„To jsme si zase krásně pobrečely,“ slýchával jsem často z úst postarších dam snad po každé repríze Polské krve. Při premiéře v Hudebním divadle v Karlíně zůstaly kapesníčky diváků suché – každý náznak sentimentu byl potlačen, za to zněl poměrně často hledištěm smích.
Polská krev je tu s námi jako téměř trvalá součást repertoáru všech hudebních divadel už od roku 1913. Podrobně jsme se její cestou po českých i světových jevištích zabývali v našem článku „Polská krev včera a dnes,“ takže tentokrát se už historií nemusíme zdržovat a spokojíme se s konstatováním, že v případě Karlína se jedná už o osmý návrat marnotratného hraběte Baraňského, popleteného Popiela, dobrosrdečného statkáře Zaremby a jeho hrdé dcery Heleny po druhé světové válce. Tentokrát se této „Slečny selky“ překvapivě ujal plzeňský divadelní autor, scénárista, herec a režisér Antonín Procházka, který se přes režii svých vlastních komedií dostal až k muzikálu – v Plzni inscenoval hudební komedie Hledám děvče na boogie-woogie, Holka nebo kluk a muzikály Kiss Me Kate nebo Crazy for You, v Praze pak Pokrevní bratry, Miluji tě, ale…, Producenty a Limonádového Joea. Na pole klasické operety vstupuje poprvé. Procházka je dobrým divadelním řemeslníkem a na svých komediích se naučil, které gagy na publikum nejlépe fungují, kde trochu ubrat a kde naopak přitlačit na pilu. V případě karlínské Polské krve mu měl být nápomocný „nový“ překlad Adama Nováka, který sliboval větší spád, modernější jazyk, ale zároveň i přesnější návrat k německému originálu. V některých scénách se to opravdu podařilo (například ve výstupech statkáře Zaremby a Mirského), celkově však podivné promíchání původních textů s novými způsobilo spíš rozpaky. Slyšeli jsme totiž, zejména v dialozích, již obehrané repliky, tu a tam proložené nějakým ostřejším výrazem, celkově se ale text liší spíš v detailech: Z varšavské primabaleriny se stala moskevská subreta, v prstenu chyběl briliant, zatímco v původní verzi se Popiel k Wandě hodí právě tak, „jako by se k prstýnku hodily ještě náušnice“ a tak dále. Ve zpěvních textech se Adam Novák většinou přiklonil k zavedenému základu, který modernizoval jen částečně, se střídavým úspěchem, byť s radostí uznávám, že některé verše zněly docela vtipně, například „Úžasná jsi ženská, nechceš být Baraňská?“ nebo vládními krizemi opepřená píseň „Jsem diplomat“. Na samé hranici dobrého vkusu naopak ležely „z šatů vypadávající ko..“ Heleny Zarembové, hláška „Bolo, Bolo – čo bolo, to bolo“ i inscenační oživení známé rozlučkové scény u hracích hodin o jakousi zamilovanou dvojici na bruslích. Každý náznak sentimentu, který tak trochu ke klasické operetě patří podobně jako k pohádce, byl potlačen tu s menší, tu s větší brutalitou. Nechci tvrdit, že by nová textová úprava byla nepovedená, ale když pak zazněly nejpopulárnější „Blondýnky sladké,“ na které se neodvážili inscenátoři kvůli konzervativní části publika sáhnout, vkrádala se do mysli šťouravá myšlenka, zda úprava není vlastně zbytečná.
Režijně i scénicky pokračuje Polská krev v trendu veleúspěšné Čardášové princezny. Ten vychází na jedné straně z velkooperetní výpravnosti, scénické pompéznosti, a naopak z modernějších vyjadřovacích prostředků na straně druhé. Oceňuji, že Antonín Procházka se svým týmem nepodlehl často vídanému trendu a nepředělával operetu za každou cenu na muzikál. Výborně mu vycházely scény Popiela, Mirského i Zaremby, které skutečně dávaly ději humor a spád, hůře pak bohužel téma ústředního páru, které se od romantického balastu očišťuje více než obtížně, aniž by sklouzávalo k nechtěné parodii. Část publika pak s nevolí nesla razantní vykrácení dožínkové motlitby, která se v dobách nedávno minulých v některých divadlech nesměla zpívat, a až teď jsme se vlastně dozvěděli proč – kvůli akčnějšímu závěru…. Naopak často škrtaná píseň „S jednou ženou poradím si, ale dvě?“ v nové verzi zazněla, velmi dobře se podařilo do děje zakomponovat Wlastkovu árii „Sladká dívko má“ pocházející z druhé nejslavnější Nedbalovy operety, Vinobraní. Obrovským kladem inscenace jsou bohatá, promyšlená a také velmi dobře provedená taneční čísla, pod kterými je podepsán maďarský choreograf György Gesler. Brilantní ohnivý krakovjak s působivou krokovou variací i dožínkový tanec patřily k ozdobám celého představení a vrátily nás v myšlenkách do května letošního roku, kdy v Karlíně vystoupil fantastický soubor budapešťské operety.
