Pokud v Čechách existuje povědomí o zahraniční muzikálové produkci, týká se zejména Broadwaye nebo West Endu. Z evropských scén se pak jisté pozornosti těší Vídeň, a to i díky u nás hraným dílům jako Elisabeth nebo Tanz der Vampire. Naproti tomu německá muzikálová scéna zůstává trochu stranou zájmu, což je škoda, neboť právě v Německu, přesněji řečeno v berlínském divadle Theater des Westens, se právě hraje nový původní muzikál, který je kritiky stavěn naroveň současné newyorské či londýnské tvorbě: Ku’damm 56.
Ku’damm 56 je divadelní adaptací úspěšné stejnojmenné minisérie německé televizní stanice ZDF z roku 2016, jež se mezitím dočkala dalších dvou pokračování (všechny tři řady jsou v českém znění dostupné na HBO Max). Příběh, který se odehrává v roce 1956 v Západním Berlíně, konkrétně v taneční škole na slavném bulváru Kurfüstendamm (odtud název díla – Ku’damm je běžně užívanou zkratkou pro Kurfürstendamm, číslovka 56 zase odkazuje ke zmiňovanému roku 1956), do muzikálové podoby převedla autorka scénáře k televizní předloze Annette Hess ve spolupráci se známou skladatelskou dvojicí Peter Plate a Ulf Leo Sommer. Nikdo z nich předtím neměl s muzikály větší zkušenost (Plate a Sommer se pouze podíleli na písních k muzikálu Romeo & Julia), přesto, nebo možná právě díky tomu se jim ve spolupráci s režisérem Christophem Drewitzem podařilo vytvořit nekonvenční, živou a velice aktuální inscenaci, která má šanci zaujmout široké spektrum diváků.
Mezi konvencemi a rebelií
Děj je sice zasazen do 50. let, tuto dobu však prezentuje velmi deziluzivně a bez klišé, která s ní bývají spojována. Ku’damm 56ukazuje odvrácenou stranu poválečného období charakterizovanou spíše stíny nacistické minulosti a rigidními společenskými pravidly, než hospodářským zázrakem. Jde o dobu, kdy ženy nemají takřka žádná práva a jejich hlavním cílem je najít si vhodného manžela a stát se perfektní ženou v domácnosti, homosexuální vztahy jsou trestné, o minulosti se nemluví, případně se na ni vzpomíná s neskrývanou nostalgií a ve společnosti panuje dvojí morálka, podle níž mohou muži mít tolik žen, kolik chtějí, ale když nějaká žena přijde o panenství před svatbou, je označena za „padlou dívku“ nebo rovnou prostitutku. V centru pozornosti stojí Monika, prostřední ze tří dcer majitelky taneční školy Galant Cateriny Schöllackové. Ta je jakousi černou ovcí rodiny, zejména matka jí neustále dává najevo, jak velkým zklamáním pro ni je. Monika není ani typem dokonalé hospodyňky jako její starší sestra Helga, ani nepřitahuje pozornost mužů jako nejmladší Eva a podle mínění Cateriny a vlastně i všech ve svém okolí, je naprosto nemožná a k ničemu. V průběhu času se ukazuje, že není zdaleka jedinou, jež má problémy s naplňováním společenských očekávání. Ačkoliv se rodina Schöllackových – s výjimkou prostřední ze sester – na první pohled zdá být bezchybná, opak je pravdou a každá z postav se musí vypořádávat s tlakem dobových konvencí. Některé se na konci rozhodnou dát přednost tomu, co se od nich očekává, a to i za cenu vlastního štěstí, jiné se však odhodlají jít svou vlastní cestou bez ohledu na to, co tomu řeknou ostatní.
Kromě konfliktu mezi jedincem a přísnými společenskými normami je Ku’damm 56 také o střetu mezi generacemi, který je v muzikálu symbolizován mimo jiné rokenrolovou hudbou. Na jedné straně stojí přísná starší generace, generace rodičů, která lpí na zastaralých morálních normách a od svých potomků vyžaduje úctu a poslušnost, na straně druhé pak generace jejich dětí, která teprve hledá své místo ve světě.
