Po úspěchu animovaného filmu The Lion King byla před dvojici jeho autorů (Eltona Johna a Tima Rice) položena další velká výzva, a to napsat animovaný film, tentokrát na téma Aidy, jejíž příběh byl známý již z Verdiho opery. Autoři se ovšem rozhodli použít příběh jako předlohu pro muzikál. Premiéru na Broadwayi měl nový titul 23.března 2000, za čtyři roky dosáhl počtu 1852 repríz a zařadil se tak mezi nejdéle hrané broadwayské muzikály. Má na svém kontě celou řadu prestižních cen, včetně čtyř ocenění Tony, byl uveden ve 21 zemích a přeložen do 15 jazyků. 4. října letošního roku si odbyl svou premiéru v překladu Adama Nováka na prknech Hudebního divadla Karlín v Praze.
Před půl rokem jsem chodila po městě a z každého rohu na mě koukala z plakátu Lucie Bílá, nad kterou čněl obrovský nápis: „AIDA – od října 2012 v Hudebním divadle Karlín.“ Nabyla jsem dojmu, že představení bude hlavně o ní. Dneska je říjen, Aida má po své premiéře. A musím konstatovat, že jsem se tehdy moc nemýlila. Zmiňované představení je opravdu show Lucie Bílé. Což je docela smutný fakt, vzhledem k tomu, že se samotný muzikál jmenuje Aida, a měl by být především o osudech krásné otrokyně. Tohle je myslím ten nejzásadnější problém karlínského nastudování. Na úkor známého jména nedává prostor ostatním. I kdyby kolem byli sebelepší herci, zpěváci, tanečníci, vždycky zůstanou ve stínu Bílé, které patří i poslední příchod a nejdelší potlesk na děkovačce… Ale pokusím se na tenhle „kult hvězdy“ na moment zapomenout a podívat se spíš na to, jak se pražští inscenátoři popasovali s takovou výzvou, jakou Aida dvou velikánů Eltona Johna a Tima Rice jistě je. Jde vlastně o úplně obyčejný příběh. Muž si má vzít egyptskou princeznu, jejich sňatek je už dávno domluvená politická záležitost. V tom potká mladou ženu, oba se do sebe zamilují, i když ví, že jejich láska je zakázaná. Když se k tomu ještě přidá mladík, jež je do oné mladé ženy nešťastně zamilovaný, máme klasický milostný čtyřúhelník. Podobná témata najdete v každém druhém filmu, knížce i muzikálu. Proto je docela podstatné udělat příběh něčím zajímavý. Ano, zasazení do doby starého Egypta, zapojení nepřátelství mezi Egyptem, zemí Radamese a Nubií, zemí Aidy, je jistě skvělý nápad, a když se k tomu přidá hudba Eltona Johna, máme tu muzikál s obrovským potenciálem, ze kterého se dá určitě hodně „vytřískat.“ Nabízí se výjimečná příležitost, udělat z obyčejného neobyčejné.
Režie karlínského nastudování Aidy se ujal hostující Gabriel Barre. Na jeho režii není nic vysloveně špatného, ale zároveň ani nic objevného. Všechny písničky mají stejnou konstrukci. Jsou zkrátka postavené na „kultu pražských hvězd.“ Začne se na scéně, která se asi v půlce songu začne přestavovat a hlavní interpret vystoupí doprostřed jeviště a s taneční company v pozadí velkolepě dokončí svůj výstup. Při první písničce je to OK. Při druhé, třetí, ještě taky… Ale počtvrté už to člověka přestane bavit. Nicméně, na druhou stranu, objevují se momenty, které jsou vyřešeny opravdu skvěle a pro diváka efektně a působivě. Například když Aidin otec na lodi odjíždí z Egypta. Molo, lodička i mořské vlny, všemu se dá uvěřit a zanechá to v divákovi hluboký estetický zážitek. Takových dobrých momentů je v představení víc, bohužel se ale střídají se slabšími částmi. Scénu a kostýmy k představení vytvořila Michaela Horáčková Hořejší. Scéna není ničím výrazná, občas je doplněna kýčovitými projekcemi palem a egyptského slunce (světelnou režii má na svědomí Josef Celder),ocenila bych ale počáteční a závěrečný obraz v muzeu, kde se podařilo navodit odpovídající atmosféru. Co se týče kostýmů, nejnápadnější šatník má určitě Lucie Bílá, která vystřídá obrovské množství různých toalet, od červených šatů sestavených z na sobě ležících oválných tvarů přes bohatou svatební róbu až po pouhé prostěradlo, ve kterém vystoupí na scénu, když láká svého snoubence Radamese k sobě na lože. Aida se objevuje povětšinou v růžových šatech či v kostýmu sloužící, který vypadá trošku jak ze sci-fi animovaného filmu. Při milostných scénách s Radamesem působí trošku jako pěst na oko spojení jejích růžových šatů a jeho červené košile. Tyhle dvě barvy se spolu neuvěřitelně bijí a člověk přemýšlí, proč to nešlo vyřešit jinak. Když ale nahlédne do hlubších významů, pokusí se zapojit fantazii a uvažovat víc jako umělec a míň jako divák, spojení růžové a červené jakožto symbolu něhy a dominance je vlastně naprosto geniální nápad. Choregografie Ivany Hannichové vyniká především velkými a efektními tanečními čísly, která jsou velmi náročná, pro diváka na první pohled působivá.
