Muzikál, nebo spíš drama se zpěvy, Pokrevní bratři, napsal hudební skladatel a textař Willy Russell v roce 1983. Na Slovensku se hrál poprvé o deset let později na Nové scéně v režii Jozefa Bednárika, do Čech zamířil až po dalším desetiletí – nejprve do Východočeského divadla v Pardubicích (režie Petr Novotný), ve stejném roce 2003 jej pak nastudovalo ještě Divadlo J.K.Tyla v Plzni (Radek Balaš). Z pardubické inscenace vyšlo i CD s písněmi z tohoto muzikálu. Od soboty 2. června má muzikál Pokrevní bratři na repertoáru také Městské divadlo Brno.
Pokrevní bratři jsou hrou zvláštní, až magickou. Příběh není složitý, avšak dotkne se každého z nás, zejména svojí uvěřitelností. Hlavní zápletka se jeví na první pohled až jako neskutečná, ale cítíme, že by se tento příběh mohl snadno stát, i u nás a v této době. Paní Johnstonová je chudá a má kupu dětí, které těžko může uživit. Paní Lyonsová je bohatá, ale nedaří se jí otěhotnět. Paní Johnstonová se paní Lyonsové stará o domácnost. Když znovu neplánovaně otěhotní, zjistí zprávu vskutku „radostnou“ – tentokrát to budou dvojčátka… Paní Lyonsová ji umluví, aby se jednoho z očekávaných synů vzdala v její prospěch. Nebo jí ho vlastně prodala. Nikdo o tom nebude vědět, ani její manžel. Tím se rozjíždí celá plejáda osudových událostí, jejichž tragickou katarzi předjímá už prolog Vypravěče. Jakémusi prokletí zkrátka nikdo neuteče: Oba kluci, Eddie a Mickey, násilně rozdělení, se setkávají již během dětství a při nevinné hře, aniž by cokoli tušili, si odpřisáhnou věčné kamarádství a „pokrevní bratrství“. Vyrůstají ve zcela odlišném prostředí – Mickey je dítě ulice, ale své matce se může se vším svěřit, Eddie roste v přepychu a blahobytu, a v určité citové sterilitě. Ač se je okolí, zejména Eddieho “nová matka”, snaží mnohokrát navždy oddělit, náhodná setkání je konfrontují stále znovu a znovu. Nakonec rebel, samorost, neurotik a asociál Mickey v dospělosti zabije ze žárlivosti svého bratra, v té době už váženého poslance Edwarda. Sám zemře zasažen střelou policejní ochranky. Stane se tak přesto, že jim pravá matka, paní Johnstonová, ve snaze zabránit šílenému zločinu, prozradí jejich původ. Jedná tedy jinak, než Azucena ve Verdiho Trubadúrovi (v některých aspektech příběhů nalezneme podobu), jež hraběti Lunovi sdělí, že je Manricovým bratrem až v okamžiku, kdy jej pošle na popraviště. Motivem Azuceny je msta, motivem paní Johnstonové mateřská láska.
Hudebně Pokrevní bratři nezapřou melodickou inspiraci díly Bernsteinovými či Webberovými, celé dílo pak provází vzpomínkový motiv o krásné Marilyn Monroe, předznamenávající střet mezi dětským snem a realitou. Jednotlivé písně akcentují dramatičnost zhudebněných situací. Orchestr, který při premiéře na Hudební scéně Městského divadla v Brně dirigoval Dan Kalousek, doprovázel herce s obrovským citem, rytmicky přesně a barvitě. Režie se ujal sám ředitel MdB Stanislav Moša. Ten zná svůj soubor dokonale, což se projevilo už dobrou volbou hlavních protagonistů hry. Za každou pečlivě vypracovanou scénou poznáváme práci skutečného profesionála, který gradací závěrečné scény zasáhl v publiku snad každého, neméně si ovšem vyhrál s mnoha humornými nuancemi během dětství a dospívání obou kluků. Drobnou výhradu lze snad mít jen k více než tříhodinové délce představení, s otázkou, zda by se sice zábavné, ale časově dlouhé pasáže prvního jednání přece jen nedaly „sestříhat“ do několika skečů.