Postavy s dvojí tváří
Takřka všechny hlavní postavy jsou komplikované a rozpolcené mezi tím, jak se prezentují na venek, a tím, jaké jsou uvnitř, což od představitelů jednotlivých rolí vyžaduje kromě pěveckých a tanečních výkonů značný herecký talent. Právě obsazení je jednou ze silných stránek tohoto muzikálu. Všem, ať už se jedná o hlavní představitele nebo cover pozice, se daří vyjádřit složité charaktery svých postav s lehkostí a precizností. V hlavní roli Moniky září Sandra Leitner, která na sebe upozornila kupř. v muzikálu Fack ju Göhte nebo titulní rolí Amélie v muzikálové verzi snímku Amélie z Montmartru (Die falbelhafte Welt der Amélie). Ta dokáže věrohodně ztvárnit vývoj své hrdinky od zakřiknuté šedé myšky s takřka nulovým sebevědomím až k moderní emancipované dívce a získat si od začátku až do konce sympatie celého sálu. V hlavních mužských rolích jí pak zdatně sekundují David Jakobs v roli Freddyho a David Nádvornik jako Joachim.
David Jakobs patří k populárním německým muzikálovým hercům, diváci jej znají kupř. z klasických děl jako jsou Evita, Elisabeth nebo Les Misérables či z divadelní verze Zvoníka od Matky Boží (Der Glöckner von Notre Dame). Jeho Freddy na sebe pokaždé, když se objeví na jevišti, strhává pozornost a v některých chvílích působí jako jakýsi vypravěč celého příběhu, což upomíná na jeho předchozí role Che z Evity nebo Luigiho Lucheniho z Elisabeth. Většinou na sebe bere úlohu baviče, bezstarostného rebela a nepolepšitelného sukničkáře, avšak dokáže ztvárnit i skrytou stránku své postavy spojenou s Freddyho traumatem z války, kdy o celou rodinu přišel v koncentračních táborech. Naproti tomu představitel Joachima David Nádvornik patří k méně známým muzikálovým tvářím, což by se však nyní mohlo změnit. Jako syn z bohaté továrnické rodiny, který má problém vyrovnat se se svým otcem i se sebou samotným, podává po herecké i pěvecké stránce výjimečný výkon, který zůstane v paměti ještě dlouho po konci představení. Joachim je postavou, která má snad nejvíce různých tváří, od arogantního a namyšleného floutka přes syna trpícího naprostou absencí otcovské lásky až k citlivému muži, který se touží změnit a nechat minulost za sebou.
Caterinu a nejstarší z jejích dcer hrály v den mé návštěvy berlínského Theater des Westens alternace Lisa-Marie Sumner a Shari Lynn Stewen, pokud by však divák předem nevěděl, že se nejedná o první obsazení, ani by ho to nenapadlo, neboť obě podaly perfektní výkon, Sumner jako chladná a prudérní madam Schöllacková a Stewen jakožto poněkud omezená Helga, která se na svět dokáže dívat pouze očima své matky a nemá v životě jinou ambici, než být skvělou manželkou a ženou v domácnosti. Její představa o ideálním manželském soužití však záhy po svatbě začne brát za své, neboť její manžel Wolfgang je ve skutečnosti homosexuál. Jeho představiteli Dennisi Hupkovi se přitom daří skloubit obě tváře svého hrdiny, tj. spořádaného advokáta s nadějnou kariérou na státním zastupitelství a muže, kterého užírá skutečnost, že nemůže veřejně přiznat svou sexuální orientaci. V závěru pak za zmínku stojí také výkon Isabel Waltsgott v roli nejmladší ze sester Schöllackových. Její Eva dokáže být chvíli vypočítavou svůdnicí, která se snaží zapůsobit na svého o několik desítek let staršího nadřízeného, aby sňatkem získala dobré postavení, chvíli romantickou dívkou, která sice sní o tom, že se z ní stane „paní profesorová“, ale ve skutečnosti je zamilovaná do obyčejného mladíka z Východního Berlína a poté zase nedospělou dívkou, která trpí nepřítomností otce.