Jak už jsem jednou podotkla, celé představení je založeno na osobnosti Lucie Bílé. Je to skvělý reklamní tah, ale současně taky musím s potěšením konstatovat, že Bílá očekávání naplňuje. Je to jeden z lidí, který má jméno a tvář na plakátech, ale současně také podává perfektní výkony. Princezna Amneris má v příběhu neuvěřitelný psychologický vývoj, diváci se jí nejdřív smějí, pak s ní ale soucítí. Je přímá, rázná a krásná. O jejím pěveckém umění není pochyb. Zkrátka, pokud jdete do divadla jen kvůli Lucii Bílé, zklamáni nebudete, protože právě ona je stále zářící hvězdou představení. Pokud se ovšem chcete podívat na muzikál Eltona Johna, musíte počítat s určitými rezervami. Z představitelů mužských rolí musím jednoznačně vyzdvihnout Petera Strenáčika jakožto Mereba, mladíka nešťastně zamilovaného do Aidy. Mladý příjemný hlas, vzezření i suverénní vystupování, sršela z něj energie i uvěřitelnost. Co víc čekat od hlavního hrdiny. Je tu snad jen jeden nepatrný zádrhel – Mereb není hlavní hrdina. Tím je Radames, na druhé premiéře ztvárněný Mariánem Vojtkem. Ten svou roli sice dobře zazpíval i slušně zahrál, ale rozhodně se nehodil do dvojice s mladičkou Aidou Kamilou Nývltovou. Jejich spojení působilo jak pěst na oko. Stejně tak, když měl pak scénu se svým otcem, jehož představitel Lukáš Kumpricht je o pět let mladší (!) než Vojtko. Představitelka titulní role Aidy, Kamila Nývltová se náročného úkolu zhostila určitě obstojně. Typově se do role hodila, písničky dobře zazpívala. Bohužel veškeré její pěvecké výstupy nebyly výstupy Aidy, ale Kamily, neustále „vystupovala z role“, její herecký projev poněkud pokulhával za tím pěveckým. Company představení byla vybrána velice pečlivě, u všech do jednoho musím pak vyzdvihnout především taneční schopnosti, protože náročné choreografie zvládali s naprostou lehkostí.
Na závěr mě napadá ještě jedna věc. Tahle připomínka se ovšem nevztahuje k žádnému z českých tvůrců, nýbrž jde o jakési pro mě nepochopitelné gesto samotných autorů muzikálu. Ano, sice žijeme v době, kdy návštěva divadla vzhledem k stoupajícím cenám vstupenek, zmenšujícímu se množství volného času a měnícím se životním prioritám není u většiny lidí na denním pořádku, a tudíž je logické, že se autoři snaží napsat příběh naprosto jednoduše a výstižně, aby byl snadno pochopitelný pro každého diváka v sále. Nicméně přesto si myslím, že občas přílišná popisnost může i škodit. Mám na mysli jednu konkrétní věc. Na konci příběhu si Aida s Radamesem slíbí, že i když spolu teď zemřou, někdy v některém z budoucích životů se spolu zase potkají. Divák tomu věří. Byl svědkem velké lásky a je mu předložen fakt, že když se dva lidé opravdu milují, ani smrt pro ně není překážkou. V závěrečné scéně v muzeu se pak prochází spousta lidí a člověku začíná být jasné, kdy a kde se tohle osudové setkání stane. Lucie Bílá, jako oživlá socha princezny Amneris, zazpívá konečnou písničku a vrací se na svůj podstavec. Kdyby v tuhle chvíli spadla opona dolů, lidé by začali tleskat a byl by to jednoduše fenomenální závěr. Bohužel se tak nestane. Po skončení písničky začne opět hrát hudba, lidé z muzea se jeden po druhém vytrácí až na scéně zůstanou pouze dva jedinci. Muž a žena v bílém. Pomalu kolem sebe krouží a poté se za zvuku dojemné hudby potkají u hrobky… Tohle mi příjde opravdu přehnané. Úplně všem je jasné, že k opětovnému setkání Aidy a Radamese dojde. Ale není poněkud zbytečné názorně ukazovat kdy, kde, v jakou hodinu..? Každý člověk má svou fantazii, takže by mu alespoň při návštěvě divadelního představení mělo být umožněno s ní pracovat, ne mu všechno naservírovat až pod nos. Tahle závěrečná scéna může úplně shodit celkový dojem z docela pěkného představení… Ale jak říkám, je to tak napsáno ve scénáři, takže se toho musí všechny produkce po celém světě držet. Jen je z mého pohledu tahle půlminuta naprosto zbytečná.
Už jednou jsem se zmiňovala, že Aida nabízí obrovský potenciál k využití. Bohužel se jej v Karlíně nepodařilo zatím využít celý. Ale jsme pár dní po premiéře. Pokud váháte, jestli na Aidu jít, tak určitě běžte. Protože i přes spoustu drobných chyb, které ještě inscenace má, je tu pořád Elton John a Lucie Bílá – spojení, které dělá z Aidy velmi slušný muzikál, jenž ovšem v souboji s Verdiho operou bohužel prohrává.
Psáno z druhé premiéry 5. 10. 2012
Foto:
1) Vítězslav Sladký
2-5) Hudební divadlo Karlín
