syny bát. Divadelní příběh potřebuje věrohodnost a vývoj postav. Někdy zde chybí stejně, jako chybí v Bibli. V první půlce hraje svou roli Josef, aby se pak v té druhé z příběhu zcela vytratil. Nakonec, tak se ztratil i z Nového Zákona po Ježíšově ukřižování. Evangelia Matouše, Marka, Lukáše i Jana jsou plny různých detailů ze života Ježíše, o Josefovi a ostatních příbuzných po ukřižování ovšem mlčí. A že jich měl Ježíš dost: Jakub, Josef, Šimon a Juda – jsou v Bibli zmiňováni jako Ježíšovi bratři. V průběhu staletí existovalo mnoho dohadů o tom, jaký je pravý vztah těchto mužů k Ježíši. V libretu zmíněného muzikálu se všem nejasnostem a úskalím historických skutečností autoři vyhnuli. Lze říct, že je elegantně obešli. Díky sborům a sborovým tanečním kreacím se setkáváme jednou s uctívači Krista, jindy s davem primitivně hanícím jeho učení. A na to vše se dívá matka Marie a trpí…
V režii Stanislava Slováka se nedějí velkolepé vizuální efekty (jak je nastavil kdysi ve své režii Jozef Bednárik.) V Brně se režisér soustředil na silný prožitek z interpretace postav. Od zdůraznění dekorací a efektů se více přiblížil k osudům lidí. Poměrně složitě členěná scéna s točnou Jaroslava Milfajta, spolu se světelnou režií a projekcemi Davida Kachlíře a Petra Hlouška, vytváří atmosféru staveb z biblických časů promíchaných s kovovými konstrukcemi snad opuštěné továrny, kde ještě sběrači kovů nestačili vše rozebrat a rozkrást. Nechybí, trochu samoúčelná, ale efektní, ohňová show. Postavy vycházejí a mizí v emotivním šerosvitu, vše účelně napomáhá vytvořit atmosféru příběhu z dávnověku, který má ovšem platnost ve všech dobách. Byť se děje na scéně života cokoliv, matky v něm vždy trpěly a trpí.
Rocková opera Evangelium o Marii se obvykle hrála na half- playback, až na Hudební scéně v Městském divadle v Brně je konečně inscenována s živým orchestrem a ve výborné instrumentaci Karla Cóna s hudebním nastudováním Františka Šterbáka (na premiéře se ujal také dirigování). To určitě inscenaci přidalo na kvalitě. Herecké obsazení je bohaté. Dokonce někdy snad až nadbytečně. Marii hrála v mladším vydání Andrea Zelová (alternuje Kristína Vrecková) a „starší“ Marii Radka Coufalová (alternuje Markéta Sedláčková). Jenomže ony ty „staré“ Marie vypadají tak dobře, že klidně mohli hrát i ty mladé (a obráceně). Průvodcem a vypravěčem celého příběhu byl Jan – Petr Štěpán (alternuje Dušan Vitázek). Je to krásná role, plná písní s bohatým obsahem i hlasovým rejstříkem. Bylo cítit, jak si jí Petr Štěpán užívá. Jozef Hruškoci jako Ježíš působil monumentálně, věrohodně. Jeho sólo: “Láska, pravda, život to jsem já – i cesta po níž kráčíš” znělo divadlem jako výpověď o celé té strastiplné pouti. Tři králové, tři pastýři, andělé (všechno alternované role) sehráli v písních a v pohybu svou důležitou úlohu, stejně tak, jako duet udavačů, Ešouna a Slepejše. Ještě je nutné pochválit dramaturgii (Jan Šotkovský) a překlad (Mikuláš Bryan.) Česká verze byla srozumitelná, básnivá. Určitě také přispěla k výslednému tvaru celé inscenace.
Máme tedy v Čechách Evangelium o Marii. Pakliže chceme pochopit, jaký je vztah našich diváků k regiliozitě, podívejme se na výsledky průzkumu statistického úřadu: Náboženství nedeklarovalo 45 , nevěřících je 34, katolíků je 10%, protestantů 1,0% a 9% jsou jiná náboženství. Což znamená, že dlouhý potlesk ve stoje a zjevná spokojenost diváků na premiéře nepramení z náboženského vztahu k tématu (jako tomu bylo v Maďarsku a na Slovensku), ale jednoduše z toho, že jde o dobrou rockovou operu, udělanou tak znamenitě, že má co říct i současníkům.
Foto: jef a Tino Kratochvilové