Pop na válečných troskách
Dostat děj bezmála pětihodinové minisérie do divadelního představení trvajícího přibližně 130 minut, navíc tak, aby zůstaly zachovány všechny hlavní dějové linie, není snadné. Muzikálse v důsledku toho odvíjí ve velice rychlém tempu, které na jednu stranu působí dynamickým a osvěžujícím dojmem, zároveň však pro ty diváky, kteří neznají televizní předlohu, může být někdy problematické všechno pojmout a neztratit se ve spletité síti navzájem se prolínajících. Tím, co tomuto rychlému způsobu vyprávění napomáhá, je jednoduchá, avšak důmyslná scéna. Díky patrové konstrukci ve tvaru písmene U, jejíž prostřední část je navíc pohyblivá, se na jevišti může odvíjet více dějů současně, stačí vždy jen osvětlit příslušné místo. Příběh tak místy dostává nádech přepínání mezi televizními kanály, což působí velice energickým dojmem. Scéna, která naznačuje, že jedenáct let po válce byl Berlín stále ještě částečně v troskách a teprve postupně se obnovoval, se po celou dobu představení takřka nemění (vyjma několika scén, během nichž se k zemi efektně spustí svítící zrcadlový strop). Jednotlivá místa, na nichž se příběh odehrává, jsou evokována pouze v řeči postav, případně je naznačují vybrané rekvizity. Zvláště často se pracuje především se židlemi a retro mikrofony.
Jestliže se příběhem i za pomoci scény či kostýmů tvůrci pokoušejí evokovat atmosféru 50. let, v hudbě je tomu jinak. Převažujícím stylem muzikálu je pop, který pouze tu a tam doplňují reminiscence na nejrůznější dobové hudební styly. Pro hudební služku muzikálu přitom platí totéž co pro děj, a sice to, že zde dochází k neustálému střídání mezi scénami, resp. písněmi vážnými a veselými. Ku’damm 56 rozhodně nepatří k primárně zábavným muzikálům, ačkoliv by to diváci neznalí televizní předlohy mohli od příběhu o rokenrolu, milostných vztazích a mezigeneračních sporech zasazeného do poloviny minulého století očekávat. Nejde o inscenaci ve stylu Pomády nebo českých Šakalích let, ač se všechny tyto muzikály odehrávají v téže době. Ku’damm 56 tematizuje otázky ženských práv a násilí na ženách, sexuálních menšin, traumatických vztahů mezi rodiči a dětmi nebo německé viny z doby nacismu. Zároveň ale nezůstává po celou dobu ve vážném modu a po napjatých scénách vždy přijde odlehčení v podobě vtipného dialogu či elánem nabité taneční scény z rokenrolového klubu. Po hudební stránce to ilustruje střídání až baladických písní, jakými jsou například Ein besserer Mensch, Wenn du dich auflöst tematizující deprese a sebevražedné myšlenky nebo mrazivá výpověď o sexuálním násilí na ženách Ich lass nicht zu, lässt du dich geh’n, s energickými popovými písněmi jako Monika, Liebes Universum či Heute Nacht, nebo se schválně komicky působícími skladbami jako Alles wird gut. Zvláštní postavení pak má píseň Berlin, Berlin. Ta byla vybrána jakožto ústřední melodie v rámci propagace muzikálu a během představení zazní hned dvakrát, a to v prvním dějství a poté v samotném závěru jakožto pravidelný přídavek, přičemž v tuto chvíli se ke zpěvu refrénu přidává také publikum. Navíc se o ní od počátku hovoří jako o nové hymně německého hlavního města. Působivost představení pak umocňuje to, že šestičlenná kapela, která se stará o živý hudební doprovod, je po celou dobu přítomna přímo na jevišti.
Ku’damm 56 si od své listopadové premiéry dokázal zajistit značnou diváckou přízeň. Svůj podíl na tom jistě má to, že díky množství postav a sledovaných příběhů si tu každý může najít to svoje, ale také skutečnost, že i když se příběh odehrává v 50. letech, je vlastně velice aktuální a nastavuje zrcadlo dnešní společnosti. Témata, která Ku’damm 56 otevírá, jsou stále živá, ať už jde o otázku ženských práv, LGBT komunity nebo vyrovnávání se s nacismem. V kontextu právě probíhající války na Ukrajině pak mimořádně živě rezonuje dějová linie sporu mezi Joachimem a jeho otcem, který i po světové válce nadále vyrábí zbraně a nechápe synovo znechucení válkami a zbrojením. O úspěchu muzikálu pak svědčí mimo jiné i prodloužení doby, po kterou bude v Berlíně k vidění – původně se mělo hrát do 24. dubna, již v únoru však došlo k prodloužení (zatím) do konce září.
Pokud budete mít cestu do Berlína, rozhodně se vyplatí Ku’damm 56 vidět. A pro koho je německá metropole přece jen příliš daleko, může alespoň sáhnout po soundtracku, který obsahuje většinu písní z představení.
