Muzikál Bonnie a Clyde, foto David Kraus
Frank Wildhorn má rád Čechy a český divák má rád Wilhornovy muzikály. Jekyll a Hyde sklízel úspěchy v Praze i Brně, Carmen v Hudebním divadle Karlín láme „porevoluční“ rekordy a muzikál Bonnie a Clyde se hraje dokonce na dvou scénách současně, přestože na Broadwayi propadl. Co víc si lze přát. I proto se známý americký hitmaker v Praze ukazuje často a nejinak tomu bylo i při premiéře Bonnie a Clyde v HdK 13. října tohoto roku.
České premiéra tohoto titulu se uskutečnila už v květnu v Plzni a pro recenzenty se tak nabízí možnost zajímavého srovnání. Osobně bych nerad stavěl svůj článek na konfrontaci Plzeň versus Karlín, nebo dokonce Meluzín versus Procházka. Už proto, že oznámení obou divadel o nastudování totožného titulu během krátké doby provázely nejrůznější zákulisní spekulace. Určitému porovnání obou verzí se ovšem ubránit nelze. Ve stručnosti lze říct, že zatímco muzikálový soubor DJKT Plzeň Bonnie a Clydea hraje spíš jako promyšlenou činohru s písněmi, karlínští ze stejného díla „vyrobili“ výpravnou taneční show. V úvahu nelze nevzít také zcela odlišné finanční limity, kterými jednotlivé inscenační týmy disponovaly (oblastní DJKT Plzeň uvádí pět muzikálových premiér ročně, zatímco HdK jednu až dvě), o reklamní kampani nemluvě. Paradoxně možná peníze investované HdK pomohly i Plzni – když jsem před známými už na jaře říkal, že jdu na premiéru Bonnie a Clydea, většinou odpovídali, že vědí, neboť viděli billboardy u dálnice.
Ale vraťme se zpět k inscenacím. Na rozdíl od Plzně, pro kterou dílo přeložil Adam Novák (dramaturg HdK, a zároveň člen umělecké rady DJKT), si karlínští objednali nové přebásnění u Tomáše Belka. Jeho písňové texty jsou zpěvnější a lépe splývají s hudbou. Nuance už lze rozkrýt v jejich názvech (např. Marš zpátky do vězení – Musíš zpátky za mříže, Rozpoutám peklo – Ďábel mě má rád, Můj soukromý sen – O čem sním atd.). V próze se oba texty liší minimálně a jsou na srovnatelné úrovni.
Karlínské divadlo už od samého zahájení reklamní kampaně inzeruje značně zromantizovaný příběh o slavné zločinecké dvojici tzv. Barrowova gangu na pozadí drtivé hospodářské krize 30. let minulého století jako velkolepou show plnou efektních scén a strhujících tanečních čísel. Koneckonců, právě na takové produkce je typický návštěvník Karlína zvyklý. Tato koncepce jistě dobře seděla jak režisérovi Antonínovi Procházkovi, tak zejména choreografovi Pavlovi Strouhalovi, který vytváří v Čechách snad vůbec nejefektnější a nejkvalitnější choreografie. Problémem ovšem je, že tento muzikál tak nebyl napsán. Ze známých Wildhornových titulů je hudebně nejméně opulentní, jeho hudba není tak muzikálově patetická, jako je tomu u Carmen, v Jekyllovi a Hydeovi nebo třeba Scarlet Pimpernelovi. Což může být i sympatické, zvlášť, když muzika Bonnie a Clydea vychází z typických amerických žánrů, jako je country a gospel. Přesto Frank Wildhorn provedl pro pražské uvedení jisté autorské úpravy, například rozšířil obsazení orchestru a upravil hudební aranže.
Výsledkem je zdařilá podívaná broadwayského střihu, kde se stále tančí, často se (bohužel s prodlevami) proměňuje scéna, na rozdíl od skromnějších dvourozměrných maket automobilů v Plzni si karlínští mohou dovolit autoveterána skutečného atd. Výtvarnice Michaela Horáčková Hořejší oko diváka o nic neošidila. Navíc orchestr Hudebního divadla Karlín vedený Martinem Kumžákem tentokrát opravdu šlape jako dobře seřízený hodinový stroj a naprostá většina zpěváků své party bez obtíží uzpívá. Jen příběh se v činoherních pasážích trochu ztrácí, první obsazení působilo v dialozích neobratně, a tak se mnohdy vlastně jen čekalo na další povedenou písničku.
Muzikál Bonnie a Clyde, foto David Kraus
Do titulních rolí první premiéry Antonín Procházka obsadil zpěvačku Dashu a Václava Noida Bártu. Z hudebního hlediska to jistě byla trefa do černého. Populárnímu Noidovi seděly hlavně rockověji střižené písně, které zazpíval brilantně. Typově je ale jen kopií svého Garcíi, přestože už ukázal, že umí sehrát role i zajímavěji. Nečekaně nakonec Noid herecky boduje nikoli jako drsňák, ale v momentech, kdy nastupuje vtip, ironie a nadsázka, tedy v místech, která dovede nejobratněji rozvinout také režisér Procházka. Příčina, proč mladý zlodějíček a dívka toužící po kariéře herečky a spisovatelky spojili své životní osudy, ale zůstává zašifrována a scény jejich vzájemného sbližování patří vůbec k těm nejméně přesvědčivým. Totéž, co jsem napsal o Noidovi Bártovi, jako přes kopírák platí i o Dashe. Pěvecky byla bezchybná, ale kdo jí viděl třeba jako Jezerní dámu ve Spamalotu, ví, že herecky dokáže víc. Role mladé naivky, ze které se postupně stává ostřílená gangsterka, v jejím podání chybí bezprostřednost.
Druhou část Barrowova gangu tvoří Clydeův bratr Buck a jeho pobožná žena Blanche. Role „těch druhých“, kteří se na zločineckou dráhu dostali tak nějak omylem a stále touží začít znovu a poctivěji, seděly pohybově výborné Jitce Schneiderové i Martinovi Písaříkovi. Pěvecky byli střídmější, než ústřední dvojice (což nevadilo), v mileneckých scénách působili sehranějším dojmem. Největšího „slušňáka“ představení, policistu Teda Hintona, coby protiúkol dobře zvládl David Kraus, v gospelových písních pak zaujal výborný Bohouš Josef coby Kněz, byť zjevově připomínal spíš karikaturu duchovního. Ale co, Amerika je přece zemí neomezených možností… Kvalitní představitelé dětských rolí jsou v našich vodách „nedostatkovým zbožím“, Natálie Němcová a zejména Matouš Klíma ale zazpívali pěkně. Desetiletý žák základní školy má k vysněné kariéře operního pěvce dobře našlápnuto.
Nová inscenace muzikálu Bonnie a Clyde nezklamala, ale zároveň v ničem nepřekvapila. Nabídla ve slušném standardu to, na co je pražský divák zvyklý – několik hvězd, zářivou výpravu a přidala jako výrazný bonus výbornou kapelu. Čekáte-li odpověď na otázku, zda je lepší provedení DJKT Plzeň nebo HdK Praha, jen naznačím: Pokud jdete víc po příběhu, zajeďte do Plzně, pokud vás oslňuje broadwayské muzikálové pozlátko, je pro vás karlínská show tou pravou.
Muzikál Bonnie a Clyde, foto David Kraus
