Hitmaker Frank Wildhorn je v Čechách známý zejména díky své muzikálové prvotině Jekyll a Hyde, kterou s úspěchem uvedly dvě naše scény, Hudební divadlo Karlín a Městské divadlo Brno. A samozřejmě zásluhou Carmen, jež měla v Praze v roce 2008 světovou premiéru. Hodně se pak mluvilo o realizaci dalších Wildhornových projektů, zejména v souvislosti s jeho muzikály Cyrano de Bergerac a The Count of Monte Cristo. Ty přes nejrůznější spekulace zatím na našich scénách uvedeny nebyly, zato premiéry muzikálu Bonnie a Clyde poněkud netradičně ohlásila v jednom roce hned dvě divadla – česká premiéra se uskutečnila 7. května 2016 na Nové scéně Divadla J.K. Tyla v Plzni (překlad Adam Novák, režie Roman Meluzín), na podzim toto dílo uvede i pražské Hudební divadlo Karlín. Překvapivě nikoli v již hotovém překladu dramaturga a dvorního úpravce většiny karlínských muzikálů Adama Nováka, ale v přebásnění Tomáše Belka.
Muzikál Bonnie a Clyde zkomponoval Wildhorn na texty D. Blacka a libreto I. Menchella v roce 2009. Premiéra se uskutečnila v Kalifornii, po dvou letech se muzikál dostal na Broadway. Titul zcela „odstřelili“ newyorští kritici, podobně, jako skladatelova Monte Crista. Zhrzený hitmaker se následně rozhodl převážnou většinu dalších titulů premiérovat v Evropě nebo Asii – Cyrana z Bergeracu v Japonsku, Rudolfa v Budapešti, Carmen v Praze, Excalibur v St. Gallen a Mata Hari v Jižní Koreji. Přestože byl muzikál Bonnie a Clyde v New Yorku uváděn pouze několik týdnů, získal nominace na řadu prestižních cen, včetně dvou na Tony Awards. Větší úspěch ale muzikálová adaptace známého příběhu o populárních zločincích, kteří se svým gangem procestovali střední část Spojených států amerických v době světové hospodářské krize v letech 1929-1934, sklidila v Tokiu, Soulu a v Německu.
Režisér Roman Meluzín se již v minulosti mnohokrát inspiroval filmovou předlohou. Svět muzikálu bývá s tím filmovým často provázán, lhostejno, zda se příběh dostane nejprve na divadelní prkna a pak na stříbrné plátno, anebo naopak. Není překvapením, že zmíněné dílo režisér inscenuje bez jediného zaváhání, ve svižném tempu a v téměř filmovém střihu. Ten připomínají i záznamy z kamer, které jsou během některých scén promítány přímo na plátno, jež tvoří součást scény. Inscenace má výborný temporytmus, který prakticky nic nenarušuje. Herecké vedení postav je však velmi divadelní, mnohdy až činoherně úsporné a neafektované. V kontrastu s reálným jednáním většiny postav vyniká Bonnienina bezprostřednost, možná až dětinská umanutost, se kterou se snaží prosadit na přední stránky novin. Přes množství přestřelek režisér podtrhl především romantickou rovinu příběhu. Muzikál tak není pouhou gangsterskou show, ale zejména příběhem dvou lidí, kteří ač neměli štěstí, chtěli si splnit své sny. Sny o bohatství, slávě, svodobě a velké osudové lásce.
Zvolenému komornějšímu konceptu odpovídala i choreografie Lukáše Vilta. Je trochu úspornější u hlavních představitelů, kterým choreograf dopřává volnost civilnějšího uchopení postav, ale oslnivá a velmi nápaditá ve sborových číslech. Scénografie Daniela Dvořáka plně využívá mnoha technických vymožeností Nového divadla, variabilní scéna se prakticky při každé sekvenci proměňuje. Ocitáme se tu v kostele, tu v bance, vězení nebo na pusté silnici. Velmi vtipné je například ztvárnění jízdy v „automobilech“. Při větším rozpočtu by se samozřejmě dala řada scén ztvárnit velkolepěji, některé makety by si dokonce lepší zpracování zasloužily, ale rozhodně tentokrát platí, že inscenace z výtvarného hlediska získala „za málo peněz celkem dost muziky.“ Iluze nejrůznějších prostředí je dostatečně imaginární. Atraktivní a slušivé dobové kostýmy pochází z dílny Dany Haklové, zejména představitelky Bonnie (Karolina Gudasová a Petra Vraspírová) se mohou považovat za sexy symboly letošní plzeňské divadelní sezony.
V Bonnie a Clyde zvolil Frank Wildhorn jiné skladatelské a instrumentační postupy, než ve většině svých titulů. Hudba je komornější a méně „muzikálově“ velkolepá. Jen stěží byste poznali, že stejný autor zkomponoval Jekylla a Hydea. Oč méně jsou skladby impozantní, o to vynalézavější je instrumentace. Základem muzikálu je hudební styl country, nechybí ale ani působivé rockpopové balady či gospely. Orchestr vedený Jiřím Petrdlíkem (alt. Pavel Kantořík) hrál rytmicky přesně, svižně, s pěkně vypracovanými smyčci, zvukově zpěváky nekryl. Hudební nastudování ctí autorovu lehkost a žánrovou pestrost.
V sobotní premiéře se divákům představily dvě obdivuhodně vyrovnané dvojice hlavních hrdinů. Karolina Gudasová coby Bonnie byla skutečně oslňující, herecky lehce zvládala polohy naivní holky i zralé ženy, která jde za svým cílem, za svou láskou. Po lehce nervózním úvodu se rozezpívala ke strhujícímu výkonu. Herecky temperamentní, pohybově přirozená, vzhledově nesmírně atraktivní– přesně taková má Bonnie Parkerová být. Divák si jí okamžitě zamiluje. Neméně dobrý je Pavel Režný v roli jejího parťáka a partnera Clyda Barrowa. Ani jemu nechybí charisma a hlas velmi příjemné barvy. Kreaci jeho bratra Bucka vytváří Richard Pekárek, herec s téměř dětskou tváří, ale mužným, plnokrevným muzikálovým drivem. Potlesk na otevřené scéně sklízela i Kateřina Falcová v úloze Buckovy milující manželky Blanche, jež se zločince pod záštitou Boha snaží přimět k poctivému životu. Pěkné výkony předvedli i další představitelé větších rolí – Ondřej Černý (Ted Hinton), Venuše Zaoralová Dvořáková (matka Bonnie), Radek Štědronský Shejbal (Šerif) a pěvecky výborný Lukáš Ondruš (Kazatel). Obsazení představitelů dětských rolí bývá v našem divadelním prostředí obzvlášť těžkým oříškem. Viktorie Tandlerova a Šimon Vanžura v rolích mladých titulních hrdinů obstáli se ctí, ovšem nepřesvědčili natolik, aby muzikálový soubor mohl uvažovat o titulech založených na výkonech dětských protagonistů v hlavních rolích.
Za slavnou zločineckou dvojicí zůstala řada mrtvol. Přesto je milovala celá Amerika. V plzeňské inscenaci si je zamilujete i vy. Bonnie a Clyde Franka Wildhorna patří k tomu lepšímu, co v 21. století v muzikálovém žánru vzniklo a pozornost obecenstva si rozhodně zaslouží.
Foto: Pavel Křivánek