Pokud mohu srovnávat zejména s plzeňskou inscenací Pokrevních bratrů, zřetelným rozdílem je na první poslech překlad. Zatímco v Pardubicích, Plzni či Uherském Hradišti zaznělo přebásnění Martina Fahrnera, Městské divadlo Brno použilo pražskou verzi překladatele Adama Nováka. Novákův překlad je tentokrát velmi zdařilý, jazykově ctí vtip i tragiku originálu, dobře se hraje i zpívá. Přínosem je i dramaturgická úprava Kláry Latzkové. Další velkou změnou je obsazení role paní Johnstonové, kterou v Plzni hrály „maminkovské typy“ hereček – Stanislava Fořtová (získala za tuto úlohu Cenu Thálie) a zejména pak hostující Jitka Smutná. V Brně se v tuto postavu velmi uvěřitelně převtělila Markéta Sedláčková, stále atraktivní a subtilní žena, alternovaná rovněž mladistvou Hanou Holišovou. Naopak podobné je ztvárnění scénografa Jaroslava Milfajta, který si v Brně, podobně jako v Plzni, vystačil s otočnou mostní konstrukcí, jíž důmyslně rozdělil prostor, a nemnoha projekcemi. Velmi nápadité a řemeslně profesionálně vypracované kostýmy navrhla Andrea Kučerová .
Bratři Mickey a Eddie, ztvárnění pouze „dospěláky“ Dušanem Vitázkem a Lukášem Janotou, prochází neuvěřitelným jevištním vývojem od svých sedmi let až do dospělosti, když autor, právě kvůli komediálním sekvencím z dětství, vysloveně staví na absenci dětských herců, což je jev v muzikálové literatuře téměř nevídaný. Rozvoj postav není ovšem složitý jen věkově, ale také psychologicky, kdy se zejména Mickey mění ze zábavného výrostka v nebezpečného psychopata. Oba zmínění herci předvádí na scéně excelentní výkony, bez jakéhokoli hluchého místa. Zdárně jim sekunduje nejen civilně lidská Markéta Sedláčková, ale také perfektně dotažená postava paní Lyonsové v podání Ivany Vaňkové, u níž se silná touha po dítěti mění v nebezpečnou paranoiu. Ač Linda, do níž se oba titulní hrdinové zamilují, střílí z praku lépe než leckterý kluk (takže není žádnou Sněhurkou…), neztrácí její představitelka Svetlana Slováková nic ze svého mladistvého půvabu, přes který je už plně komplexní muzikálovou herečkou. Charismatickým vypravěčem byl během premiérového večera Stano Slovák, jenž se během hry proměňuje v lékaře, policistu, průvodčího či úředníka. Staršího bratra dvojčat, lotra Sammyho, zahrál Kristián Pekar stejně přesvědčivě, jako Igor Ondříček trochu sucharského pana Lyonse.
Už reakce během premiéry naznačily, že Pokrevní bratři, podobně jako například Probuzení jara, zaujmou zejména mladé publikum. Dílo vede k zamyšlení, jak dokážeme čelit osudu a zda jsme schopní utíkat před ním i sami před sebou. Ač se jedná o titul starý tři desetiletí, jeho dramatický a sociální náboj je až apelační. Téma existenční nejistoty, nezaměstnanosti, prospěchářství, ale také třeba módního nadužívání psychofarmak, patří k nejaktuálnějším problémům dneška. Doufejme, že se skvělá brněnské inscenace lépe potká s diváky, než před lety rovněž kvalitní jevištní provedení v Plzni.
Foto: Jef a Tino Kratochvilové