Velkolepá scénografie výtvarníka Martina Černého, na jakou jsme zvyklí například z německých operních domů, hojně využívala točnu a realisticky navozovala prostředí plesového sálu, venkovního prostranství i zanedbaného (a uprášeného) statku. Kostýmy zhotovené podle návrhu Romana Šolce se u pánské části souboru nesly v duchu střízlivé elegance, zatímco róby dam hýřily velkorysou nádherou, ať už se jednalo o plesové šaty nebo vydařené repliky krojů.
Pro úlohu hraběte Bola Baraňského je v původním libretu výslovně předepsáno – první milovník. Kde takového ovšem vzít? Během premiérového večera se hlavní role ujal Marián Vojtko, populární muzikálový zpěvák a výborný představitel Draculy či Jekylla a podnikl tak další výlet do světa operety. Od debutu v roli Edwina velmi zapracoval na svých hereckých a pohybových schopnostech a byť jsem v jeho pojetí role zatím postrádal onen těžko popsatelný operetní šmrnc, dodal postavě Bola alespoň jistý nadhled aristokrata. Pěvecky působil během představení dojmem slona v porcelánu – svůj cholerický tenor dobře uplatnil v průrazných pasážích, ovšem jen stěží krotil v lyrických částech, které vyžadují měkčí hlas. Jsem velmi zvědavý, jak si se stejnou rolí poradí alternující Martin Slavík a zejména Aleš Briscein, který by pro ni mohl mít výborné dispozice. Dobrou volbou bylo obsazení brněnské pěvkyně Martiny Severové – Klinkovské do úlohy vzdorovité Heleny Zarembové: Helena není andílkem jako Denisa de Flavigny, ani zasněnou naivkou typu Laury ze Žebravého studenta, svým naturelem se spíš blíží Mařence z Prodané nevěsty. A přesně takové typologii Martina Severová odpovídá herecky i pěvecky, je hrdá, rázná, ale dovede projevit cit. Jejím protipólem je Wanda, kterou neméně přesvědčivě ztvárnila Martina Kociánová. Ideálním představitelem zemitého Zaremby se stal Tomáš Bartůněk (opět je to role typická pro celou generaci operetních herců, ale i znamenitých basistů operních), který navíc jako jeden z mála udržel během celého představení naprosto dokonale výraz. Výborně odzpívaný i zahraný Zaremba, možná nejlepší výkon večera! V úloze popleteného Popiela sklízel častý potlesk na otevřené scéně z Plzně vypůjčený Bronislav Kotiš, který velmi pěkně odzpíval v duetu s Helenou i nejznámější melodii celé operety, Blondýnky sladké. Předpokládám, že alternující Václav Vostárek stejnou úlohu pojme trochu jinak a dodá jí možná očekávaný silnější přídech tragiky v Popielových demonstračních sebevražedných sklonech. Jan Ježek jako Wlastek, díky přidané písni, dokázal, že stále patří mezi naší operetní extratřídu. Domnívám se, že mohl hrát klidně Bola, kterým nemusí nutně být pětadvacetiletý mladíček, a produkce by nešlápla vedle. Upozornit na sebe dokázala i Pavla Břínková, byť v Polské krvi na rozdíl od Čardášové princezny nemá sólovou píseň.
Velmi soustředěný výkon podal pod vedením dirigenta Kryštofa Marka orchestr Hudebního divadla Karlín, až na jedinou výjimku, tercet „Štěstí ve třech,“ který se podivně rytmicky rozpadl a ztratil svojí půvabnou celistvost i tempo. V ostatních písních doprovázeli instrumentalisté zpěváky i sbor citlivě a s vyváženou dynamikou, v dobrém světle se představili i karlínští zvukaři a company v nastudování Sáry Bukovské.
Každá produkce má směřovat ke konkrétní skupině diváků. Nelze očekávat, že na klasickou operetu budou jezdit davy teenagerů, což si zřejmě i producenti uvědomují a nasazují Polskou krev po úvodní sérii téměř výhradně v neděli odpoledne. Pokud jí reprízy očistí od někdy zbytečně přeexponovaných gagů, mohou se diváci těšit na svižné, vkusné a vtipné představení.
Foto: Josef Hrubý
1) Martina Kociánová /Wanda/ a Marián Vojtko /Bolo/
2) Marián Vojtko a sbor
3) Marián Vojtko a Tomáš Bartůněk /Zaremba/
4) Bronislav Kotiš /Popiel/ a Martina Severová-Klinkovská /Helena/
