Fronéma Virglerová není psycholožkou ani sexuoložkou. Sedmadvacetiletá, velmi inteligentní IT programátorka přesto udělala pro odtabuizování témat, o nichž se v „lepších rodinách nemluví“ víc, než mnozí odborníci. Propaguje sadomasochismus jako přirozenou část lidské sexuality, uznává bisexualitu a životní styl polyamory. Je jednou z hlavních protagonistů dokumentu Davida Čálka Nebe Peklo, vystoupila na nejrůznějších workshopech i v televizní show Jana Krause. Dokázala svojí dávnou přezdívku Fronéma po řadě peripetií vnést do občanky a proměnit ve skutečné křestní jméno… Před premiérou muzikálu Probuzení jara jsme jí požádali o krátký rozhovor.
Fro, celá Wedekindova hra i muzikál Probuzení jara jsou o nepochopení dětí rodiči i učiteli, o frustraci, která vzniká na základě neinformovanosti, o homosexualitě, masturbaci, potratech, trýznění a sebevraždách. Dnes je situace díky filmu, časopisům a hlavně internetu úplně jiná, než na konci 19. století. Jaké jsou ale podle tebe poměry v rodinách a ve školách, skutečně jsme puritánství už odhodili?
Hranice mezi tím, co je považováno za přirozené, a co už je „moc“, se neustále posouvá. Masturbace je dnes vnímaná jako běžná součást života single člověka, ale pořád se najdou lidé, kteří mají připomínky k dětem, nebo pokud se jí někdo věnuje při vztahu. Homosexualita se naštěstí stává čím dál běžnější, ale bisexualita má stále nádech něčeho nerozhodnutého, jakéhosi experimentu namísto plnohodnotné orientace. Vše se posouvá správným směrem, ale klidně by to mohlo jít rychleji, což se dá podpořit právě tím, že o tom budeme mluvit. Není to vždycky jednoduché, ale stojí to za to.
Určitě ses i ty sama setkala s nepochopením, s narážkami, že jsi jiná, „divná“. Jak tě brali spolužáci a učitelé na střední škole? Už fakt, že jsi absolvovala maturitní ples v lesklých lackových šatech, musel přece způsobit slušný rozruch…
Co se týče střední školy, prosáklo to v posledním ročníku před maturitou, kdy jsem byla v 24/7 dominantně – submisivním vztahu a nosila do školy obojek. Učitelé byli naprosto korektní a nikdy jsem u nich nezaznamenala žádné pohoršení. Reakce spolužáků byly různé, od toho, že se mne někteří chodili tajně ptát, kde koupit nějaké hračky, až po to, že po mně primáni pokřikovali na chodbě, že jsem pornoherečka. Myslím, že jsem se tenkrát naučila nosit svoji „divnost“ jako štít. Místo toho, abych se snažila tajit, co dělám, konala jsem to naprosto veřejné. Drbat o něčem, co vědí všichni, není přece taková zábava. Lackové maturitní šaty byly už jen taková třešnička na dortu. Vyjádření toho, že jsem jiná než ostatní a jsem na to hrdá.
V Probuzení jara zcela nezkušená Wendla téměř lituje, že jí rodiče nebijí a prosí svého kamaráda a nápadníka Melchiora, aby jí pořádně sešvihal proutkem. Kdy ty jsi zjistila, že může být bolest vzrušující? A udílíš jí raději, nebo přijímáš?
BDSM (svazování, disciplína, dominance, submisivita, sadismus a masochsismus, pozn. autora) mě poprvé cvrnklo do nosu někdy ve čtrnácti, kdy jsem na internetu našla úchylné erotické povídky a z nějakého důvodu se od nich nemohla odtrhnout. Tehdy jsem si byla ještě skálopevně jistá, že mne se to netýká, a že to čtu jen proto, abych ten fenomén prozkoumala. První reálná zkušenost přišla v sedmnácti a bylo jasné, že tohle mne bude zajímat ještě dlouho. Identifikuji se jako masochistka i jako sadistka. Co v danou chvíli preferuji, je závislé na okolnostech. Na partnerovi či partnerce, na náladě a všeobecně na té které životní fázi.
Na Hell Show ses nechala zbičovat, jindy zase pověsit na háky. To bylo před pár léty. Kam tě sadomasochismus posunul? A pořád tě drží? Navozuji tím otázku, zda je to věc módy, nebo celoživotní cesta…
Pro mě je to součást mne samé. Za těch deset let, kdy jsem „aktivním úchylem“, byla asi tři období, kdy jsem měla pocit, že mě tyto hrátky už vůbec nelákájí a BDSM fáze je za mnou. A vždycky to dopadlo stejně, chuť se zase vrátila. Zjevně to se mnou bude celý život, někdy více, někdy méně, ale pořád. Jako symbol této myšlenky jsem si nechala udělat skarifikaci monády, což je znak BDSM vyřezaný do kůže na rameno. Ten se mnou bude taky napořád…
V Probuzení jara zazní i na tu dobu odvážná myšlenka, že celý svět se točí kolem penisu a vaginy. Souhlasíš? Sama propaguješ styl polyamory, kdy má jeden člověk plnohodnotný vztah s více partnery.
Můj svět se určitě kolem vagíny a penisu netočí. O světu ostatních netvrdím raději nic… Polyamory je často chápáno jako životní styl pro lidi s nadprůměrnou potřebou sexu, ale tak to není. Z lidí, co znám, nikdo nemá více vztahů, protože by jim nestačil sex s jedním. Naopak, motivací bývá zájem o pevné spojení s duší druhého, třetího… Problém s polyamory je, že si ho lidé představují jako model nevěry. Kdy vás skrývání nutí omezit sbližování na nejkratší nutnou dobu, na rychlý pohlavní styk. Ale v polyamory můžete vztahy rozvíjet stejně kvalitně a hluboce jako u monogamie.
Poslední otázka. Může člověk praktikující alternativní sex v 21. století bez obav „s kůží na trh“? Před spolužáky, kolegy, rodiči? Nebo zde stále vládně falešná přetvářka, že erotika musí zapadat do určité šablony?
Může, co by nemohl. Záleží na každém, co si troufne. Někdo celý život žije v paranoie, že pokud se okolí dozví, že se mu líbí třeba latex, vyhodí ho z práce, manželka jej opustí, všichni s ním přestanou mluvit a skončí bídně pod mostem. To je samozřejmě hloupost. Nicméně jsou profese, kde to problémy způsobovat může, například u učitelů má mnoho lidí pocit, že musí vystupovat naprosto asexuálně, a to i v soukromí. Čím více lidí zaujme postoj jako já, tedy že cokoli, co probíhá s oboustranným souhlasem dospělých lidí je v pořádku, tím uvolněnější atmosféra ve společnosti bude. Fandím každému, kdo se odváží píchnout do tohoto vosího hnízda. Proto držím palce i Probuzení jara a doufám, že bude mít úspěch!
Děkuji Ti za rozhovor.
Foto: Julie Koubová, Tymur a archiv Fronémy Virglerové
